Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky ERBEN Karel Jaromír 7.11.1811-21.11.1870

{{Infobox - osoba
| jméno = Karel Jaromír ERBEN
| obrázek = Erben Karel Jaromir portret.jpg
| datum narození = 7.11.1811
| místo narození = Miletín
| datum úmrtí = 21.11.1870
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 63- Spisovatel<br />53- Historik<br />67- Nakladatel nebo vydavatel<br />54- Etnograf<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />
| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 11-13
}}

'''ERBEN, Karel Jaromír,''' ''* 7. 11. 1811 Miletín, † 21. 11. 1870 Praha, spisovatel, překladatel, folklorista, historik''

Syn miletínského ševce a sadaře Jana E. a Anny, roz. Žábové,
pocházející z rodiny místního učitele. E. dvojče – bratr Jan –
zemřelo ve věku necelých dvou měsíců. Během dětství se projevila
E. tělesná slabost a celoživotní plicní choroba, ale také
výrazné hudební nadání, rozvíjené příbuznými z matčiny
strany, učiteli a hudebníky. Podnět k E. studiu dal farář v Miletíně
Jan Arnold. Gymnázium absolvoval v Hradci Králové
(1825–31) a poté, s počáteční podporou miletínských úředníků,
studoval na pražské univerzitě. Po filozofii (1831–33)
pokračoval na právnické fakultě (1833–37). V Praze se seznámil
s mladými českými básníky a spisovateli (K. H. Mácha,
K. V. Zap, K. B. Štorch, J. K. Tyl) a s historikem F. Palackým.
S přítelem K. Havlíkem zajížděl do Žebráku, kde poznal Barborou
Mečířovou, s níž 1842 uzavřel sňatek.

Po studiích 1837–38 bezplatně praktikoval u hrdelního soudu
v Praze, potom až do 1843 rovněž bezplatně na fiskálním
úřadu. F. Palacký mu zadával honorované pomocné historické
práce a 1841 se zasadil o jeho ustanovení placeným aktuárem
KČS N. 1843 byl E. českými stavy pověřen sběrem listinného
materiálu v českých venkovských archivech (v Praze vykonával
tento úkol V. V. Tomek). 1846 získal místo asistenta českého
muzea v oddělení archeologickém, historickém a sbírce listin.
Ve druhé polovině čtyřicátých let se intenzivně podílel na českém
společenském, spolkovém a kulturním životě: 1845 se stal
členem jazykové komise při Matici české, účastnil se založení
Měšťanské besedy v Praze a 1847 v ní vykonával funkci jednatele,
1848 byl zvolen Jungmannovým nástupcem ve Sboru Matice,
stal se mimořádným a 1849 řádným členem KČS N, členem
Archeologického sboru muzejního, Svornosti a Národního
výboru. V květnu a červnu 1848 byl spolu s V. D. Lamblem
vyslán na chorvatský sněm do Záhřebu. Od července 1848 do
března 1849 redigoval vládní ''Pražské noviny''. V té době se začal
zabývat překlady právních norem z němčiny do češtiny: 1849
byl jmenován členem vládní komise pro slovanskou politickou
terminologii, překládal občanský zákoník, trestní řád, trestní
zákon a obecní řád města Prahy. 1850 se stal sekretářem Muzea
a 1851 archivářem města Prahy. 1864 byl jmenován ředitelem
spojených pomocných kancelářských úřadů města Prahy, od
1853 působil ve výboru Muzea. 1857 ovdověl a 1859 se znovu
oženil s Žofií Mastnou z Lomnice nad Popelkou.

V šedesátých letech se podílel na vzniku Historického spolku,
Hlaholu a Umělecké besedy a udržoval rozsáhlé styky s ruskými
a polskými vědci. 1867 byl členem české (slovanské)
delegace na národopisné výstavě v Moskvě (tzv. Pouť na Rus).
Během šedesátých let podnikl několik zahraničních studijních
cest (Drážďany, Lužice, Řezno, Pasov). Byl pohřben na
Malostranském hřbitově v Košířích. 1908 byly jeho pozůstatky
přeneseny do hrobky na Olšanských hřbitovech v Praze.

E. vlastní beletristické dílo nebylo rozsáhlé, ale zařadilo se
k základním a určujícím hodnotám české kultury. Po prvních
básnických pokusech v němčině vznikaly české básně již
v době gymnazijních studií. Raná poezie respektovala dobové
žánrové normy. Příznivý kritický ohlas vzbudila báseň ''Poklad'' (1838). E. se literárně vyrovnával s uměleckými koncepcemi
ohlasové poezie F. L. Čelakovského (satirická próza ''Dobrodružství cestujících'', 1834) a romantismu K. H. Máchy (od
třicátých let přepracovávaná báseň o Záhořovi). V průběhu
třicátých a čtyřicátých let napsal E. několik epických básní,
které začlenil do básnické knihy, na níž pracoval od počátku
padesátých let. Vyšla 1853 pod názvem ''Kytice z pověstí národních'', druhé vydání z 1861 obsahuje navíc báseň ''Lilie''
a oddíl ''Písně''. Základní hodnotu pro českou literaturu představují
texty zveřejněné v prvním vydání, kde se látky různého
původu a tematiky transponovaly do žánru balady, která
spojila do celistvého tvaru prostředky rozvinuté v evropských
literaturách preromantismu a romantismu s postupy lidové
slovesnosti. Tematickým jádrem ''Kytice'' je konflikt lidského
jednání a nadindividuálního řádu, jenž se projevuje v osudu,
přírodních zákonitostech a nadpřirozených silách. Morálka
řádu stíhala vinu spočívající v překročení norem řádu, ať už
byla záměrná, nebo bezděčná, trestem, který byl v některých
básních zmírněn či odvrácen pokáním.

E. vytvořil samostatnou variantu českého romantismu, protikladnou
pojetí K. H. Máchy, postavenou na požadavku
nadčasových morálních hodnot, na odmítnutí modernizačního
vývoje a sekularizace společnosti. Prostředkem udržení
neproměnných nadindividuálních hodnot se pro E. stal mýtus
zpracovaný v literárním díle s mimořádnou estetickou
účinností zvukovou a veršovou. E. básně se staly žánrovým
prototypem balady. ''Kytice'' se záhy zařadila do kánonu české
literatury a díky školské výuce představuje dodnes nejznámější
sbírku české poezie.
Inspirovala vznik řady děl literárních,
výtvarných, hudebních, divadelních i filmových, včetně parodického
ohlasu.

Vedle Boženy Němcové vytvořil E. také novodobou podobu
žánru pohádky opírající se o lidové podání. Obdobně jako
u výkladu dalších žánrů lidové slovesnosti vycházel z romantického
pojetí, podle něhož má tato slovesnost původ v mýtu,
zastřeném a zkresleném dlouhodobým tradováním. E. převyprávění
lidových pohádkových fabulí, které autor chápal jako
rekonstrukci předpokládaného původního tvaru, posiluje jejich
symbolický význam a zapojuje všechny složky textu do
pevně provázané výstavby. E. publikoval pohádky od 1844
vesměs v almanaších, sbornících a antologiích. Plánovaný
soubor ''Národní české pohádky'' nevyšel, knižní edici ''České pohádky'' vydal až 1905 V. Tille. Drobné historické prózy E. vycházely
z archivních dokumentů a v padesátých letech v nich
převládl zřetel kulturněhistorický nad epickým. Do dramatické
tvorby zasáhl veselohrou ze třicátých let ''Sládci'' určenou pro
ochotnické divadlo. Operní libreto ''Štěstí a neštěstí'' psané na
sklonku života nebylo dokončeno. V kontextu české literatury
19. století výjimečné záznamy snů se staly předmětem zájmu
literární vědy 20. století. E. užíval řadu literárních pseudonymů
– Jarmil Erben, J. E. Miletínský, K. Jarmil Erben,
Květomil Podlipský – a šifer – R. Bn., J. K. E. aj.

E. vědecké dílo rozsahem mnohonásobně překonalo beletrii.
E. byl považován i v mezinárodním kontextu za jednoho
z předních etnografů a folkloristů. Za cíl svého folkloristického
výzkumu pokládal obsáhlé, ale již nerealizované ''Obyčeje národu českého''. Všechny sběry, edice a studie měly být dílčími
mezníky v jeho realizaci. Ta však v plánované šíři byla nad síly
a možnosti individuálního badatele. Nejvýznamnějším přínosem
E. studia zůstaly třísvazkové ''Písně národní v Čechách'' (1842–45) sestavené ze sběrů vlastních i řady spolupracovníků.
Rozšířené vydání ''Prostonárodní české písně a říkadla'' rozčlenil
E. do tematických oddílů podle období lidského života,
ročních dob a profesí.

Od čtyřicátých let se zabýval ediční činností. Ze sbírek F. Palackého,
A. Bočka i vlastních připravil a vydal první díl edice
výtahů z listin k českým dějinám ''Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae'' (1855), zásadní dílo pro českou
historiografii, na něž navázal J. Emler i následující generace
historiků a archivářů. Edice suplovala v té době ještě
neexistující český diplomatář pro období 600–1253. Širokou
pozornost věnoval také vydávání významných památek starší
české literatury: ''Bartošova kronika pražská'', ''Tomáše ze Štítného Knížky šestery o obecných věcech křesťanských'' nebo ''Krištofa Haranta z Polžic''… ''Cesta z Království českého... do země Svaté''..
Podílel se na redakci prvního dílu ''Výboru z literatury české'' (1844) a samostatně zpracoval její druhý díl. K tisku připravil
vydání legendy ''Život svaté Kateřiny''. Přeložil z ruštiny ''Nestorův letopis ruský''. Zasloužil se o první kritickou edici tří svazků
''Mistra Jana Husi Sebrané spisy české''. Jako archivář města Prahy
napsal v padesátých a šedesátých letech několik historických
a místopisných studií publikovaných česky i německy.

'''D:''' beletrie a folkloristické edice: Písně národní v Čechách (3 sv.), 1842–1845;
Kytice z pověstí národních, 1853; Kytice z básní K. J. E. (2., rozšíř. vyd.),
1861; Nápěvy prostonárodních písní českých, 1862; Prostonárodní české
písně a říkadla, 1864; Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských
v nářečích původních. Čítanka slovanská s vysvětlením slov, 1865; Vybrané
báje a pověsti národní jiných větví slovanských, 1869; Sládci, 1890; České pohádky,
V. Tille (ed.), 1905; Živá voda. Tři rukopisné, dosud nevydané pohádky,
1932; Sny, 1970; Veškeré spisy básnické, J. Sutnar (ed.), 1905; Dílo K. J.
E. (5 svazků), A. Grund (ed.), 1938–1940. Práce historiografické a místopisné,
výběr: Kaple v radnici Starého Města pražského [1857]; Dějiny cís. král.
výs. měšťanských ostrostřelců pražských, 1860; Síň primátorů v radnici Starého
Města pražského [1860]; Měsíčník hodin staročeských na Staroměstské
radnici [1866]; Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních král.
hlavního města Prahy, 1871. Překlady: Řád obecní soudní a řád konkurzní
... (s dalšími překladateli), 1848; Lětopis Nestorova. Nestorův Letopis ruský,
1867; Dvé zpěvů staroruských, totiž O výpravě Igorově a Zádonština, 1869.
Korespondence: Slovanská korespondence K. J. E., V. Bechyňová – J. Jirásek
(eds.), 1971. Edice: Bartošova kronika pražská, 1851; Tomáše ze Štítného
Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, 1852; Krištofa Haranta
z Polžic ... Cesta z Království českého do ... země Svaté, 1854, 1855; Výbor
literatury české, díl 2 (4 svazky), 1857, 1861, 1864, 1868; Život sv. Kateřiny.
Legenda, 1860; Rukopis králodvorský (2 sešity), 1861, 1878; J. A. Komenského
Labyrint světa a ráj srdce, 1862; Rhazesovo Ranné lékařství (s V. Staňkem),
1864; Mistra Jana Husi Sebrané spisy české (3 svazky), 1865, 1866,
1868; Saličetova Ranná lékařství (s V. Staňkem), 1867; Sny, J. Slomek (ed.),
2003; Slovanské bájesloví, V. Bechyňová – M. Černý – P. Kaleta (eds.), 2009.

'''L:''' Bibliografie: J. Kuncová, Kytice K. J. E. Soupis knižních vydání a literatury
o K. J. E. a jeho díle z let 1837–1961, 1962; L. Vacina, K. J. E. Výběrová
bibliografie (rozmn., Okresní knihovna v Náchodě), 1970; M. Kadečková,
K. J. E. dětem. Bibliografický soupis knižně vydaných pohádek, pověstí, bájí,
dětských písní, říkadel a her (rozmnož., Krajská knihovna v Hradci Králové),
1970. K dílu a životu, výběr: V. Brandl, K. J. E. Životopisná studie, 1887;
K. V. Rais, K. J. E. Řeč při odhalení pamětní desky v Miletíně, 1899; J. Karásek,
K. J. E. Obrázek životopisný a literární, 1911; A. Grund, K. J. E.,
1935; R. Jakobson, Poznámky k dílu E., 1. O mýtu, 2. O verši, in: Slovo a slovesnost 1, 1935, č. 3, s. 152–164; J. Mukařovský, Protichůdci. Několik
poznámek o vztahu E. díla básnického k Máchovu, in: tamtéž 2, 1936, č. 1,
s. 33–43; F. Pujman, Dva příspěvky erbenovské, in: tamtéž 5, 1939, č. 4,
s. 183–195; K. J. E. 1811–1870, 1940 (sborník); V. Jirát, E. čili Majestát zákona,
1944; O. Králík, K poetice balady, in: Kytice 1, 1945–46, s. 268–274;
J. Polák, Kytice nevadnoucí. Pět kapitol o E. Kytici, 1949; J. Glazarová, Básník
domova. Proslov, 1962; O. Fischer, Dva romantici, in: O. Fischer, Duše,
slovo, svět, 1965, s. 115–125; M. Červenka, Veršové systémy v E. Kytici,
in: Česká literatura 15, 1967, č. 3, s. 201–220; F. Vodička, E. časový a nadčasový.
Sémantická intence E. poezie a její dvojí původ, in: České studie,
M. Grygar (ed.), Amsterdam 1990, s. 269–301; J. Dolanský, K. J. E., 1970;
M. Otruba, Kreace mýtu poezií, in: Česká literatura 20, 1972, č. 1, s. 37–54;
P. Trost, O některých zaříkadlech u K. J. E., in: ČL 65, 1978, č. 12, s. 102–
103; LČL 1, s. 667–673 (s bibliografií do 80. let 20. století); V. Macura,
Kytice, in: M. Červenka – V. Macura – J. Med – Z. Pešat, Slovník básnických
knih, 1990, s. 115–120; E. Israel, Básnický mýtus: výzva k interpretaci, in:
Kritický sborník 17, 1997–98, č. 2–3, s. 20–33; B. Storchová, Žena v E. Kytici,
in: Česká literatura 50, 2002, č. 1, s. 31–53; Z. Hrbata, E. Kytice francouzsky,
in: tamtéž 51, 2003, č. 3, s. 358–363; J. Janáčková, Návraty k české
literatuře od K. J. E. po Ladislava Fukse, 2012; K. J. E. a úloha paměťových
institucí v historických proměnách (sborník k 200. výročí narození spolu
s aktuální literaturou k literárnímu, edičnímu a historiografickému dílu E.),
2012. Supplementum 14 periodického sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší
1–2, I. Navrátil – K. Piorecká (eds.); RSN 2, s. 478; OSN 8, s. 693–
695; OSND 2/1, s. 439; Kudělka – Šimeček, s. 109–110; Kutnar, rejstřík;
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Jarom%C3%ADr_Erben.

'''P:''' Biografický archiv ÚČL, Praha; LA PNP, Praha (D. Lábusová, K. J. E.,
edice inv. č. 804, 1999).

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/3079 Bibliografie dějin Českých zemí]

Zbyněk Sedláček

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
[[Kategorie:53- Historik]]
[[Kategorie:67- Nakladatel nebo vydavatel]]
[[Kategorie:54- Etnograf]]
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]
[[Kategorie:1811]]
[[Kategorie:Miletín]]
[[Kategorie:1870]]
[[Kategorie:Praha]]

<gallery>
Erben Karel Jaromir hrob.jpg|Hrob Karla Jaromíra Erben na Olšanských hřbitovech v Praze
</gallery>