Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky EMLER Josef 10.1.1836-10.2.1899

{{Infobox - osoba
| jméno = Josef EMLER
| obrázek = Emler Josef portret.jpg
| datum narození = 10.1.1836
| místo narození = Libáň u Jičína
| datum úmrtí = 10.2.1899
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 53- Historik<br />65- Literární historik, kritik nebo teoretik<br />53- Historik<br />

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 588-589
}}

'''EMLER, Josef,''' ''* 10. 1. 1836 Libáň u Jičína, † 10. 2. 1899 Praha, archivář, historik, pedagog''

Narodil se jako nejstarší ze sedmi dětí řeznického mistra, měl
pokračovat v rodinné živnosti. Místní kaplan však přesvědčil
otce, aby nadaného chlapce dal na studia. E. maturoval 1856
na jičínském gymnáziu a odešel na studia do Vídně. Našel útočiště
v rodině strýce z matčiny strany, úspěšného stavitele, který
se ho pokoušel nasměrovat k technickému vzdělání, ale E.
vystudoval na vídeňské univerzitě historii, 1859–61 absolvoval
jako jeden z prvních českých studentů Ústav pro rakouský dějezpyt
(Institut für österreichische Geschichtsforschung) a sblížil
se s jeho ředitelem Theodorem Sickelem. Neuspěl ve snaze
přejít do Brna, a tak 1861 odešel do Prahy, kde krátce vyučoval
jako suplent na novoměstské vyšší reálce. 1863–65 působil
v Českém zemském archivu jako pomocník Antona Gindelyho
a podílel se na jeho některých edicích. Poté nastoupil do
Archivu města Prahy (konstituovaného 1851), s jehož správcem
K. J. Erbenem ho záhy spojil úzký vztah a po jehož smrti
se stal ředitelem této instituce, které zůstal věrný celý život
a z níž pro celkové vyčerpání organismu odešel až 1896 na odpočinek.

Již krátce po příchodu do Prahy se E. integroval do české vlastenecké
společnosti a převzal řadu organizačních i vědeckých
povinností. 1871 začal přednášet na v té době ještě nerozdělené
pražské univerzitě, zpočátku jen z titulu řádného člena
Královské české společnosti nauk, jímž byl zvolen téhož roku
(mimořádným byl už od 1867). V Praze se oženil s Kateřinou
Dlabačovou. Z jejich svazku se narodil syn Jan (1877–1951),
pozdější knihovník a ředitel pražské Univerzitní knihovny.
Teprve po smrti svého staršího vídeňského spolužáka Mathiase
Pangerla († 1879) se E. prosadil jako mimořádný a od 1887
řádný profesor na pražské české univerzitě a spojil tak vědeckou
a učitelskou aktivitu. Podílel se na Riegrově ''Slovníku naučném'',
1870–90 byl redaktorem ''Časopisu Českého musea'',
ústředního českého vědeckého časopisu v oblasti humanitních
věd. Výčet jeho funkcí byl sice rozsáhlý, ale nikdy se nejednalo
o formální zaměstnání. Jako jednatel Společnosti Muzea království
českého (od 1877) patřil k hlavním aktérům při stavbě
nové muzejní budovy a jejího vnitřního vybavení, zastával čelná
místa i v Archeologickém sboru muzea, stejně jako
v Ústřední matici české. Účastnil se, byť jen krátce, i činnosti
České akademie věd a umění, založené 1890. Významně se
podílel na organizační a vědecké činnosti Historického spolku,
jehož jednatelem se stal 1866. Na popud F. Palackého a ve
spolupráci s dalšími editory se ujal vydávání základní edice vyprávěcích
pramenů k českým středověkým dějinám ''Fontes rerum''
''Bohemicarum'' (''Prameny dějin českých'', 1. sv. 1873) a až do
pátého svazku (1893) spočívala práce hlavně na něm. Sedmý
svazek sice rozpracoval, ale kvůli chorobě ho už nedokončil.
Druhým, dodnes aktuálním stěžejním dílem, se stala ''Regesta''
''diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae''. První
svazek připravil ještě K. J. Erben, E. od počátku sedmdesátých
let do 1892 vydal tři svazky pro období 1253–1346. (Jednalo
se o 3500 stran edice listin k českým dějinám, dodnes používaných a svým způsobem i nenahraditelných.) Byly sice poznamenány
jistým chvatem a nesoustavností, při obrovském
rozsahu práce však šlo o pochopitelné nedostatky. Zpřístupnil
ale i ohromné množství dalšího základního pramenného materiálu,
který do té doby přes svou důležitost unikal pozornosti
badatelů. Jednalo se o obecné edice, např. převzal vydávání
konfirmačních knih pražské diecéze od F. A. Tingla (''Libri confirmationum''
''ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidiocesim''
sv. I/2 a III–X (1874–1889; více než 1 400 stran), vydal
takřka všechny tehdy známé české urbáře předhusitské doby
''Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum hussiticum''
''praecedente'', s paralelním českým titulem ''Deset urbářů''
''českých''... (1881). Uvažoval i o českém diplomatáři. Opět na
podnět Palackého se ujal edice pozůstatků českých zemských desk, základního pramene zejména pro dějiny pozemkové
držby v pozdně středověkém státě. Plánovaná čtyřsvazková
edice uvízla sice v polovině, to nejdůležitější však E. zpřístupnil
1870–72 na více než 1 100 stranách jako ''Pozůstatky desk zemských''
''českých roku 1541 pohořalých 1–2'' (''Reliquiae tabularum''
''terrae''...). Podílel se i na nejrozsáhlejší edici k starším českým
dějinám ''Archiv český'', do níž přispěl řadou fondově vymezených
listinářů. Významně se zasloužil o zpřístupnění českých
nekrologií, tj. pramenů zaznamenávajících denní data úmrtí
osob blízkých instituci, která příslušné kalendárium vedla. Nevyhýbal
se ani příležitostným edicím k novověkým dějinám,
např. korespondenci některých českých buditelů. K dalším
zpracovaným pomůckám, které pak sloužily dlouhá desetiletí,
patřily: jediná větší diplomatická studie o kanceláři Přemysla
Otakara II. a Václava II. (''Die Kanzlei der böhmischen Könige''
''Přemysl Ottokars II. und Wenzels II. und die aus derselben hervorgegangenen''
''Formelbücher, Abhandlungen der Kgl. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften'' ''VI-9'', 1878) a první česká
chronologická příručka ''Rukověť chronologie křesťanské, zvláště''
''české'' (1876). Menší práce otiskl ve ''Věstníku Královské české''
''společnosti nauk'', desítky referátů zejména v ''Časopisu Českého''
''musea'', který redigoval. V zahraničí publikoval několik informačních
statí. Současně plnil časově náročné úřední povinnosti
v pražském městském archivu a na univerzitě, kde rozvinul
širokou přednáškovou činnost. K jeho žákům patřili
pozdější přední historici. Z městského archivu vybudoval na
další dlouhou dobu centrum historického dění. Inicioval či jinak
ovlivnil práci mladších historiků, např. Augusta Sedláčka,
Zikmunda Wintra aj. Vstřícně přijímal české i německé kolegy
a věnoval se i cizincům přicházejícím do Prahy za studiem.
Politicky tíhl k mladočeské straně, i když ještě dlouho po smrti
Palackého se cítil osobně vázán k jeho nejužšímu okruhu.
K otázce pravosti Rukopisů se vyjadřoval s odstupem a E. role
v tomto sporu byla jen okrajová.

Jeho pohřeb na vyšehradském hřbitově se stal významnou
pražskou událostí. Z pozůstalosti se dochovalo jen torzo, značná
část zanikla v Archivu hlavního města Prahy při požáru
pražské radnice v květnu 1945.

'''L:''' V. Vojtíšek (ed.), Památník J. E. k stému výročí jeho narození (s bibliografií prací, soupisem přednáškové činnosti na UK a výběrem korespondence),
1936; I. Hlaváček (ed.), J. E. (1836–1899). Příspěvky k jeho učitelské,
vědecké a organizátorské činnosti (s doplněnou bibliografií
a výběrem korespondence), 1989; OSN 8, s. 583–584; 28, s. 382; LČL 1,
s. 662; Kutnar, rejstřík; F. Holec, Archiv hlavního města Prahy. Kapitoly
z dějin 1851–2001, 2006, s. 40–49; J. Hoffmannová – J. Pražáková, Biografický slovník archivářů českých zemí, 2000, s. 163n. (s chybnými daty);
I. Hlaváček, O mých předchůdcích i současnících, 2011, rejstřík.

'''P:''' Archiv AV ČR Praha; LA PNP Praha, část osobní pozůstalosti.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/3056 Bibliografie dějin Českých zemí]

Ivan Hlaváček

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:53- Historik]]
[[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]]
[[Kategorie:53- Historik]]
[[Kategorie:1836]]
[[Kategorie:Libáň]]
[[Kategorie:1899]]
[[Kategorie:Praha]]