ERBEN Karel Jaromír 7.11.1811-21.11.1870: Porovnání verzí

Aktuální verze z 11. 11. 2019, 18:27

Karel Jaromír ERBEN
Narození	7.11.1811
Místo narození	Miletín
Úmrtí	21.11.1870
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 53- Historik 67- Nakladatel nebo vydavatel 54- Etnograf 68- Redaktor nebo žurnalista
Citace	Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 11-13
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46300

ERBEN, Karel Jaromír, * 7. 11. 1811 Miletín, † 21. 11. 1870 Praha, spisovatel, překladatel, folklorista, historik

Syn miletínského ševce a sadaře Jana E. a Anny, roz. Žábové, pocházející z rodiny místního učitele. E. dvojče – bratr Jan – zemřelo ve věku necelých dvou měsíců. Během dětství se projevila E. tělesná slabost a celoživotní plicní choroba, ale také výrazné hudební nadání, rozvíjené příbuznými z matčiny strany, učiteli a hudebníky. Podnět k E. studiu dal farář v Miletíně Jan Arnold. Gymnázium absolvoval v Hradci Králové (1825–31) a poté, s počáteční podporou miletínských úředníků, studoval na pražské univerzitě. Po filozofii (1831–33) pokračoval na právnické fakultě (1833–37). V Praze se seznámil s mladými českými básníky a spisovateli (K. H. Mácha, K. V. Zap, K. B. Štorch, J. K. Tyl) a s historikem F. Palackým. S přítelem K. Havlíkem zajížděl do Žebráku, kde poznal Barborou Mečířovou, s níž 1842 uzavřel sňatek.

Po studiích 1837–38 bezplatně praktikoval u hrdelního soudu v Praze, potom až do 1843 rovněž bezplatně na fiskálním úřadu. F. Palacký mu zadával honorované pomocné historické práce a 1841 se zasadil o jeho ustanovení placeným aktuárem KČS N. 1843 byl E. českými stavy pověřen sběrem listinného materiálu v českých venkovských archivech (v Praze vykonával tento úkol V. V. Tomek). 1846 získal místo asistenta českého muzea v oddělení archeologickém, historickém a sbírce listin. Ve druhé polovině čtyřicátých let se intenzivně podílel na českém společenském, spolkovém a kulturním životě: 1845 se stal členem jazykové komise při Matici české, účastnil se založení Měšťanské besedy v Praze a 1847 v ní vykonával funkci jednatele, 1848 byl zvolen Jungmannovým nástupcem ve Sboru Matice, stal se mimořádným a 1849 řádným členem KČS N, členem Archeologického sboru muzejního, Svornosti a Národního výboru. V květnu a červnu 1848 byl spolu s V. D. Lamblem vyslán na chorvatský sněm do Záhřebu. Od července 1848 do března 1849 redigoval vládní Pražské noviny. V té době se začal zabývat překlady právních norem z němčiny do češtiny: 1849 byl jmenován členem vládní komise pro slovanskou politickou terminologii, překládal občanský zákoník, trestní řád, trestní zákon a obecní řád města Prahy. 1850 se stal sekretářem Muzea a 1851 archivářem města Prahy. 1864 byl jmenován ředitelem spojených pomocných kancelářských úřadů města Prahy, od 1853 působil ve výboru Muzea. 1857 ovdověl a 1859 se znovu oženil s Žofií Mastnou z Lomnice nad Popelkou.

V šedesátých letech se podílel na vzniku Historického spolku, Hlaholu a Umělecké besedy a udržoval rozsáhlé styky s ruskými a polskými vědci. 1867 byl členem české (slovanské) delegace na národopisné výstavě v Moskvě (tzv. Pouť na Rus). Během šedesátých let podnikl několik zahraničních studijních cest (Drážďany, Lužice, Řezno, Pasov). Byl pohřben na Malostranském hřbitově v Košířích. 1908 byly jeho pozůstatky přeneseny do hrobky na Olšanských hřbitovech v Praze.

E. vlastní beletristické dílo nebylo rozsáhlé, ale zařadilo se k základním a určujícím hodnotám české kultury. Po prvních básnických pokusech v němčině vznikaly české básně již v době gymnazijních studií. Raná poezie respektovala dobové žánrové normy. Příznivý kritický ohlas vzbudila báseň Poklad (1838). E. se literárně vyrovnával s uměleckými koncepcemi ohlasové poezie F. L. Čelakovského (satirická próza Dobrodružství cestujících, 1834) a romantismu K. H. Máchy (od třicátých let přepracovávaná báseň o Záhořovi). V průběhu třicátých a čtyřicátých let napsal E. několik epických básní, které začlenil do básnické knihy, na níž pracoval od počátku padesátých let. Vyšla 1853 pod názvem Kytice z pověstí národních, druhé vydání z 1861 obsahuje navíc báseň Lilie a oddíl Písně. Základní hodnotu pro českou literaturu představují texty zveřejněné v prvním vydání, kde se látky různého původu a tematiky transponovaly do žánru balady, která spojila do celistvého tvaru prostředky rozvinuté v evropských literaturách preromantismu a romantismu s postupy lidové slovesnosti. Tematickým jádrem Kytice je konflikt lidského jednání a nadindividuálního řádu, jenž se projevuje v osudu, přírodních zákonitostech a nadpřirozených silách. Morálka řádu stíhala vinu spočívající v překročení norem řádu, ať už byla záměrná, nebo bezděčná, trestem, který byl v některých básních zmírněn či odvrácen pokáním.

E. vytvořil samostatnou variantu českého romantismu, protikladnou pojetí K. H. Máchy, postavenou na požadavku nadčasových morálních hodnot, na odmítnutí modernizačního vývoje a sekularizace společnosti. Prostředkem udržení neproměnných nadindividuálních hodnot se pro E. stal mýtus zpracovaný v literárním díle s mimořádnou estetickou účinností zvukovou a veršovou. E. básně se staly žánrovým prototypem balady. Kytice se záhy zařadila do kánonu české literatury a díky školské výuce představuje dodnes nejznámější sbírku české poezie. Inspirovala vznik řady děl literárních, výtvarných, hudebních, divadelních i filmových, včetně parodického ohlasu.

Vedle Boženy Němcové vytvořil E. také novodobou podobu žánru pohádky opírající se o lidové podání. Obdobně jako u výkladu dalších žánrů lidové slovesnosti vycházel z romantického pojetí, podle něhož má tato slovesnost původ v mýtu, zastřeném a zkresleném dlouhodobým tradováním. E. převyprávění lidových pohádkových fabulí, které autor chápal jako rekonstrukci předpokládaného původního tvaru, posiluje jejich symbolický význam a zapojuje všechny složky textu do pevně provázané výstavby. E. publikoval pohádky od 1844 vesměs v almanaších, sbornících a antologiích. Plánovaný soubor Národní české pohádky nevyšel, knižní edici České pohádky vydal až 1905 V. Tille. Drobné historické prózy E. vycházely z archivních dokumentů a v padesátých letech v nich převládl zřetel kulturněhistorický nad epickým. Do dramatické tvorby zasáhl veselohrou ze třicátých let Sládci určenou pro ochotnické divadlo. Operní libreto Štěstí a neštěstí psané na sklonku života nebylo dokončeno. V kontextu české literatury 19. století výjimečné záznamy snů se staly předmětem zájmu literární vědy 20. století. E. užíval řadu literárních pseudonymů – Jarmil Erben, J. E. Miletínský, K. Jarmil Erben, Květomil Podlipský – a šifer – R. Bn., J. K. E. aj.

E. vědecké dílo rozsahem mnohonásobně překonalo beletrii. E. byl považován i v mezinárodním kontextu za jednoho z předních etnografů a folkloristů. Za cíl svého folkloristického výzkumu pokládal obsáhlé, ale již nerealizované Obyčeje národu českého. Všechny sběry, edice a studie měly být dílčími mezníky v jeho realizaci. Ta však v plánované šíři byla nad síly a možnosti individuálního badatele. Nejvýznamnějším přínosem E. studia zůstaly třísvazkové Písně národní v Čechách (1842–45) sestavené ze sběrů vlastních i řady spolupracovníků. Rozšířené vydání Prostonárodní české písně a říkadla rozčlenil E. do tematických oddílů podle období lidského života, ročních dob a profesí.

Od čtyřicátých let se zabýval ediční činností. Ze sbírek F. Palackého, A. Bočka i vlastních připravil a vydal první díl edice výtahů z listin k českým dějinám Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (1855), zásadní dílo pro českou historiografii, na něž navázal J. Emler i následující generace historiků a archivářů. Edice suplovala v té době ještě neexistující český diplomatář pro období 600–1253. Širokou pozornost věnoval také vydávání významných památek starší české literatury: Bartošova kronika pražská, Tomáše ze Štítného Knížky šestery o obecných věcech křesťanských nebo Krištofa Haranta z Polžic… Cesta z Království českého... do země Svaté.. Podílel se na redakci prvního dílu Výboru z literatury české (1844) a samostatně zpracoval její druhý díl. K tisku připravil vydání legendy Život svaté Kateřiny. Přeložil z ruštiny Nestorův letopis ruský. Zasloužil se o první kritickou edici tří svazků Mistra Jana Husi Sebrané spisy české. Jako archivář města Prahy napsal v padesátých a šedesátých letech několik historických a místopisných studií publikovaných česky i německy.

D: beletrie a folkloristické edice: Písně národní v Čechách (3 sv.), 1842–1845; Kytice z pověstí národních, 1853; Kytice z básní K. J. E. (2., rozšíř. vyd.), 1861; Nápěvy prostonárodních písní českých, 1862; Prostonárodní české písně a říkadla, 1864; Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Čítanka slovanská s vysvětlením slov, 1865; Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských, 1869; Sládci, 1890; České pohádky, V. Tille (ed.), 1905; Živá voda. Tři rukopisné, dosud nevydané pohádky, 1932; Sny, 1970; Veškeré spisy básnické, J. Sutnar (ed.), 1905; Dílo K. J. E. (5 svazků), A. Grund (ed.), 1938–1940. Práce historiografické a místopisné, výběr: Kaple v radnici Starého Města pražského [1857]; Dějiny cís. král. výs. měšťanských ostrostřelců pražských, 1860; Síň primátorů v radnici Starého Města pražského [1860]; Měsíčník hodin staročeských na Staroměstské radnici [1866]; Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních král. hlavního města Prahy, 1871. Překlady: Řád obecní soudní a řád konkurzní ... (s dalšími překladateli), 1848; Lětopis Nestorova. Nestorův Letopis ruský, 1867; Dvé zpěvů staroruských, totiž O výpravě Igorově a Zádonština, 1869. Korespondence: Slovanská korespondence K. J. E., V. Bechyňová – J. Jirásek (eds.), 1971. Edice: Bartošova kronika pražská, 1851; Tomáše ze Štítného Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, 1852; Krištofa Haranta z Polžic ... Cesta z Království českého do ... země Svaté, 1854, 1855; Výbor literatury české, díl 2 (4 svazky), 1857, 1861, 1864, 1868; Život sv. Kateřiny. Legenda, 1860; Rukopis králodvorský (2 sešity), 1861, 1878; J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce, 1862; Rhazesovo Ranné lékařství (s V. Staňkem), 1864; Mistra Jana Husi Sebrané spisy české (3 svazky), 1865, 1866, 1868; Saličetova Ranná lékařství (s V. Staňkem), 1867; Sny, J. Slomek (ed.), 2003; Slovanské bájesloví, V. Bechyňová – M. Černý – P. Kaleta (eds.), 2009.

L: Bibliografie: J. Kuncová, Kytice K. J. E. Soupis knižních vydání a literatury o K. J. E. a jeho díle z let 1837–1961, 1962; L. Vacina, K. J. E. Výběrová bibliografie (rozmn., Okresní knihovna v Náchodě), 1970; M. Kadečková, K. J. E. dětem. Bibliografický soupis knižně vydaných pohádek, pověstí, bájí, dětských písní, říkadel a her (rozmnož., Krajská knihovna v Hradci Králové), 1970. K dílu a životu, výběr: V. Brandl, K. J. E. Životopisná studie, 1887; K. V. Rais, K. J. E. Řeč při odhalení pamětní desky v Miletíně, 1899; J. Karásek, K. J. E. Obrázek životopisný a literární, 1911; A. Grund, K. J. E., 1935; R. Jakobson, Poznámky k dílu E., 1. O mýtu, 2. O verši, in: Slovo a slovesnost 1, 1935, č. 3, s. 152–164; J. Mukařovský, Protichůdci. Několik poznámek o vztahu E. díla básnického k Máchovu, in: tamtéž 2, 1936, č. 1, s. 33–43; F. Pujman, Dva příspěvky erbenovské, in: tamtéž 5, 1939, č. 4, s. 183–195; K. J. E. 1811–1870, 1940 (sborník); V. Jirát, E. čili Majestát zákona, 1944; O. Králík, K poetice balady, in: Kytice 1, 1945–46, s. 268–274; J. Polák, Kytice nevadnoucí. Pět kapitol o E. Kytici, 1949; J. Glazarová, Básník domova. Proslov, 1962; O. Fischer, Dva romantici, in: O. Fischer, Duše, slovo, svět, 1965, s. 115–125; M. Červenka, Veršové systémy v E. Kytici, in: Česká literatura 15, 1967, č. 3, s. 201–220; F. Vodička, E. časový a nadčasový. Sémantická intence E. poezie a její dvojí původ, in: České studie, M. Grygar (ed.), Amsterdam 1990, s. 269–301; J. Dolanský, K. J. E., 1970; M. Otruba, Kreace mýtu poezií, in: Česká literatura 20, 1972, č. 1, s. 37–54; P. Trost, O některých zaříkadlech u K. J. E., in: ČL 65, 1978, č. 12, s. 102– 103; LČL 1, s. 667–673 (s bibliografií do 80. let 20. století); V. Macura, Kytice, in: M. Červenka – V. Macura – J. Med – Z. Pešat, Slovník básnických knih, 1990, s. 115–120; E. Israel, Básnický mýtus: výzva k interpretaci, in: Kritický sborník 17, 1997–98, č. 2–3, s. 20–33; B. Storchová, Žena v E. Kytici, in: Česká literatura 50, 2002, č. 1, s. 31–53; Z. Hrbata, E. Kytice francouzsky, in: tamtéž 51, 2003, č. 3, s. 358–363; J. Janáčková, Návraty k české literatuře od K. J. E. po Ladislava Fukse, 2012; K. J. E. a úloha paměťových institucí v historických proměnách (sborník k 200. výročí narození spolu s aktuální literaturou k literárnímu, edičnímu a historiografickému dílu E.), 2012. Supplementum 14 periodického sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší 1–2, I. Navrátil – K. Piorecká (eds.); RSN 2, s. 478; OSN 8, s. 693– 695; OSND 2/1, s. 439; Kudělka – Šimeček, s. 109–110; Kutnar, rejstřík; http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Jarom%C3%ADr_Erben.

P: Biografický archiv ÚČL, Praha; LA PNP, Praha (D. Lábusová, K. J. E., edice inv. č. 804, 1999).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zbyněk Sedláček

• 

  Hrob Karla Jaromíra Erben na Olšanských hřbitovech v Praze