Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky EITELBERGER Rudolf 14./17.4.1817-18.4.1887

{{Infobox - osoba
| jméno = Rudolf EITELBERGER
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 14./17.4.1817
| místo narození = Olomouc
| datum úmrtí = 18.4.1887
| místo úmrtí = Vídeň (Rakousko)
| povolání = 73- Uměnovědec nebo historik umění

| jiná jména = 
}}

'''EITELBERGER, Rudolf,''' ''* 14./17. 4. 1817 Olomouc, † 18. 4. 1885 Vídeň (Rakousko), historik umění, estetik, muzejní pracovník''

Byl synem Johanna E., důstojníka rakouské armády povýšeného
za zásluhy do šlechtického stavu s přídomkem von Edelberg,
a Magdaleny, roz. Doppelmeyerové. 1827–34 studoval
na gymnáziu a pak právní nauky na univerzitě v Olomouci.
1837 přesídlil do Vídně, kde poslouchal klasickou filologii
a filozofii. Již 1838–39 získal místo asistenta v ústavu latinského
jazyka a literatury u Franze Fickera. Zabýval se estetikou,
pak pod vlivem Josefa Daniela Böhma, sběratele, medailéra
a pedagoga, a Gustava Adolfa von Heidera, pozdějšího
prezidenta AVU ve Vídni, dějinami umění a uměleckého řemesla.
Od 1847 přednášel jako soukromý docent teorii a dějiny
umění na filozofické fakultě i na polytechnice. 1848 redigoval
prorevolučně zaměřený list ''Wiener Zeitung'' a ostře
vystoupil proti metodám výuky umění Ferdinanda Georga
Waldmüllera, profesora vídeňské AVU. 1851 mu byla bez
udání důvodů zamítnuta žádost o profesuru v oboru teorie a
dějin umění, patrně kvůli dřívějším politickým postojům. Přijal
nabídku na studijní pobyt v Itálii. Po návratu 1852 byl
jmenován mimořádným profesorem dějin a archeologie umění
na vídeňské univerzitě, 1863 profesorem řádným. Založil
první samostatný ústav dějin umění, jeden z nejstarších v Evropě,
reprezentoval starší nebo též první vídeňskou školu dějin
umění. Mezi jeho žáky patřili Moriz Thausing, Franz Wickhoff,
Hubert Janitschek či Hugo von Tschudi, ovlivnil i další
představitele dějin umění a muzejnictví, jako např. Wilhelma
von Bode a Justa Brinckmanna. Cílem oboru i výuky v E. pojetí
bylo seznamovat s uměleckými díly veřejnost. Umění podle
E. odráželo myšlenky, emoce, víru společnosti a zprostředkovávalo
je dalším generacím. Vydal dvousvazkový soupis
středověkých památek v rakouském mocnářství (1858–60),
dále 1871–82 redigoval osmnáctisvazkovou edici k dějinám
umění a 1879–84 byly ve čtyřech svazcích uveřejněny jeho
nejvýznamnější práce.

E. 1850 přispěl ke vzniku Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale (Ústřední komise
pro výzkum a zachování stavebních památek), 1856–58 redigoval
její časopis ''Mittheilungen der k. k. Centralcommission zur''
''Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale''. Spoluzaložil
s Jacobem von Falke a za přispění tehdejšího nominálního
ministerského předsedy arcivévody Rainera Österreichisches
Museum für Kunst und Industrie (Rakouské muzeum pro
umění a průmysl ve Vídni), vůbec první uměleckoprůmyslové
muzeum v Evropě mimo území Velké Británie. V instituci,
jejímž předobrazem se stalo muzeum v South Kensingtonu,
pracoval 1864–85 jako ředitel. Postaral se o mohutnou akviziční
činnost a utřídění sbírek na základě systému Gottfrieda
Sempera, o otevření nové budovy na Stubenringu, vydávání
časopisu ''Mittheilungen des k. k. Österreichischen Museums für''
''Kunst und Industrie'' a založení uměleckoprůmyslové školy.
Často přednášel ve výstavních prostorách, aby posluchače konfrontoval
se sbírkovými předměty. Přispěl k nebývalému zájmu
o činnost ústavu, jenž se stal vzorem pro nově vznikající
uměleckoprůmyslová muzea např. v Brně, Olomouci a v Liberci.
Účastnil se světových výstav v Londýně (1862), Vídni
(1873) i v Paříži (1867, 1878), byl jmenován poradcem při
ministerstvu kultu a vyučování pro záležitosti umění, snažil se
o reformu výuky kreslení na národních a středních školách,
1872 se podílel na reorganizaci AVU, do jejíhož vedení byl
zvolen již 1850, významně přispěl ke zdaru prvního mezinárodního
kongresu dějin umění ve Vídni (1873). Stýkal se
s umělci, sběrateli a mecenáši.

Byl ženatý s Pauline Ledererovou, po její smrti s Marií, dcerou
profesora Franze Lotta z Göttingen. Od 2009 je z iniciativy
občanského sdružení Za krásnou Olomouc udělována Cena
R. E. za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu
a péče o památky v olomouckém regionu.

'''D:''' výběr: Die Reform des Kunstunterrichtes und Waldmüllers Lehrmethode, Wien 1848; Die Kunstbewegung in Oesterreich seit der Pariser
Weltausstellung im Jahre 1867, Wien 1878; Gesammelte kunsthistorische
Schriften 1–4, Wien 1879–1884; Mittelalterliche Kunstdenkmäler des
österreichischen Kaiserstaates 1–2, Stuttgart 1858–1860 (s G. A. Heiderem
a J. Hieserem); Quellenschriften für Kunstgeschichte und Kunsttechnik
des Mittelalters und der Renaissance 1–18, Wien 1871–1882.

'''L:''' ÖBL 1, s. 239–240; BL 1, s. 306–307; W. Schram, Das Leben und
Wirken des Kunstforschers R. E. von E., in: Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der k. k. mährisch-schlesischen Gesellschaft zur Beförderung
des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde in Brünn, 1887,
č. 5 (zvl. otisk); J. Leisching, R. E. von E., in: ZGLM 15, 1911, s. 135 až
153; T. von Borodajkewycz, Aus der Frühzeit der Wiener Schule der
Kunst geschichte. R. E. und Leo un, in: Festschrift für Hans Sedlmayr.
K. Oettinger – M. Rassem (ed.), München 1962, s. 321–348; J. Kroupa,
Školy dějin umění. Metodologie dějin umění 1, 1996, zvl. s. 152–153;
K. Pokorny-Nagel, Zur Gründungsgeschichte des k. k. Österreichischen
Museums für Kunst und Industrie, in: Kunst und Industrie. Die Anfänge
des Museums für angewandte Kunst in Wien, P. Noever (ed.), Wien 2000,
s. 52–89 a zvl. s. 57–75; M. Rampley, The Idea of a Scientific Discipline.
R. von E. and the Emergence of Art History in Vienna 1847–1873, in: Art
History 34, 2011, s. 54–79; Czeike 2, s. 159–160.

Otakar Kirsch
   
[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:73- Uměnovědec nebo historik umění]]
[[Kategorie:1817]]
[[Kategorie:Olomouc]]
[[Kategorie:1887]]
[[Kategorie:Vídeň]]