StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie EMLER Josef 10.1.1836-10.2.1899

Josef EMLER
Narození	10.1.1836
Místo narození	Libáň u Jičína
Úmrtí	10.2.1899
Místo úmrtí	Praha
Povolání	53- Historik 65- Literární historik, kritik nebo teoretik 53- Historik
Citace	Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 588-589
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46254

EMLER, Josef, * 10. 1. 1836 Libáň u Jičína, † 10. 2. 1899 Praha, archivář, historik, pedagog

Narodil se jako nejstarší ze sedmi dětí řeznického mistra, měl pokračovat v rodinné živnosti. Místní kaplan však přesvědčil otce, aby nadaného chlapce dal na studia. E. maturoval 1856 na jičínském gymnáziu a odešel na studia do Vídně. Našel útočiště v rodině strýce z matčiny strany, úspěšného stavitele, který se ho pokoušel nasměrovat k technickému vzdělání, ale E. vystudoval na vídeňské univerzitě historii, 1859–61 absolvoval jako jeden z prvních českých studentů Ústav pro rakouský dějezpyt (Institut für österreichische Geschichtsforschung) a sblížil se s jeho ředitelem Theodorem Sickelem. Neuspěl ve snaze přejít do Brna, a tak 1861 odešel do Prahy, kde krátce vyučoval jako suplent na novoměstské vyšší reálce. 1863–65 působil v Českém zemském archivu jako pomocník Antona Gindelyho a podílel se na jeho některých edicích. Poté nastoupil do Archivu města Prahy (konstituovaného 1851), s jehož správcem K. J. Erbenem ho záhy spojil úzký vztah a po jehož smrti se stal ředitelem této instituce, které zůstal věrný celý život a z níž pro celkové vyčerpání organismu odešel až 1896 na odpočinek.

Již krátce po příchodu do Prahy se E. integroval do české vlastenecké společnosti a převzal řadu organizačních i vědeckých povinností. 1871 začal přednášet na v té době ještě nerozdělené pražské univerzitě, zpočátku jen z titulu řádného člena Královské české společnosti nauk, jímž byl zvolen téhož roku (mimořádným byl už od 1867). V Praze se oženil s Kateřinou Dlabačovou. Z jejich svazku se narodil syn Jan (1877–1951), pozdější knihovník a ředitel pražské Univerzitní knihovny. Teprve po smrti svého staršího vídeňského spolužáka Mathiase Pangerla († 1879) se E. prosadil jako mimořádný a od 1887 řádný profesor na pražské české univerzitě a spojil tak vědeckou a učitelskou aktivitu. Podílel se na Riegrově Slovníku naučném, 1870–90 byl redaktorem Časopisu Českého musea, ústředního českého vědeckého časopisu v oblasti humanitních věd. Výčet jeho funkcí byl sice rozsáhlý, ale nikdy se nejednalo o formální zaměstnání. Jako jednatel Společnosti Muzea království českého (od 1877) patřil k hlavním aktérům při stavbě nové muzejní budovy a jejího vnitřního vybavení, zastával čelná místa i v Archeologickém sboru muzea, stejně jako v Ústřední matici české. Účastnil se, byť jen krátce, i činnosti České akademie věd a umění, založené 1890. Významně se podílel na organizační a vědecké činnosti Historického spolku, jehož jednatelem se stal 1866. Na popud F. Palackého a ve spolupráci s dalšími editory se ujal vydávání základní edice vyprávěcích pramenů k českým středověkým dějinám Fontes rerum Bohemicarum (Prameny dějin českých, 1. sv. 1873) a až do pátého svazku (1893) spočívala práce hlavně na něm. Sedmý svazek sice rozpracoval, ale kvůli chorobě ho už nedokončil. Druhým, dodnes aktuálním stěžejním dílem, se stala Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. První svazek připravil ještě K. J. Erben, E. od počátku sedmdesátých let do 1892 vydal tři svazky pro období 1253–1346. (Jednalo se o 3500 stran edice listin k českým dějinám, dodnes používaných a svým způsobem i nenahraditelných.) Byly sice poznamenány jistým chvatem a nesoustavností, při obrovském rozsahu práce však šlo o pochopitelné nedostatky. Zpřístupnil ale i ohromné množství dalšího základního pramenného materiálu, který do té doby přes svou důležitost unikal pozornosti badatelů. Jednalo se o obecné edice, např. převzal vydávání konfirmačních knih pražské diecéze od F. A. Tingla (Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidiocesim sv. I/2 a III–X (1874–1889; více než 1 400 stran), vydal takřka všechny tehdy známé české urbáře předhusitské doby Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum hussiticum praecedente, s paralelním českým titulem Deset urbářů českých... (1881). Uvažoval i o českém diplomatáři. Opět na podnět Palackého se ujal edice pozůstatků českých zemských desk, základního pramene zejména pro dějiny pozemkové držby v pozdně středověkém státě. Plánovaná čtyřsvazková edice uvízla sice v polovině, to nejdůležitější však E. zpřístupnil 1870–72 na více než 1 100 stranách jako Pozůstatky desk zemských českých roku 1541 pohořalých 1–2 (Reliquiae tabularum terrae...). Podílel se i na nejrozsáhlejší edici k starším českým dějinám Archiv český, do níž přispěl řadou fondově vymezených listinářů. Významně se zasloužil o zpřístupnění českých nekrologií, tj. pramenů zaznamenávajících denní data úmrtí osob blízkých instituci, která příslušné kalendárium vedla. Nevyhýbal se ani příležitostným edicím k novověkým dějinám, např. korespondenci některých českých buditelů. K dalším zpracovaným pomůckám, které pak sloužily dlouhá desetiletí, patřily: jediná větší diplomatická studie o kanceláři Přemysla Otakara II. a Václava II. (Die Kanzlei der böhmischen Könige Přemysl Ottokars II. und Wenzels II. und die aus derselben hervorgegangenen Formelbücher, Abhandlungen der Kgl. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften VI-9, 1878) a první česká chronologická příručka Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české (1876). Menší práce otiskl ve Věstníku Královské české společnosti nauk, desítky referátů zejména v Časopisu Českého musea, který redigoval. V zahraničí publikoval několik informačních statí. Současně plnil časově náročné úřední povinnosti v pražském městském archivu a na univerzitě, kde rozvinul širokou přednáškovou činnost. K jeho žákům patřili pozdější přední historici. Z městského archivu vybudoval na další dlouhou dobu centrum historického dění. Inicioval či jinak ovlivnil práci mladších historiků, např. Augusta Sedláčka, Zikmunda Wintra aj. Vstřícně přijímal české i německé kolegy a věnoval se i cizincům přicházejícím do Prahy za studiem. Politicky tíhl k mladočeské straně, i když ještě dlouho po smrti Palackého se cítil osobně vázán k jeho nejužšímu okruhu. K otázce pravosti Rukopisů se vyjadřoval s odstupem a E. role v tomto sporu byla jen okrajová.

Jeho pohřeb na vyšehradském hřbitově se stal významnou pražskou událostí. Z pozůstalosti se dochovalo jen torzo, značná část zanikla v Archivu hlavního města Prahy při požáru pražské radnice v květnu 1945.

L: V. Vojtíšek (ed.), Památník J. E. k stému výročí jeho narození (s bibliografií prací, soupisem přednáškové činnosti na UK a výběrem korespondence), 1936; I. Hlaváček (ed.), J. E. (1836–1899). Příspěvky k jeho učitelské, vědecké a organizátorské činnosti (s doplněnou bibliografií a výběrem korespondence), 1989; OSN 8, s. 583–584; 28, s. 382; LČL 1, s. 662; Kutnar, rejstřík; F. Holec, Archiv hlavního města Prahy. Kapitoly z dějin 1851–2001, 2006, s. 40–49; J. Hoffmannová – J. Pražáková, Biografický slovník archivářů českých zemí, 2000, s. 163n. (s chybnými daty); I. Hlaváček, O mých předchůdcích i současnících, 2011, rejstřík.

P: Archiv AV ČR Praha; LA PNP Praha, část osobní pozůstalosti.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Ivan Hlaváček