EISNER Pavel 16.1.1889-8.7.1958: Porovnání verzí

Verze z 26. 11. 2017, 21:50

Pavel EISNER
Narození	16.1.1889
Místo narození	Praha
Úmrtí	8.7.1958
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 64- Překladatel 68- Redaktor nebo žurnalista
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46215

EISNER, Pavel (též Paul), * 16. 1. 1889 Praha, † 8. 7. 1958 Praha, překladatel, literární a hudební publicista, spisovatel

Pocházel z měšťanské židovské rodiny. Jeho otec byl obchodním jednatelem (ne cestujícím, jak bývá uváděno), členem Sokola, hlásil se k české národnosti, matka, vnučka básníka a demokratického veřejného činitele Moritze Hartmanna (1821–1872), pocházela z německy hovořící rodiny, E. proto vyrůstal v bilingvním prostředí. Na české reálce maturoval 1906. Doplňující maturitu, aby mohl pokračovat v univerzitním studiu, složil 1910 na klasickém gymnáziu. Germanistiku, slavistiku a romanistiku absolvoval 1916 na filozofické fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity. 1918 získal doktorát na základě disertace Lessing, Goethe und Schiller in tschechischen Übersetzungen. Veškeré působení zaměřil k vytváření předpokladů pro židovsko-česko-německou a židovsko- slovanskou kulturní syntézu. 1914–38 byl externím redaktorem deníku Prager Presse, vedl v něm literární rubriku a podstatně přispěl k jeho vysoké úrovni. 1914–39 byl úředníkem České obchodní a živnostenské komory, kde od 1920 řídil překladatelské oddělení, 1924–31 redigoval její Zprávy. Mimoto 1930–36 redigoval Spisy T. Manna (v nové redakci 1948–50) a 1936–48 Příruční slovník německo-český. 1939 byl z rasových důvodů penzionován. K emigraci jeho rodiny do Londýna, kterou zařizoval V. Fischl, nedošlo. Za protektorátu byl kryt před deportací sňatkem s Němkou (manželka Markéta, roz. Wagnerová, 1888–1955, byla praneteří R. Wagnera) a žil v ústraní. Vydal dvě antologie pod jménem přítele V. Schwarze, knihu pohádek pod jménem nakladatele J. Podroužka a překlady otiskoval pod jmény E. Janovský a J. Ort. 1945 se skrýval před gestapem na infekčním oddělení nemocnice Bulovka, po osvobození pracoval jako nakladatelský redaktor a externí přispěvatel týdeníku Kulturní politika. Od 1949 se jako překladatel ve svobodném povolání podílel na dramaturgii Divadla hudby. S manželkou se věnovali studiu hudby, jeho žena se podílela na E. převodech operních libret jako sluchový konzultant. Dcera Dagmar E. (1922–2000), germanistka, spolupracovala s otcem na několika pozdních pře kladech. E. celoživotně trpěl poruchou sluchu, v posledních letech byl zcela neslyšící.

E. patřil k největším překladatelským osobnostem české literární historie. Překládal hlavně z němčiny a do němčiny, dále z francouzštiny, italštiny, angličtiny, ruštiny, srbochorvatštiny aj., celkem z 12 jazyků. Zásadně se zasloužil o zdomácnění Thomase a Heinricha Mannových a F. Kafky v českém prostředí, zvýšenou pozornost soustředil na českoněmecké spisovatele M. Broda, E. E. Kische, R. Fuchse a F. Werfela. Překládal stěžejní díla německé slovesnosti od 17. století (Grimmelshausen) přes odkaz Goethův, Heinův, Hauptmannův, Rilkův po svoji současnost (Feuchtwanger). Německé literatuře v českých zemích věnoval pozornost jako kritik i historik (Milenky, 1930), ze svých překladů sestavil antologii (Gesammelte Werke, 1931). V odporu k narůstajícímu všeněmeckému nacionalismu upozornil na nebezpečí odklonu sudetoněmeckých autorů od pojmu Vaterland (vlast) k pojmu Heimat (domovina). V rámci německé literatury zvažoval i podíl židovské složky, bezpečně rozlišoval německou a českou větev asimilace, přičemž za nejhodnotnější v kulturním smyslu pokládal česko-německý bilingvismus jako nositele kulturní syntézy, typologicky nesrovnatelný v evropském kontextu. Velkou část E. díla představují překlady do němčiny, a to především básníků (K. H. Mácha, J. Vrchlický, A. Sova, O. Březina, F. X. Šalda, F. Halas), z prózy Bloudění J. Durycha (Friedland, München 1933), v závěru života i odborných děl (monografie O. Šourek, Antonín Dvořák, 1953; V. Nezval, Antonín Slavíček, 1955; vzpomínky J. B. Foerstera, 1955; studie o L. Janáčkovi, 1958). V němčině vydal několik antologií českých autorů, překládal i česká operní, oratorní a kantátová libreta (O. Jeremiáš, Bratři Karamazovi; A. Dvořák, Svatá Ludmila, B. Martinů, Otvírání studánek). Věnoval se i překladům z dalších jazyků, např. románů G. Sandové, R. Rollanda, básní Michelangela a Petrarcy, přetlumočil Longfellowovu Píseň o Hiawathovi, humoristický román L. Rostena Pan Kaplan má třídu rád aj. Zčeštil i středověkou skladbu Oráč a smrt Jana z Žatce a německé juvenilie K. H. Máchy. Jazyk jeho překladů byl výstižný, morfologicky i lexikálně objevný, vynikal mimořádnou stylistickou vynalézavostí, dosahoval úrovně kongeniálního tlumočení. Překladatelství E. věnoval několik teoretických studií. Ve vlastním literárním díle se zabýval esejem (např. Na skále, 1945, Mýtus XX. století, 1947) i poezií (Sonety kněžně, 1945). Vrcholu dosáhl v odborně erudovaných a přitom populárně psaných dílech o češtině (Bohyně čeká, 1945, Chrám i tvrz, 1946, Čeština poklepem i poslechem, 1948), která pojal se slovesnou brilancí, myšlenkovým espritem. Význam si uchovala i jeho hudební publicistika, soustředěná na novátorské úvahy o lidové písni, na Mozarta, Beethovena či Janáčka. Výbor z proslovů pod titulem P. E. Divadlu hudby (1965) vydala dcera Dagmar. Oscilace E. mezi vědou a uměním, germanistikou a bohemistikou, etnickým židovstvím a úplnou asimilací, patrná v jeho původním díle, doslovech, studiích pro řadu periodik i v korespondenci, ho typově sbližovala s O. Fischerem.

L: LČL 1, s. 650–653 (s bibliografií); A. Mikulášek a kol., Literatura s hvězdou Davidovou 1, 1998, s. 58–63; SČS 1, s. 160–161 (s bibliografií a další literaturou); R. Pannwitz – O. Fischer – P. Eisner. Korespondence, N. Macurová (ed.), 2002.

P: LA PNP Praha.

Martin Kučera