EITELBERGER Rudolf 14./17.4.1817-18.4.1887: Porovnání verzí

Verze z 4. 6. 2017, 14:15

Rudolf EITELBERGER
Narození	14./17.4.1817
Místo narození	Olomouc
Úmrtí	18.4.1887
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	73- Uměnovědec nebo historik umění
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46217

EITELBERGER, Rudolf, * 14./17. 4. 1817 Olomouc, † 18. 4. 1885 Vídeň (Rakousko), historik umění, estetik, muzejní pracovník

Byl synem Johanna E., důstojníka rakouské armády povýšeného za zásluhy do šlechtického stavu s přídomkem von Edelberg, a Magdaleny, roz. Doppelmeyerové. 1827–34 studoval na gymnáziu a pak právní nauky na univerzitě v Olomouci. 1837 přesídlil do Vídně, kde poslouchal klasickou filologii a filozofii. Již 1838–39 získal místo asistenta v ústavu latinského jazyka a literatury u Franze Fickera. Zabýval se estetikou, pak pod vlivem Josefa Daniela Böhma, sběratele, medailéra a pedagoga, a Gustava Adolfa von Heidera, pozdějšího prezidenta AVU ve Vídni, dějinami umění a uměleckého řemesla. Od 1847 přednášel jako soukromý docent teorii a dějiny umění na filozofické fakultě i na polytechnice. 1848 redigoval prorevolučně zaměřený list Wiener Zeitung a ostře vystoupil proti metodám výuky umění Ferdinanda Georga Waldmüllera, profesora vídeňské AVU. 1851 mu byla bez udání důvodů zamítnuta žádost o profesuru v oboru teorie a dějin umění, patrně kvůli dřívějším politickým postojům. Přijal nabídku na studijní pobyt v Itálii. Po návratu 1852 byl jmenován mimořádným profesorem dějin a archeologie umění na vídeňské univerzitě, 1863 profesorem řádným. Založil první samostatný ústav dějin umění, jeden z nejstarších v Evropě, reprezentoval starší nebo též první vídeňskou školu dějin umění. Mezi jeho žáky patřili Moriz Thausing, Franz Wickhoff, Hubert Janitschek či Hugo von Tschudi, ovlivnil i další představitele dějin umění a muzejnictví, jako např. Wilhelma von Bode a Justa Brinckmanna. Cílem oboru i výuky v E. pojetí bylo seznamovat s uměleckými díly veřejnost. Umění podle E. odráželo myšlenky, emoce, víru společnosti a zprostředkovávalo je dalším generacím. Vydal dvousvazkový soupis středověkých památek v rakouském mocnářství (1858–60), dále 1871–82 redigoval osmnáctisvazkovou edici k dějinám umění a 1879–84 byly ve čtyřech svazcích uveřejněny jeho nejvýznamnější práce.

E. 1850 přispěl ke vzniku Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale (Ústřední komise pro výzkum a zachování stavebních památek), 1856–58 redigoval její časopis Mittheilungen der k. k. Centralcommission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale. Spoluzaložil s Jacobem von Falke a za přispění tehdejšího nominálního ministerského předsedy arcivévody Rainera Österreichisches Museum für Kunst und Industrie (Rakouské muzeum pro umění a průmysl ve Vídni), vůbec první uměleckoprůmyslové muzeum v Evropě mimo území Velké Británie. V instituci, jejímž předobrazem se stalo muzeum v South Kensingtonu, pracoval 1864–85 jako ředitel. Postaral se o mohutnou akviziční činnost a utřídění sbírek na základě systému Gottfrieda Sempera, o otevření nové budovy na Stubenringu, vydávání časopisu Mittheilungen des k. k. Österreichischen Museums für Kunst und Industrie a založení uměleckoprůmyslové školy. Často přednášel ve výstavních prostorách, aby posluchače konfrontoval se sbírkovými předměty. Přispěl k nebývalému zájmu o činnost ústavu, jenž se stal vzorem pro nově vznikající uměleckoprůmyslová muzea např. v Brně, Olomouci a v Liberci. Účastnil se světových výstav v Londýně (1862), Vídni (1873) i v Paříži (1867, 1878), byl jmenován poradcem při ministerstvu kultu a vyučování pro záležitosti umění, snažil se o reformu výuky kreslení na národních a středních školách, 1872 se podílel na reorganizaci AVU, do jejíhož vedení byl zvolen již 1850, významně přispěl ke zdaru prvního mezinárodního kongresu dějin umění ve Vídni (1873). Stýkal se s umělci, sběrateli a mecenáši.

Byl ženatý s Pauline Ledererovou, po její smrti s Marií, dcerou profesora Franze Lotta z Göttingen. Od 2009 je z iniciativy občanského sdružení Za krásnou Olomouc udělována Cena R. E. za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu a péče o památky v olomouckém regionu.

D: výběr: Die Reform des Kunstunterrichtes und Waldmüllers Lehrmethode, Wien 1848; Die Kunstbewegung in Oesterreich seit der Pariser Weltausstellung im Jahre 1867, Wien 1878; Gesammelte kunsthistorische Schriften 1–4, Wien 1879–1884; Mittelalterliche Kunstdenkmäler des österreichischen Kaiserstaates 1–2, Stuttgart 1858–1860 (s G. A. Heiderem a J. Hieserem); Quellenschriften für Kunstgeschichte und Kunsttechnik des Mittelalters und der Renaissance 1–18, Wien 1871–1882.

L: ÖBL 1, s. 239–240; BL 1, s. 306–307; W. Schram, Das Leben und Wirken des Kunstforschers R. E. von E., in: Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section der k. k. mährisch-schlesischen Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde in Brünn, 1887, č. 5 (zvl. otisk); J. Leisching, R. E. von E., in: ZGLM 15, 1911, s. 135 až 153; T. von Borodajkewycz, Aus der Frühzeit der Wiener Schule der Kunst geschichte. R. E. und Leo un, in: Festschrift für Hans Sedlmayr. K. Oettinger – M. Rassem (ed.), München 1962, s. 321–348; J. Kroupa, Školy dějin umění. Metodologie dějin umění 1, 1996, zvl. s. 152–153; K. Pokorny-Nagel, Zur Gründungsgeschichte des k. k. Österreichischen Museums für Kunst und Industrie, in: Kunst und Industrie. Die Anfänge des Museums für angewandte Kunst in Wien, P. Noever (ed.), Wien 2000, s. 52–89 a zvl. s. 57–75; M. Rampley, The Idea of a Scientific Discipline. R. von E. and the Emergence of Art History in Vienna 1847–1873, in: Art History 34, 2011, s. 54–79; Czeike 2, s. 159–160.

Otakar Kirsch