ERBAN Evžen 18.6.1912-26.7.1994: Porovnání verzí

Z Personal
 
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Evžen ERBAN
 
| jméno = Evžen ERBAN
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Erban Evzen portret.jpg
 
| datum narození = 18.6.1912
 
| datum narození = 18.6.1912
 
| místo narození = Vsetín
 
| místo narození = Vsetín
 
| datum úmrtí = 26.7.1994
 
| datum úmrtí = 26.7.1994
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
+
| povolání = 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848<br />42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 5
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 6. 3. 2020, 13:44

Evžen ERBAN
Narození 18.6.1912
Místo narození Vsetín
Úmrtí 26.7.1994
Místo úmrtí Praha
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 5
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46290

ERBAN, Evžen (též Eugen), * 18. 6. 1912 Vsetín, † 26. 7. 1994 Praha, politik, odborový činitel, publicista

Pocházel z rodiny lesníka Huga E. a Marie, roz. Šplíchalové. Absolvoval české gymnázium v Novém Jičíně. 1931–35 studoval práva na UK v Praze, zároveň byl činný v sociálně demokratickém studentském a mládežnickém hnutí. 1936–40 pracoval jako sekretář různých odborových svazů, mj. Jednotného svazu soukromých zaměstnanců a Jednoty soukromých zaměstnanců obchodu a družstev. Za německé okupace 1940–45 byl tajemníkem protektorátní Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ), jejíchž struktur využil k organizaci odbojové činnosti. 1943 patřil k zakladatelům ilegálního Revolučního odborového hnutí; 1944–45 stál v čele ilegální Ústřední rady odborů, kterou v květnu 1945 zastupoval v revoluční ČNR.

Po válce 1945–50 působil ve funkci generálního tajemníka Ústřední rady odborů, v níž úzce spolupracoval s A. Zápotockým. Zároveň byl 1945–49 členem generální rady Světové odborové federace; 1945–47 a od března do června 1948 členem představenstva Československé sociální demokracie, kde náležel k čelným reprezentantům Fierlingerova levicového křídla, usilujícího o úzkou spolupráci s komunisty. V červnu 1948 se podílel na sloučení sociální demokracie s KSČ; poté byl členem ÚV KSČ (1948–51) a jeho předsednictva. Za sociální demokracii, resp. za KSČ, byl 1945–52 poslancem Národního shromáždění. Po reorganizaci Gottwaldovy vlády zastával od 25. 2. 1948 do 8. 9. 1951 úřad ministra sociální péče, v němž výrazně participoval na přípravě nové legislativy a realizaci rozsáhlých změn v sociální oblasti. V době vrcholícího stalinismu na počátku padesátých let byl donucen odejít z aktivní politiky (v září 1951 opustil ministerstvo), ale nadále zastával významné funkce ve státní administrativě i v mezinárodních organizacích práce a sociální péče: 1952–63 předseda Státního úřadu sociálního zabezpečení, 1957–62 člen předsednictva Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení, 1958–61 člen správní rady Mezinárodního úřadu práce v Ženevě, 1963–68 předseda Správy státních hmotných rezerv. V době tzv. Pražského jara 1968 se vrátil do politického života a zaujal vedoucí stranické a státní funkce: 1968–86 člen ústředního výboru, 1968–71 člen předsednictva ÚV KSČ, od dubna do září 1968 generální tajemník, poté do 1971 předseda ústředního výboru Národní fronty ČSSR, 1969–90 poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění; 1968–86 poslanec a 1969–81 předseda ČNR; 1975–85 předseda Československé společnosti pro mezinárodní styky.

Patřil k pragmatické části normalizační politické reprezentace, v jejímž rámci získal zvláštní místo jak pro své bohaté zkušenosti z různých dob a režimů, tak pro široké zahraniční kontakty na Východě i na Západě, zejména v mezinárodním odborovém a socialistickém hnutí (včetně západních sociálních demokracií), ale i v kulturních a církevních kruzích. Ve druhé polovině osmdesátých let propagoval sovětskou přestavbu v československých podmínkách, vyslovoval se pro celkové uvolnění strnulého byrokraticko-ideologického systému, oceňoval zásluhy T. Bati o sociální vzestup obyvatelstva na Valašsku a soukromě se stýkal s kardinálem Františkem Tomáškem. V létě 1989 se sešel s V. Havlem a v listopadu 1989 vyzval k dialogu s opozicí. Na přelomu let 1989–90 se ve Federálním shromáždění snažil aktivně účastnit polistopadového politického vývoje, ale posléze koncem ledna 1990 na poslanecký mandát rezignoval. Paralelně s politickou činností publikoval v denním i odborném (sociálněpolitickém, historickém) tisku; 1990 otiskoval ve večerníku Expres (pod titulem Mezi šibenicí a trůnem) na pokračování své velmi subjektivně zabarvené vzpomínky, později zpracované do knižní podoby.

Jeho druhou manželkou byla Zora Erbanová-Doskočilová (* 28. 8. 1924 Brno, † 13. 1. 2010 Brno), tanečnice a baletní pedagožka, 1945–60 sólistka baletu Státního divadla v Brně, profesorka brněnské a pražské konzervatoře.

D: ÚRO v Pražském povstání, 1945; Strana a dělnictvo, 1946 (spoluautor); Národní pojištění, 1948; Sociální zabezpečení v ČSR, 1948; Sociální zabezpečení zemědělců – vítězství svazku dělníků a rolníků, 1952; Nová úprava sociálního zabezpečení členů JZD, 1962; Práva člověka v socialistické společnosti, 1980; Osudová rozcestí a E. E. Memoáry československého státníka a politika, 1992 (spolu s P. Taxem).

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 10, 178; MČE 2, s. 336; 6, s. 914; ČBS, s. 133; Tomeš 1, s. 293; Slezsko 7, s. 27–28; Velká všeobecná encyklopedie Diderot 4, 2001, s. 638; J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé, 2005, s. 48–49; J. Tomeš a kol., Tváře našich parlamentů. 150 let parlamentarismu v českých zemích 1861–2011, 2012, s. 154–157. K Zoře E: Český taneční slovník, s. 67; Postavy brněnského jeviště 1, 1984, s. 191–193.

P: NA, Praha, osobní fond.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Josef Tomeš