EHRENBERGER Josef 21.7.1815-7.2.1882

Z Personal
Josef EHRENBERGER
Narození 21.7.1815
Místo narození Korouhev u Poličky
Úmrtí 7.2.1882
Místo úmrtí Praha
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 535-536
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46259

EHRENBERGER, Josef, * 21. 7. 1815 Korouhev u Poličky, † 7. 2. 1882 Praha, římskokatolický kněz, spisovatel

Pocházel z rodiny Jana E., písmáka a robotou vázaného sedláka z panství Bystrá na Chrudimsku. Ze selské rodiny Václava Procházky a Veroniky Vítové pocházela i E. matka Veronika. 1826 byl poslán do vsi Vendolí na Poličsku, aby se naučil německy, od 1827/28 studoval na latinské hlavní škole v Poličce a 1829–36 na gymnáziu a filozofii v Litomyšli. Zprvu se rozhodoval pro povolání učitele, 1838 vstoupil do bohosloveckého semináře v Hradci Králové a díky jimramovskému buditeli Matěji Josefu Sychrovi se národně uvědomil. Po vysvěcení na kněze v Hradci Králové 1841 odešel do německé osady Blumenau (Květná) u Poličky a již po několika týdnech jako kooperátor do Skuhrova nad Bělou. 1844 se stal kaplanem v Solnici, která mu 1853 udělila čestné občanství (mj. za zásluhy o zřízení knihovny 1845). Od 1850 byl členem Muzea Království českého, 1853 ustanoven administrátorem. Poté působil jako farář ve Skuhrově, od 1860 v Solnici. Na obou místech založil a vedl farní kroniky. Ze studia zejména solnického archivu vytěžil látku k historickým a topograficko-dějepisným spisům. Od 60. let se intenzivně věnoval polnímu hospodářství i jako předseda Hospodářského spolku rychnovského a kosteleckého. Hradeckým biskupem byl vyznamenán mnoha poctami, jmenován notářem, 1868 čestným děkanem v Solnici, konsistorním radou. V únoru 1868 se stal sídelním kanovníkem královské kolegiátní kapitoly na Vyšehradě v Praze, 1871 i zbraslavským vikářem. Členství přijal v několika vydavatelských nadacích: Dědictví sv. Prokopa, sv. Jana Nepomuckého, sv. Cyrilla a Methoda, v Dědictví maličkých v Hradci Králové, jež 1859 spoluzaložil. Pohřben byl na Vyšehradě zprvu mezi kanovníky, posléze byl jeho pomník a kamenný kříž přemístěn do Solnice, kde mu 1915 byla na faře odhalena pamětní deska.

Literárně debutoval jako student bohosloví v Tylových Květech povídkou Hrob Sasíků (1838). Poprvé shrnul svou tvorbu do 6 svazečků Původní vlastenské povídky, pověsti a báchorky, které vydal v Hradci Králové 1844–47 u J. Pospíšila. Třetí svazek lidových vyprávění věnoval Náchodu. Od 1849 přispíval historickými studiemi a články do Havlíčkových Národních novin a Českobratrského hlasatele. Od poloviny 50. let se zaměřil na žánr vesnické prózy, koncipované jako poučná dojímavá četba pro lid, vyzvedající kladné povahové rysy života a lidí na vsi, lásku k rodičům, vděčnost, dobročinnost i dobrý příklad. Dějištěm se stal E. rodný kraj a místa pobytů: Solnice, Skuhrov, Častolovice, Rychnov. Z Podorlicka a Kladských hor sbíral regionální pověsti a psal povídky situované do 13.–14. a do 17.–18. století. Využíval látky místních kronik, archivů i z ústní tradice. Do prací začleňoval dialektická úsloví, obyčeje, mravy, pověry, zpěvy a plastické popisy přírody. Ceněny byly zejména obrázky Ostruha krále Jana čili Založení kostela na Líboborku (1845), Tataři na Moravě anebo Bůh svých věrných neopustí! (1847 a 1863), Kaplička pod lipami (1862), Invalida (1863), Bratr Renat (1863) a Čermákova rodina (1867, s popisem vesnických poměrů za prusko-rakouské války 1866), Vlasta a Markéta (1870) či realistické vyprávění z učitelského prostředí Excurrendo mládenec, v nichž je považován za předchůdce K. V. Raise, a povídka Smutné posvícení, v níž popsal odvod svého otce z posvícení do šatlavy poté, co odmítl jít na robotu. Populárními se staly i dějiny z dob pokřesťanštění českého národa od Bořivoje po Boleslava Fabiola, čili Boj a vítězství pravdy Boží v Čechách a na Moravě (1872), z historických studií pak zejména Vypovězení Jednoty bratrské a povídka Lhota Dvořácká Lhotou žebračí, jedna z posledních E. prací, otištěná v Hlasech Katolického spolku tiskového 1880. Pro potřeby učitelů pořídil soupis historických památek rychnovského vikariátu, několik monografií o Solnici a deset časopiseckých studií z dokumentů městského archivu. Publikoval v Lumíru, Časopise Českého musea, Školníku, Poslu, přispěl do almanachů Perly české (1855) a Národ sobě (1880). Jeho povídky byly překládány do srbštiny a němčiny. Náboženské tematice se věnoval od poloviny 50. let (Řeči duchovní na všecky neděle a svátky celého roku, 1852–53, Dvacatero řečí a promluv příležitostných…, 1854, Kázání na všecky neděle a svátky celého roku, 1855), od 1870 psal rozpravy z českých církevních dějin, apologetické a polemické statě na obranu víry, připravil několik souborů z vlastních kázání (zejména 1862–75), která současně otiskoval i časopisecky v Rádci duchovním, pedagogické i lidovědné články, studie liturgické, pedagogické a historické, spisy homiletické. E. beletristické Sebrané spisy zábavné vyšly v 6 svazcích v pražské Cyrilometodějské knihtiskárně 1874–80. Druhé úplnější vydání, které přineslo povídky dějepisné a pověsti, obrazy a obrázky ze života, zábavy pro mládež a dospělé a básně humoristické včetně E. doslovu a autobiografie sestavil do 7 svazků 1900–03 básník X. Dvořák. Beletristickou tvorbou ovlivnil E. vývoj české venkovské prózy. 1855 otiskl první vesnickou povídku. Jako lidový spisovatel katolického zaměření přímo působil na Františka Zákrejse, H. Udena, Františka Jiřího Košťála, Aloise Dostála, X. Dvořáka, Antonína Hrůzu.

D: Manželství bez svátosti aneb Smlouva jako smlouva, 1870; Zkáza z tebe, Izraeli! aneb Na kněze se všechno sveze, 1870; Široké řemeny z cizé kůže aneb Kněžské statky na pochmátky, 1870; Lidé dle starého a nového řádu čili Jak bývá na výminku, 1876; Upomínky ze dnů Matěje Sychry. Příspěvek životopisný, 1876; Víno a ocet v jednom sudě. Dodatek k slavnosti Koperníkově, 1880.

L: J. Jungmann, Historie literatury české, 1849, s. 550; F. Bayer, Stručné dějiny literatury české, 1878, s. 153; OSN 8, s. 434–435; M. Č., J. E., in: Světozor 10, 1876, s. 501–503 s podobiznou; J. Krška, J. E., in: Časopis katolického duchovenstva 21, 1880, s. 326; nekrology: A. Dostál, in: Pastýř duchovní 2, 1882, s. 363; O. Mokrý, J. E., in: Květy 4, 1882, s. 493–495; V. B. Třebízský, J. E., in: Osvěta 12, 1882, č. 4, s. 298–301; Světozor 16, 1882, s. 84; sine, Národní listy 8. 2. 1882; A. Podlaha, Bibliografie české literatury katolické 4, 1918, s. 1498, 5, s. 2056, 2176; A. Dostál, Prvá kniha vzpomínek (vzpomínka na J. E.), in: Vychovatel 5, 1890, s. 26n.; A. K. Víták, Výchova a vzdělání školní spisovatele J. E., in: Vychovatelské listy 4, 1905, s. 328; J. Ježek, Čtyřicet let katolického spolku tiskového, 1911; P. Šť, J. E., in: Vilímkův kalendář duchovních československých 1916 (s foto); BOS 3, s. 725–727; J. E. (Nástin životopisný), in: J. E. Sebrané spisy 7, 1903, G. Francl (ed.); sine, J. E., český spisovatel (ke 100. výročí narození), in: Jitřenka 34, 1915, č. 14, s. 213–214; A. Dostál, Ke stoletým narozeninám J. E., lidového spisovatele, in: Náš věstník 2, 1915, č. 1 a 2, duben 1915, s. 1–3; K. Hikl, Listy českého probuzení, 1920, s. 210; MSN 2, s. 512; KSN 3, s. 17; B. Slavík, K základům venkovské povídky, in: Lidové noviny 7. 2. 1942; K. Balák, V posvátné půdě Vyšehradu, 1946, s. 90; J. Neruda, Podobizny 1, 1951, s. 246–247; LČL 1, s. 649 až 650; V. Kuthan – J. Peregrin, Neznámý dopis Jana Evangelisty Purkyně nalezený v Rychnově nad Kněžnou, in: Orlické hory a Podorlicko 8, 1996, s. 172–173.

P: V. Petera, Géniové Církve i vlasti 3, s. 9, 17, 31 s foto, 38, rukopis, Teologická fakulta UK Praha; LA PNP Praha (kde zejm. dopisy B. M. Kuldovi); SOA Zámrsk, řkt. f. ú. Korouhev, matrika narozených č. inv. 1643, fol. 6; Biografický archiv ÚČL Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová