Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky EISELT Bohumil Jan 28.8.1831-22.8.1908

{{Infobox - osoba
| jméno = Bohumil Jan EISELT
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 28.8.1831
| místo narození = Polička
| datum úmrtí = 22.8.1908
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 15- Lékaři<br />61- Pedagog

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 552-553
}}

'''EISELT, Bohumil''' '''Jan''' ''(též Theophil), * 28. 8. 1831 Polička, † 22. 8. 1908 Praha, lékař-internista, pedagog''

Narodil se v rodině lékaře a spisovatele Jana Nepomuka E.
(1805–1868). Středoškolská studia absolvoval v Jindřichově
Hradci a v Jičíně, filozofickou fakultu 1847–50 v Praze. Inspirován
otcem se rozhodl 1850 nastoupit na pražskou lékařskou
fakultu. Využil možnosti nabýt na ní aprobaci v několika
oborech. Doktorát medicíny získal 1855, následně titul magistra
porodnictví a 1856 i titul doktora chirurgie. Na rozdíl
od otce – praktického a úředního lékaře v terénu – se věnoval
akademické dráze. 1855 začal pracovat jako externista na interním
oddělení při druhé lékařské (tj. interní) klinice prof.
J. Hally, kterého ctil jako svého učitele. 1855–59 působil jako
jeho asistent. Po prvních dvou letech dostal dvouměsíční dovolenou
na studijní cestu, pobýval na fakultách v Paříži, Würzburgu,
Erlangen a Tübingen. Po skončení asistentury získal
Krombholzovo cestovní stipendium pro lékaře, které mu
umožnilo navštívit Berlín, Edinburgh a Londýn. Po návratu
se stal lékařem ústavu pro nalezence v pražských Řepích
(1859–61), ale kontakt s fakultou udržoval nadále a připravoval
habilitační práci o cukrovce. 1861 se habilitoval ze speciální
patologie a terapie vnitřních chorob a v letním semestru
zahájil docentské (nepovinné) přednášky v českém jazyce o patologii
vnitřních chorob. Nebylo mu umožněno demonstrovat
pacienty ve všeobecné nemocnici, proto vodil posluchače do nemocnice boromejek pod Petřínem a do vojenské nemocnice
na Karlově náměstí. 1863 mu byla schválena druhá habilitace
specializovaná na auskultaci, perkusi a diagnostiku prsních
chorob a zároveň byl ustanoven ordinářem na klinickém oddělení
prsních chorob ve všeobecné nemocnici, kde konal vedle
českých přednášek i přednášky německé. 1864 dostal lukrativní
nabídku profesury v Charkově. Po určitém váhání ji
odmítl zejména poté, co mu čeští studenti zaslali adresu, v níž
ho naléhavě prosili, aby neodcházel z pražské fakulty, kde mj.
konal jedinou praktickou přednášku v češtině. 1866 byl jmenován
mimořádným profesorem kliniky prsních chorob. 1871
požádal ministerstvo, aby mohl rozšířit přednášky z prsních
chorob na celé vnitřní lékařství. Svolení obdržel, a tím vznikla
první česká klinika. 1881 byl jmenován řádným profesorem
vnitřního lékařství a přednostou nejstarší – 1. interní kliniky
s tím, že po rozdělení fakulty na českou a německou ji převede
na českou. Od 70. let také působil jako lékař kláštera benediktinů
Na Slovanech. 1902 odešel na odpočinek.

Vědecky se zabýval vnitřním lékařstvím v celé jeho šíři, v počátcích
kariéry se zaměřoval zvláště na nemoci hrudní, později
na nemoci infekční. Byl uznávaným diagnostikem. Vedle činnosti
vědecké a pedagogické se velmi angažoval v českém národním
hnutí. Patřil k nejbližším spolupracovníkům J. E. Purkyně
v boji za českou lékařskou vědu a fakultu. Spolu s ním
1862 zakládal ''Časopis lékařů českých'' i Spolek českých lékařů.
Stal se prvním ze dvou spoluredaktorů časopisu, staral se o jeho
odbornou stránku (pražský lékař Václav Podlipský o stránku
jazykovou). Obě instituce sehrály významnou úlohu ve vytváření
české lékařské terminologie. Po smrti J. E. Purkyně se
E. 1869 postavil do čela boje za českou lékařskou fakultu.
V těžkých jednáních s nadřízenými úřady a německými kolegy
dosáhl řady úspěchů klidným, důsledným, respekt vzbuzujícím
jednáním.

Byl mimořádným členem KČSN a členem ČAVU, čestným
členem zahraničních lékařských společností v Bělehradě, Krakově,
Varšavě, dopisujícím ve Vídni.

Publikoval již od asistentských let, nejprve ve fakultním časopise
''Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde'', poté zejména
v ''Časopise lékařů českých''. Od 60. let usiloval o vydávání velkého
českého lékařského kompendia. Prvý sešit ''Odborné''
''patologie a terapie'' vyšel pod E. redakcí až 1878, další čtyři díly
do 1889, šestý nebyl dokončen. Úroveň některých autorů jednotlivých
částí byla nevalná, význam díla spočíval v rozvíjení
a kodifikování odborné české terminologie. Jeho nejmladším
synem z osmi dětí byl pražský lékař Rudolf Richard E. (1881
až 1950).

'''D:''' soupis in: O vzniku a začátcích české lékařské kliniky, 1908.

'''L:''' OSN 8, 461–442; 28, s. 330; OSND 2/1, s. 368; AČL, s. 53–56;
BSPLF 1, s. 90–91; ČLČ 4, 1865, s. 30 a 81; 21, 1882, s. 83 a 106; 34,
1895, s. 126–136; 41, 1902, s. 1035–1939, 1059–1067, 1083–1092,
1111–1116, 1135–1138; 47, 1908, s. 965, 1015–1017, 1038–1039; 70,
1931, s. 1193–1206; 80, 1941, s. 390; 101, 1962, s. 1183–1187; 110,
1971, s. 881–886; 120, 1981, s. 1478–1482; Osvěta 38, 1908, s. 895 až
905; Věstník českých lékařů 44, 1932, s. 898; Tomeš 1, s. 288; V. Jirásek
– L. Hlaváčková, B. E., in: V. Jirásek a kol., Dějiny 1. interní kliniky, 1996,
s. 21–41; L. Hlaváčková, Čtyřnásobné jubileum B. E., in: ČLČ 150, 2011,
s. 619–623.

'''P:''' osobní pozůstalost: Archiv MU Brno; Archiv AV ČR Praha; Archiv UK
Praha, M 64, s. 135 a 138; LA PNP Praha.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/60469 Bibliografie dějin Českých zemí]

Ludmila Hlaváčková

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:15- Lékaři]]
[[Kategorie:61- Pedagog]]
[[Kategorie:1831]]
[[Kategorie:Polička]]
[[Kategorie:1908]]
[[Kategorie:Praha]]