StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie EISELT Rudolf Richard 28.3.1881-27.10.1950

Rudolf Richard EISELT
Narození	28.3.1881
Místo narození	Praha
Úmrtí	27.10.1950
Místo úmrtí	Praha
Povolání	15- Lékaři
Citace	Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 554
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46212

EISELT, Rudolf Richard, * 28. 3. 1881 Praha, † 27. 10. 1950 Praha, lékař-ftizeolog a gerontolog, pedagog

Pocházel ze slavné lékařské rodiny, byl synem Bohumila E. (1831–1908) a vnukem Johanna Nepomuka E. (1805–1868). Po maturitě na pražském gymnáziu v Křemencově ulici (1899) vystudoval medicínu na české univerzitě v Praze (MUDr. 1905). Pod vlivem otce se věnoval interní medicíně, nejprve jako externista všeobecné nemocnice v Praze, 1905 až 1915 jako asistent I. lékařské kliniky české lékařské fakulty prof. E. Maixnera, svého švagra. V době asistentury i později podnikl několik studijních cest do zahraničí. Habilitoval se 1912 z patologie a terapie nemocí vnitřních. Ve stejném roce byl pověřen vybudováním plicního sanatoria na Pleši, po jeho otevření 1916 (nejprve pro vojáky, od 1919 pro civilní pacienty) se stal jeho ředitelem (do 1920). Téhož roku, po jmenování mimořádným profesorem vnitřního lékařství, se vrátil na I. interní kliniku prof. L. Syllaby, kde vedl od 1921 klinickou laboratoř a oddělení pro tuberkulózu. 1925 byl na klinice pověřen vybudováním oddělení pro nemoci stáří, které se pod jeho vedením osamostatnilo a proměnilo nejprve na ústav (1926) a později na kliniku pro nemoci stáří (1929). Pracoviště sídlilo zpočátku v chorobinci sv. Bartoloměje ve Vyšehradské ulici, od 1929 v nově vybudovaných Sociálních ústavech hl. m. Prahy (Masarykových domovech) v Krči. Za okupace 1942 byly ústavy zabrány německými vojenskými lazarety, klinika zanikla a po válce již nebyla obnovena.

V prvním období svého vědeckého života se zabýval biochemií, poruchami látkové výměny a ftizeologií, později vedle ftizeologie především fyziologií a patologií nemocí stáří a sociální medicínou. Jeho hlavní zásluhou v dějinách české medicíny bylo teoretické vymezení gerontologie a její institucionální zajištění. I v době, kdy se věnoval převážně gerontologii a geriatrii, působil jako organizátor v boji proti tuberkulóze (Mezinárodní protituberkulózní unie, Masarykova liga proti tuberkulóze). V zahraničí byl znám především jako autor učebnice ftizeologie pro latinskoamerické země.

D: Specifická therapie tuberkulosy, 1921; Terapéutica general de la tuberculosis, Barcelona 1926; Problémy stáří, in: Bratislavské lékařské listy 9, 1929, s. 644–674.

L: OSND 2/1, s. 368–369; BSPLF 1, s. 185–186; Tomeš 1, s. 288; V. Tolar, Prof. Dr. R. E. šedesátníkem, in: ČLČ 80, 1941, s. 390–393 (s bibliografií do 1939 a foto); F. Tvaroh, Vědecký význam prof. dr. R. E. v boji proti tuberkulose, in: tamtéž, s. 393–395; R. Jedlička, Prof. Dr. E. a Sociální ústavy v Krči, in: tamtéž, s. 395–396; F. Tvaroh, Vývoj československé gerontologie a geriatrie, in: tamtéž 111, 1972, s. 667–671.

P: Archiv UK, Praha, fond Lékařská fakulta UK 1883–1953, osobní spis, inv. č. 258.

Petr Svobodný