Verze z 20. 2. 2020, 13:18, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

EIBESCHÜTZ Jonatan ben Natan Nata ?1690-20.9.1764

Z Personal
Jonatan ben Natan Nata EIBESCHÜTZ
Narození asi 1690 (1695)
Místo narození Krakov nebo Pinczów (u Radomi, Polsko)
Úmrtí 20.9.1764
Místo úmrtí Hamburk (Německo)
Povolání 63- Spisovatel
49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 544-545
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=57657

EIBESCHÜTZ, Jonatan ben Natan Nata (též EIBENSCHÜTZER, EIBENSCHÜTZ, EYBESCHÜTZ, Jonathan), * asi 1690 (1695) Krakov nebo Pinczów (u Radomi, Polsko), † 20. 9. 1764 Hamburk (Německo), talmudista, kabalista

Rodinné jméno vzniklo podle Ivančic (něm. Eibenschitz) na Moravě, kde byl jeho otec Natan rabínem. E. studoval v Prostějově, Holešově a ve Vídni. Po návratu z Vídně pobýval asi tři roky v Mladé Boleslavi, kde pokračoval ve studiích u tamějšího rabína, pozdějšího pražského zemského rabína Moše Jicchaka Spiry, s jehož dcerou se 1711 oženil. V Mladé Boleslavi se podílel na činnosti rabinátu, pravděpodobně jako zástupce rabína. Poté odešel do Prahy a odtud 1713 do Altony (Hamburk), kde se dále věnoval studiu. Po návratu založil talmudickou akademii (ješívu) a stal se zástupcem vrchního rabína Davida Oppenheimera. Tehdy přišel do Prahy sabatiánec Nechemja Chija Chajun, který ho zasvěcoval do kabaly a E. poprvé upadl do podezření ze sympatií se sabatiánským hnutím. Frankfurtští rabíni a také někteří rabíni v Polsku měli proto v úmyslu dát E. do klatby a také David Oppenheimer vůči němu zaujal negativní postoj. Aby se očistil od podezření, spolupodepsal E. velkou klatbu proti sabatiáncům, kterou 1725 vyhlásili pražští rabíni. 1728 se stal kazatelem pražské židovské obce a 1736, po smrti Oppenheimera, byl ustanoven přísedícím (dajanem) rabínského soudu. Za svého působení v Praze se stýkal s katolickými kněžími, s nimiž vedl časté diskuse o náboženství a víře. Mimo jiné byl i v kontaktu s pražským biskupem, jezuitou Franzem Haselbauerem, který zastával funkci cenzora hebrejských knih a 1728 ustanovil E. dokonce svým zástupcem. Díky svým stykům dosáhl E. povolení k tisku Talmudu s podmínkou, že z něj budou vypuštěny pasáže, které byly považovány za rozporné se zásadami křesťanství, a že bude vydán pod titulem Halachot. To však vyvolalo nesouhlasné reakce jak Oppenheimera, tak části frankfurtských rabínů a vydavatelů Talmudu, v jejichž důsledku vyšly tiskem pouze některé traktáty a souhlas k tisku dalších byl nakonec odvolán. 1741 byl E. povolán jako vrchní rabín do francouzských Met. Praha byla v době války o rakouské dědictví okupována francouzským vojskem a E. upadl do podezření, že s velitelem vyjednával možnost svého odchodu do nového působiště. Po obvinění z vlastizrady mu byl zkonfiskován veškerý majetek, který v Praze zanechal, a zakázán návrat. Po devítiletém působení v Metách byl 1750 povolán na místo vrchního rabína trojměstí Altona – Hamburk – Wandsbeck, funkci zastával až do smrti. Krátce poté, co se ujal úřadu, byl obviněn ze zhotovování amuletů, které měly údajně mít sabatiánský obsah. Následoval vleklý spor vedený se střídavými výsledky, který skončil až E. smrtí. Jako jeho hlavní protivník ve sporu, který zasáhl celé evropské židovstvo a v němž se dokonce angažovali i někteří křesťanští učenci, vystoupil významný rabín Jakob Emden (1697–1776). Přes všechny útoky a obvinění, které byly proti E. za života vzneseny, ho mnozí tehdejší známí rabíni, mezi nimi i pražský rabín Ezechiel Landau, prohlásili ve smutečních projevech za jednoho z nejvýznamnějších mužů své generace.

E. během svého života sepsal řadu významných spisů z oblasti halachy, homiletiky i kabaly. Z halachických spisů jsou to: Urim ve-tumim (Orakulum) k Šulchan aruchu (Prostřenému stolu), oddíl Chošen mišpat (Štít soudu); Kreti u-fleti (Keretejci a Peletejci) a Tif’eret Jisra’el (Krása Izraele), obojí k Šulchan aruchu, oddíl Jore de’a (Vyučující moudrost); Bnej ahuva (Synové milované), komentář k 2. dílu Maimonidova spisu Mišne tora (Opakování zákona); Bina le-itim (Časové posloupnosti), novely k ustanovením o svátcích v Maimonidově spisu Mišne tora a novely k talmudickému traktátu Bejca (Vejce); Sefer hamada (Kniha vědění), ustanovení o zákazu úroků; Sar ha-elef (Velitel nad tisíci), o předpisech týkajících se svátku Pesach; Tarjag micvot, 613 příkazů a zákazů podle Maimonidova uspořádání ve verších; Mate Jehonatan (Žezlo Jehonatanovo), poznámky k Jore de’a. K homiletickým spisům patří: Ja’arot devaš (Plástve medu – sbírka kázání) a Kešet Jehonatan (Luk Jonatanův), sbírky kázání a smutečních proslovů; Chice Jehonatan (Šípy Jonatanovy), homilie a novely k talmudickým tématům a decisorům; Tif’eret Jehonatan (Krása Jonatanova), homilie a výklady k Tóře; Ahavat Jehonatan (Láska Jonatanova), homilie a novely k haftarot. Z pěti kabalistických spisů, mezi nimiž byl i komentář k Sefer Jecira (Kniha stvoření), se nic nedochovalo. Pouze některé kabalistické a náboženskofilozofické výroky a některé E. dopisy sebral jeho žák Šim’on Buchhalter z Prešpurku (Bratislavy) pod titulem Šem olam (Věčné jméno; někdy též pod názvem Leket Šim’oni – Paběrky Šim’onovy). Dokumenty ze svého sporu s Jakobem Emdenem shromáždil pod titulem Luchot edut (Desky svědectví).

L: Encyclopaedia Judaica 6, Berlin 1930, s. 304–314; Encyclopaedia Judaica 6, Jerusalem 1996, s. 1074–1076; e YIVO Encyclopedia of Jews in Eastern Europe, New Haven – London 2008, s. 486–488; J. H. Schoeps (ed.), Neues Lexikon des Judentums, Gütersloh – München 1992, s. 126; Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart, H. Gold (ed.), 1934, s. 215; O. Muneles, Bibliografický přehled židovské Prahy 1952, č. 241a, 260, 276, 295, 467, 821, 844, 979, 1001, 1099, 1100, 1111, 1121, 1416, 1504, 1506, 1556, 1771, 1800, 1853, 1893, 1897, 2043, 2141.

Bedřich Nosek