ERBEN Karel Jaromír 7.11.1811-21.11.1870: Porovnání verzí

Z Personal
(ERBEN_Karel_Jaromír_7.11.1811-21.11.1870)
 
 
(Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od stejného uživatele.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Karel Jaromír ERBEN
 
| jméno = Karel Jaromír ERBEN
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Erben Karel Jaromir portret.jpg
 
| datum narození = 7.11.1811
 
| datum narození = 7.11.1811
| místo narození = Miletín, o. Jičín
+
| místo narození = Miletín
 
| datum úmrtí = 21.11.1870
 
| datum úmrtí = 21.11.1870
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 63- Spisovatel
+
| povolání = 63- Spisovatel<br />53- Historik<br />67- Nakladatel nebo vydavatel<br />54- Etnograf<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />
53- Historik
+
67- Nakladatel nebo vydavatel
+
54- Etnograf
+
68- Redaktor nebo žurnalista
+
 
+
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Karel Jaromír ERBEN
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 11-13
 +
}}
 +
 
 +
'''ERBEN, Karel Jaromír,''' ''* 7. 11. 1811 Miletín, † 21. 11. 1870 Praha, spisovatel, překladatel, folklorista, historik''
 +
 
 +
Syn miletínského ševce a sadaře Jana E. a Anny, roz. Žábové,
 +
pocházející z rodiny místního učitele. E. dvojče – bratr Jan –
 +
zemřelo ve věku necelých dvou měsíců. Během dětství se projevila
 +
E. tělesná slabost a celoživotní plicní choroba, ale také
 +
výrazné hudební nadání, rozvíjené příbuznými z matčiny
 +
strany, učiteli a hudebníky. Podnět k E. studiu dal farář v Miletíně
 +
Jan Arnold. Gymnázium absolvoval v Hradci Králové
 +
(1825–31) a poté, s počáteční podporou miletínských úředníků,
 +
studoval na pražské univerzitě. Po filozofii (1831–33)
 +
pokračoval na právnické fakultě (1833–37). V Praze se seznámil
 +
s mladými českými básníky a spisovateli (K. H. Mácha,
 +
K. V. Zap, K. B. Štorch, J. K. Tyl) a s historikem F. Palackým.
 +
S přítelem K. Havlíkem zajížděl do Žebráku, kde poznal Barborou
 +
Mečířovou, s níž 1842 uzavřel sňatek.
 +
 
 +
Po studiích 1837–38 bezplatně praktikoval u hrdelního soudu
 +
v Praze, potom až do 1843 rovněž bezplatně na fiskálním
 +
úřadu. F. Palacký mu zadával honorované pomocné historické
 +
práce a 1841 se zasadil o jeho ustanovení placeným aktuárem
 +
KČS N. 1843 byl E. českými stavy pověřen sběrem listinného
 +
materiálu v českých venkovských archivech (v Praze vykonával
 +
tento úkol V. V. Tomek). 1846 získal místo asistenta českého
 +
muzea v oddělení archeologickém, historickém a sbírce listin.
 +
Ve druhé polovině čtyřicátých let se intenzivně podílel na českém
 +
společenském, spolkovém a kulturním životě: 1845 se stal
 +
členem jazykové komise při Matici české, účastnil se založení
 +
Měšťanské besedy v Praze a 1847 v ní vykonával funkci jednatele,
 +
1848 byl zvolen Jungmannovým nástupcem ve Sboru Matice,
 +
stal se mimořádným a 1849 řádným členem KČS N, členem
 +
Archeologického sboru muzejního, Svornosti a Národního
 +
výboru. V květnu a červnu 1848 byl spolu s V. D. Lamblem
 +
vyslán na chorvatský sněm do Záhřebu. Od července 1848 do
 +
března 1849 redigoval vládní ''Pražské noviny''. V té době se začal
 +
zabývat překlady právních norem z němčiny do češtiny: 1849
 +
byl jmenován členem vládní komise pro slovanskou politickou
 +
terminologii, překládal občanský zákoník, trestní řád, trestní
 +
zákon a obecní řád města Prahy. 1850 se stal sekretářem Muzea
 +
a 1851 archivářem města Prahy. 1864 byl jmenován ředitelem
 +
spojených pomocných kancelářských úřadů města Prahy, od
 +
1853 působil ve výboru Muzea. 1857 ovdověl a 1859 se znovu
 +
oženil s Žofií Mastnou z Lomnice nad Popelkou.
 +
 
 +
V šedesátých letech se podílel na vzniku Historického spolku,
 +
Hlaholu a Umělecké besedy a udržoval rozsáhlé styky s ruskými
 +
a polskými vědci. 1867 byl členem české (slovanské)
 +
delegace na národopisné výstavě v Moskvě (tzv. Pouť na Rus).
 +
Během šedesátých let podnikl několik zahraničních studijních
 +
cest (Drážďany, Lužice, Řezno, Pasov). Byl pohřben na
 +
Malostranském hřbitově v Košířích. 1908 byly jeho pozůstatky
 +
přeneseny do hrobky na Olšanských hřbitovech v Praze.
 +
 
 +
E. vlastní beletristické dílo nebylo rozsáhlé, ale zařadilo se
 +
k základním a určujícím hodnotám české kultury. Po prvních
 +
básnických pokusech v němčině vznikaly české básně již
 +
v době gymnazijních studií. Raná poezie respektovala dobové
 +
žánrové normy. Příznivý kritický ohlas vzbudila báseň ''Poklad'' (1838). E. se literárně vyrovnával s uměleckými koncepcemi
 +
ohlasové poezie F. L. Čelakovského (satirická próza ''Dobrodružství cestujících'', 1834) a romantismu K. H. Máchy (od
 +
třicátých let přepracovávaná báseň o Záhořovi). V průběhu
 +
třicátých a čtyřicátých let napsal E. několik epických básní,
 +
které začlenil do básnické knihy, na níž pracoval od počátku
 +
padesátých let. Vyšla 1853 pod názvem ''Kytice z pověstí národních'', druhé vydání z 1861 obsahuje navíc báseň ''Lilie''
 +
a oddíl ''Písně''. Základní hodnotu pro českou literaturu představují
 +
texty zveřejněné v prvním vydání, kde se látky různého
 +
původu a tematiky transponovaly do žánru balady, která
 +
spojila do celistvého tvaru prostředky rozvinuté v evropských
 +
literaturách preromantismu a romantismu s postupy lidové
 +
slovesnosti. Tematickým jádrem ''Kytice'' je konflikt lidského
 +
jednání a nadindividuálního řádu, jenž se projevuje v osudu,
 +
přírodních zákonitostech a nadpřirozených silách. Morálka
 +
řádu stíhala vinu spočívající v překročení norem řádu, ať už
 +
byla záměrná, nebo bezděčná, trestem, který byl v některých
 +
básních zmírněn či odvrácen pokáním.
 +
 
 +
E. vytvořil samostatnou variantu českého romantismu, protikladnou
 +
pojetí K. H. Máchy, postavenou na požadavku
 +
nadčasových morálních hodnot, na odmítnutí modernizačního
 +
vývoje a sekularizace společnosti. Prostředkem udržení
 +
neproměnných nadindividuálních hodnot se pro E. stal mýtus
 +
zpracovaný v literárním díle s mimořádnou estetickou
 +
účinností zvukovou a veršovou. E. básně se staly žánrovým
 +
prototypem balady. ''Kytice'' se záhy zařadila do kánonu české
 +
literatury a díky školské výuce představuje dodnes nejznámější
 +
sbírku české poezie.
 +
Inspirovala vznik řady děl literárních,
 +
výtvarných, hudebních, divadelních i filmových, včetně parodického
 +
ohlasu.
 +
 
 +
Vedle Boženy Němcové vytvořil E. také novodobou podobu
 +
žánru pohádky opírající se o lidové podání. Obdobně jako
 +
u výkladu dalších žánrů lidové slovesnosti vycházel z romantického
 +
pojetí, podle něhož má tato slovesnost původ v mýtu,
 +
zastřeném a zkresleném dlouhodobým tradováním. E. převyprávění
 +
lidových pohádkových fabulí, které autor chápal jako
 +
rekonstrukci předpokládaného původního tvaru, posiluje jejich
 +
symbolický význam a zapojuje všechny složky textu do
 +
pevně provázané výstavby. E. publikoval pohádky od 1844
 +
vesměs v almanaších, sbornících a antologiích. Plánovaný
 +
soubor ''Národní české pohádky'' nevyšel, knižní edici ''České pohádky'' vydal až 1905 V. Tille. Drobné historické prózy E. vycházely
 +
z archivních dokumentů a v padesátých letech v nich
 +
převládl zřetel kulturněhistorický nad epickým. Do dramatické
 +
tvorby zasáhl veselohrou ze třicátých let ''Sládci'' určenou pro
 +
ochotnické divadlo. Operní libreto ''Štěstí a neštěstí'' psané na
 +
sklonku života nebylo dokončeno. V kontextu české literatury
 +
19. století výjimečné záznamy snů se staly předmětem zájmu
 +
literární vědy 20. století. E. užíval řadu literárních pseudonymů
 +
– Jarmil Erben, J. E. Miletínský, K. Jarmil Erben,
 +
Květomil Podlipský – a šifer – R. Bn., J. K. E. aj.
 +
 
 +
E. vědecké dílo rozsahem mnohonásobně překonalo beletrii.
 +
E. byl považován i v mezinárodním kontextu za jednoho
 +
z předních etnografů a folkloristů. Za cíl svého folkloristického
 +
výzkumu pokládal obsáhlé, ale již nerealizované ''Obyčeje národu českého''. Všechny sběry, edice a studie měly být dílčími
 +
mezníky v jeho realizaci. Ta však v plánované šíři byla nad síly
 +
a možnosti individuálního badatele. Nejvýznamnějším přínosem
 +
E. studia zůstaly třísvazkové ''Písně národní v Čechách'' (1842–45) sestavené ze sběrů vlastních i řady spolupracovníků.
 +
Rozšířené vydání ''Prostonárodní české písně a říkadla'' rozčlenil
 +
E. do tematických oddílů podle období lidského života,
 +
ročních dob a profesí.
 +
 
 +
Od čtyřicátých let se zabýval ediční činností. Ze sbírek F. Palackého,
 +
A. Bočka i vlastních připravil a vydal první díl edice
 +
výtahů z listin k českým dějinám ''Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae'' (1855), zásadní dílo pro českou
 +
historiografii, na něž navázal J. Emler i následující generace
 +
historiků a archivářů. Edice suplovala v té době ještě
 +
neexistující český diplomatář pro období 600–1253. Širokou
 +
pozornost věnoval také vydávání významných památek starší
 +
české literatury: ''Bartošova kronika pražská'', ''Tomáše ze Štítného Knížky šestery o obecných věcech křesťanských'' nebo ''Krištofa Haranta z Polžic''… ''Cesta z Království českého... do země Svaté''..
 +
Podílel se na redakci prvního dílu ''Výboru z literatury české'' (1844) a samostatně zpracoval její druhý díl. K tisku připravil
 +
vydání legendy ''Život svaté Kateřiny''. Přeložil z ruštiny ''Nestorův letopis ruský''. Zasloužil se o první kritickou edici tří svazků
 +
''Mistra Jana Husi Sebrané spisy české''. Jako archivář města Prahy
 +
napsal v padesátých a šedesátých letech několik historických
 +
a místopisných studií publikovaných česky i německy.
 +
 
 +
'''D:''' beletrie a folkloristické edice: Písně národní v Čechách (3 sv.), 1842–1845;
 +
Kytice z pověstí národních, 1853; Kytice z básní K. J. E. (2., rozšíř. vyd.),
 +
1861; Nápěvy prostonárodních písní českých, 1862; Prostonárodní české
 +
písně a říkadla, 1864; Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských
 +
v nářečích původních. Čítanka slovanská s vysvětlením slov, 1865; Vybrané
 +
báje a pověsti národní jiných větví slovanských, 1869; Sládci, 1890; České pohádky,
 +
V. Tille (ed.), 1905; Živá voda. Tři rukopisné, dosud nevydané pohádky,
 +
1932; Sny, 1970; Veškeré spisy básnické, J. Sutnar (ed.), 1905; Dílo K. J.
 +
E. (5 svazků), A. Grund (ed.), 1938–1940. Práce historiografické a místopisné,
 +
výběr: Kaple v radnici Starého Města pražského [1857]; Dějiny cís. král.
 +
výs. měšťanských ostrostřelců pražských, 1860; Síň primátorů v radnici Starého
 +
Města pražského [1860]; Měsíčník hodin staročeských na Staroměstské
 +
radnici [1866]; Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních král.
 +
hlavního města Prahy, 1871. Překlady: Řád obecní soudní a řád konkurzní
 +
... (s dalšími překladateli), 1848; Lětopis Nestorova. Nestorův Letopis ruský,
 +
1867; Dvé zpěvů staroruských, totiž O výpravě Igorově a Zádonština, 1869.
 +
Korespondence: Slovanská korespondence K. J. E., V. Bechyňová – J. Jirásek
 +
(eds.), 1971. Edice: Bartošova kronika pražská, 1851; Tomáše ze Štítného
 +
Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, 1852; Krištofa Haranta
 +
z Polžic ... Cesta z Království českého do ... země Svaté, 1854, 1855; Výbor
 +
literatury české, díl 2 (4 svazky), 1857, 1861, 1864, 1868; Život sv. Kateřiny.
 +
Legenda, 1860; Rukopis králodvorský (2 sešity), 1861, 1878; J. A. Komenského
 +
Labyrint světa a ráj srdce, 1862; Rhazesovo Ranné lékařství (s V. Staňkem),
 +
1864; Mistra Jana Husi Sebrané spisy české (3 svazky), 1865, 1866,
 +
1868; Saličetova Ranná lékařství (s V. Staňkem), 1867; Sny, J. Slomek (ed.),
 +
2003; Slovanské bájesloví, V. Bechyňová – M. Černý – P. Kaleta (eds.), 2009.
 +
 
 +
'''L:''' Bibliografie: J. Kuncová, Kytice K. J. E. Soupis knižních vydání a literatury
 +
o K. J. E. a jeho díle z let 1837–1961, 1962; L. Vacina, K. J. E. Výběrová
 +
bibliografie (rozmn., Okresní knihovna v Náchodě), 1970; M. Kadečková,
 +
K. J. E. dětem. Bibliografický soupis knižně vydaných pohádek, pověstí, bájí,
 +
dětských písní, říkadel a her (rozmnož., Krajská knihovna v Hradci Králové),
 +
1970. K dílu a životu, výběr: V. Brandl, K. J. E. Životopisná studie, 1887;
 +
K. V. Rais, K. J. E. Řeč při odhalení pamětní desky v Miletíně, 1899; J. Karásek,
 +
K. J. E. Obrázek životopisný a literární, 1911; A. Grund, K. J. E.,
 +
1935; R. Jakobson, Poznámky k dílu E., 1. O mýtu, 2. O verši, in: Slovo a slovesnost 1, 1935, č. 3, s. 152–164; J. Mukařovský, Protichůdci. Několik
 +
poznámek o vztahu E. díla básnického k Máchovu, in: tamtéž 2, 1936, č. 1,
 +
s. 33–43; F. Pujman, Dva příspěvky erbenovské, in: tamtéž 5, 1939, č. 4,
 +
s. 183–195; K. J. E. 1811–1870, 1940 (sborník); V. Jirát, E. čili Majestát zákona,
 +
1944; O. Králík, K poetice balady, in: Kytice 1, 1945–46, s. 268–274;
 +
J. Polák, Kytice nevadnoucí. Pět kapitol o E. Kytici, 1949; J. Glazarová, Básník
 +
domova. Proslov, 1962; O. Fischer, Dva romantici, in: O. Fischer, Duše,
 +
slovo, svět, 1965, s. 115–125; M. Červenka, Veršové systémy v E. Kytici,
 +
in: Česká literatura 15, 1967, č. 3, s. 201–220; F. Vodička, E. časový a nadčasový.
 +
Sémantická intence E. poezie a její dvojí původ, in: České studie,
 +
M. Grygar (ed.), Amsterdam 1990, s. 269–301; J. Dolanský, K. J. E., 1970;
 +
M. Otruba, Kreace mýtu poezií, in: Česká literatura 20, 1972, č. 1, s. 37–54;
 +
P. Trost, O některých zaříkadlech u K. J. E., in: ČL 65, 1978, č. 12, s. 102–
 +
103; LČL 1, s. 667–673 (s bibliografií do 80. let 20. století); V. Macura,
 +
Kytice, in: M. Červenka – V. Macura – J. Med – Z. Pešat, Slovník básnických
 +
knih, 1990, s. 115–120; E. Israel, Básnický mýtus: výzva k interpretaci, in:
 +
Kritický sborník 17, 1997–98, č. 2–3, s. 20–33; B. Storchová, Žena v E. Kytici,
 +
in: Česká literatura 50, 2002, č. 1, s. 31–53; Z. Hrbata, E. Kytice francouzsky,
 +
in: tamtéž 51, 2003, č. 3, s. 358–363; J. Janáčková, Návraty k české
 +
literatuře od K. J. E. po Ladislava Fukse, 2012; K. J. E. a úloha paměťových
 +
institucí v historických proměnách (sborník k 200. výročí narození spolu
 +
s aktuální literaturou k literárnímu, edičnímu a historiografickému dílu E.),
 +
2012. Supplementum 14 periodického sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší
 +
1–2, I. Navrátil – K. Piorecká (eds.); RSN 2, s. 478; OSN 8, s. 693–
 +
695; OSND 2/1, s. 439; Kudělka – Šimeček, s. 109–110; Kutnar, rejstřík;
 +
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Jarom%C3%ADr_Erben.
 +
 
 +
'''P:''' Biografický archiv ÚČL, Praha; LA PNP, Praha (D. Lábusová, K. J. E.,
 +
edice inv. č. 804, 1999).
 +
 
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/3079 Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
 
 +
Zbyněk Sedláček
  
== Literatura ==
 
Čsl 2, 295 - DČL 1, 22 - OSN , 693 - poz. LAPNP - PDČSD 1, 166 - a 2, 18 - KSN 4, 128 - PSN 1, 676 - MČE 2, 336 - MBS , 126 -  OSN 28, 387 - Wurz 4, 60 - HS 1, 298 -   
 
 
[[Kategorie:B]]
 
[[Kategorie:B]]
 
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
 
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
Řádka 23: Řádka 221:
 
[[Kategorie:54- Etnograf]]
 
[[Kategorie:54- Etnograf]]
 
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]
 
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]
 
 
[[Kategorie:1811]]
 
[[Kategorie:1811]]
 
[[Kategorie:Miletín]]
 
[[Kategorie:Miletín]]
 
[[Kategorie:1870]]
 
[[Kategorie:1870]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 +
 +
<gallery>
 +
Erben Karel Jaromir hrob.jpg|Hrob Karla Jaromíra Erben na Olšanských hřbitovech v Praze
 +
</gallery>

Aktuální verze z 11. 11. 2019, 17:27

Karel Jaromír ERBEN
Narození 7.11.1811
Místo narození Miletín
Úmrtí 21.11.1870
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
53- Historik
67- Nakladatel nebo vydavatel
54- Etnograf
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 11-13
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46300

ERBEN, Karel Jaromír, * 7. 11. 1811 Miletín, † 21. 11. 1870 Praha, spisovatel, překladatel, folklorista, historik

Syn miletínského ševce a sadaře Jana E. a Anny, roz. Žábové, pocházející z rodiny místního učitele. E. dvojče – bratr Jan – zemřelo ve věku necelých dvou měsíců. Během dětství se projevila E. tělesná slabost a celoživotní plicní choroba, ale také výrazné hudební nadání, rozvíjené příbuznými z matčiny strany, učiteli a hudebníky. Podnět k E. studiu dal farář v Miletíně Jan Arnold. Gymnázium absolvoval v Hradci Králové (1825–31) a poté, s počáteční podporou miletínských úředníků, studoval na pražské univerzitě. Po filozofii (1831–33) pokračoval na právnické fakultě (1833–37). V Praze se seznámil s mladými českými básníky a spisovateli (K. H. Mácha, K. V. Zap, K. B. Štorch, J. K. Tyl) a s historikem F. Palackým. S přítelem K. Havlíkem zajížděl do Žebráku, kde poznal Barborou Mečířovou, s níž 1842 uzavřel sňatek.

Po studiích 1837–38 bezplatně praktikoval u hrdelního soudu v Praze, potom až do 1843 rovněž bezplatně na fiskálním úřadu. F. Palacký mu zadával honorované pomocné historické práce a 1841 se zasadil o jeho ustanovení placeným aktuárem KČS N. 1843 byl E. českými stavy pověřen sběrem listinného materiálu v českých venkovských archivech (v Praze vykonával tento úkol V. V. Tomek). 1846 získal místo asistenta českého muzea v oddělení archeologickém, historickém a sbírce listin. Ve druhé polovině čtyřicátých let se intenzivně podílel na českém společenském, spolkovém a kulturním životě: 1845 se stal členem jazykové komise při Matici české, účastnil se založení Měšťanské besedy v Praze a 1847 v ní vykonával funkci jednatele, 1848 byl zvolen Jungmannovým nástupcem ve Sboru Matice, stal se mimořádným a 1849 řádným členem KČS N, členem Archeologického sboru muzejního, Svornosti a Národního výboru. V květnu a červnu 1848 byl spolu s V. D. Lamblem vyslán na chorvatský sněm do Záhřebu. Od července 1848 do března 1849 redigoval vládní Pražské noviny. V té době se začal zabývat překlady právních norem z němčiny do češtiny: 1849 byl jmenován členem vládní komise pro slovanskou politickou terminologii, překládal občanský zákoník, trestní řád, trestní zákon a obecní řád města Prahy. 1850 se stal sekretářem Muzea a 1851 archivářem města Prahy. 1864 byl jmenován ředitelem spojených pomocných kancelářských úřadů města Prahy, od 1853 působil ve výboru Muzea. 1857 ovdověl a 1859 se znovu oženil s Žofií Mastnou z Lomnice nad Popelkou.

V šedesátých letech se podílel na vzniku Historického spolku, Hlaholu a Umělecké besedy a udržoval rozsáhlé styky s ruskými a polskými vědci. 1867 byl členem české (slovanské) delegace na národopisné výstavě v Moskvě (tzv. Pouť na Rus). Během šedesátých let podnikl několik zahraničních studijních cest (Drážďany, Lužice, Řezno, Pasov). Byl pohřben na Malostranském hřbitově v Košířích. 1908 byly jeho pozůstatky přeneseny do hrobky na Olšanských hřbitovech v Praze.

E. vlastní beletristické dílo nebylo rozsáhlé, ale zařadilo se k základním a určujícím hodnotám české kultury. Po prvních básnických pokusech v němčině vznikaly české básně již v době gymnazijních studií. Raná poezie respektovala dobové žánrové normy. Příznivý kritický ohlas vzbudila báseň Poklad (1838). E. se literárně vyrovnával s uměleckými koncepcemi ohlasové poezie F. L. Čelakovského (satirická próza Dobrodružství cestujících, 1834) a romantismu K. H. Máchy (od třicátých let přepracovávaná báseň o Záhořovi). V průběhu třicátých a čtyřicátých let napsal E. několik epických básní, které začlenil do básnické knihy, na níž pracoval od počátku padesátých let. Vyšla 1853 pod názvem Kytice z pověstí národních, druhé vydání z 1861 obsahuje navíc báseň Lilie a oddíl Písně. Základní hodnotu pro českou literaturu představují texty zveřejněné v prvním vydání, kde se látky různého původu a tematiky transponovaly do žánru balady, která spojila do celistvého tvaru prostředky rozvinuté v evropských literaturách preromantismu a romantismu s postupy lidové slovesnosti. Tematickým jádrem Kytice je konflikt lidského jednání a nadindividuálního řádu, jenž se projevuje v osudu, přírodních zákonitostech a nadpřirozených silách. Morálka řádu stíhala vinu spočívající v překročení norem řádu, ať už byla záměrná, nebo bezděčná, trestem, který byl v některých básních zmírněn či odvrácen pokáním.

E. vytvořil samostatnou variantu českého romantismu, protikladnou pojetí K. H. Máchy, postavenou na požadavku nadčasových morálních hodnot, na odmítnutí modernizačního vývoje a sekularizace společnosti. Prostředkem udržení neproměnných nadindividuálních hodnot se pro E. stal mýtus zpracovaný v literárním díle s mimořádnou estetickou účinností zvukovou a veršovou. E. básně se staly žánrovým prototypem balady. Kytice se záhy zařadila do kánonu české literatury a díky školské výuce představuje dodnes nejznámější sbírku české poezie. Inspirovala vznik řady děl literárních, výtvarných, hudebních, divadelních i filmových, včetně parodického ohlasu.

Vedle Boženy Němcové vytvořil E. také novodobou podobu žánru pohádky opírající se o lidové podání. Obdobně jako u výkladu dalších žánrů lidové slovesnosti vycházel z romantického pojetí, podle něhož má tato slovesnost původ v mýtu, zastřeném a zkresleném dlouhodobým tradováním. E. převyprávění lidových pohádkových fabulí, které autor chápal jako rekonstrukci předpokládaného původního tvaru, posiluje jejich symbolický význam a zapojuje všechny složky textu do pevně provázané výstavby. E. publikoval pohádky od 1844 vesměs v almanaších, sbornících a antologiích. Plánovaný soubor Národní české pohádky nevyšel, knižní edici České pohádky vydal až 1905 V. Tille. Drobné historické prózy E. vycházely z archivních dokumentů a v padesátých letech v nich převládl zřetel kulturněhistorický nad epickým. Do dramatické tvorby zasáhl veselohrou ze třicátých let Sládci určenou pro ochotnické divadlo. Operní libreto Štěstí a neštěstí psané na sklonku života nebylo dokončeno. V kontextu české literatury 19. století výjimečné záznamy snů se staly předmětem zájmu literární vědy 20. století. E. užíval řadu literárních pseudonymů – Jarmil Erben, J. E. Miletínský, K. Jarmil Erben, Květomil Podlipský – a šifer – R. Bn., J. K. E. aj.

E. vědecké dílo rozsahem mnohonásobně překonalo beletrii. E. byl považován i v mezinárodním kontextu za jednoho z předních etnografů a folkloristů. Za cíl svého folkloristického výzkumu pokládal obsáhlé, ale již nerealizované Obyčeje národu českého. Všechny sběry, edice a studie měly být dílčími mezníky v jeho realizaci. Ta však v plánované šíři byla nad síly a možnosti individuálního badatele. Nejvýznamnějším přínosem E. studia zůstaly třísvazkové Písně národní v Čechách (1842–45) sestavené ze sběrů vlastních i řady spolupracovníků. Rozšířené vydání Prostonárodní české písně a říkadla rozčlenil E. do tematických oddílů podle období lidského života, ročních dob a profesí.

Od čtyřicátých let se zabýval ediční činností. Ze sbírek F. Palackého, A. Bočka i vlastních připravil a vydal první díl edice výtahů z listin k českým dějinám Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (1855), zásadní dílo pro českou historiografii, na něž navázal J. Emler i následující generace historiků a archivářů. Edice suplovala v té době ještě neexistující český diplomatář pro období 600–1253. Širokou pozornost věnoval také vydávání významných památek starší české literatury: Bartošova kronika pražská, Tomáše ze Štítného Knížky šestery o obecných věcech křesťanských nebo Krištofa Haranta z PolžicCesta z Království českého... do země Svaté.. Podílel se na redakci prvního dílu Výboru z literatury české (1844) a samostatně zpracoval její druhý díl. K tisku připravil vydání legendy Život svaté Kateřiny. Přeložil z ruštiny Nestorův letopis ruský. Zasloužil se o první kritickou edici tří svazků Mistra Jana Husi Sebrané spisy české. Jako archivář města Prahy napsal v padesátých a šedesátých letech několik historických a místopisných studií publikovaných česky i německy.

D: beletrie a folkloristické edice: Písně národní v Čechách (3 sv.), 1842–1845; Kytice z pověstí národních, 1853; Kytice z básní K. J. E. (2., rozšíř. vyd.), 1861; Nápěvy prostonárodních písní českých, 1862; Prostonárodní české písně a říkadla, 1864; Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Čítanka slovanská s vysvětlením slov, 1865; Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských, 1869; Sládci, 1890; České pohádky, V. Tille (ed.), 1905; Živá voda. Tři rukopisné, dosud nevydané pohádky, 1932; Sny, 1970; Veškeré spisy básnické, J. Sutnar (ed.), 1905; Dílo K. J. E. (5 svazků), A. Grund (ed.), 1938–1940. Práce historiografické a místopisné, výběr: Kaple v radnici Starého Města pražského [1857]; Dějiny cís. král. výs. měšťanských ostrostřelců pražských, 1860; Síň primátorů v radnici Starého Města pražského [1860]; Měsíčník hodin staročeských na Staroměstské radnici [1866]; Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních král. hlavního města Prahy, 1871. Překlady: Řád obecní soudní a řád konkurzní ... (s dalšími překladateli), 1848; Lětopis Nestorova. Nestorův Letopis ruský, 1867; Dvé zpěvů staroruských, totiž O výpravě Igorově a Zádonština, 1869. Korespondence: Slovanská korespondence K. J. E., V. Bechyňová – J. Jirásek (eds.), 1971. Edice: Bartošova kronika pražská, 1851; Tomáše ze Štítného Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, 1852; Krištofa Haranta z Polžic ... Cesta z Království českého do ... země Svaté, 1854, 1855; Výbor literatury české, díl 2 (4 svazky), 1857, 1861, 1864, 1868; Život sv. Kateřiny. Legenda, 1860; Rukopis králodvorský (2 sešity), 1861, 1878; J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce, 1862; Rhazesovo Ranné lékařství (s V. Staňkem), 1864; Mistra Jana Husi Sebrané spisy české (3 svazky), 1865, 1866, 1868; Saličetova Ranná lékařství (s V. Staňkem), 1867; Sny, J. Slomek (ed.), 2003; Slovanské bájesloví, V. Bechyňová – M. Černý – P. Kaleta (eds.), 2009.

L: Bibliografie: J. Kuncová, Kytice K. J. E. Soupis knižních vydání a literatury o K. J. E. a jeho díle z let 1837–1961, 1962; L. Vacina, K. J. E. Výběrová bibliografie (rozmn., Okresní knihovna v Náchodě), 1970; M. Kadečková, K. J. E. dětem. Bibliografický soupis knižně vydaných pohádek, pověstí, bájí, dětských písní, říkadel a her (rozmnož., Krajská knihovna v Hradci Králové), 1970. K dílu a životu, výběr: V. Brandl, K. J. E. Životopisná studie, 1887; K. V. Rais, K. J. E. Řeč při odhalení pamětní desky v Miletíně, 1899; J. Karásek, K. J. E. Obrázek životopisný a literární, 1911; A. Grund, K. J. E., 1935; R. Jakobson, Poznámky k dílu E., 1. O mýtu, 2. O verši, in: Slovo a slovesnost 1, 1935, č. 3, s. 152–164; J. Mukařovský, Protichůdci. Několik poznámek o vztahu E. díla básnického k Máchovu, in: tamtéž 2, 1936, č. 1, s. 33–43; F. Pujman, Dva příspěvky erbenovské, in: tamtéž 5, 1939, č. 4, s. 183–195; K. J. E. 1811–1870, 1940 (sborník); V. Jirát, E. čili Majestát zákona, 1944; O. Králík, K poetice balady, in: Kytice 1, 1945–46, s. 268–274; J. Polák, Kytice nevadnoucí. Pět kapitol o E. Kytici, 1949; J. Glazarová, Básník domova. Proslov, 1962; O. Fischer, Dva romantici, in: O. Fischer, Duše, slovo, svět, 1965, s. 115–125; M. Červenka, Veršové systémy v E. Kytici, in: Česká literatura 15, 1967, č. 3, s. 201–220; F. Vodička, E. časový a nadčasový. Sémantická intence E. poezie a její dvojí původ, in: České studie, M. Grygar (ed.), Amsterdam 1990, s. 269–301; J. Dolanský, K. J. E., 1970; M. Otruba, Kreace mýtu poezií, in: Česká literatura 20, 1972, č. 1, s. 37–54; P. Trost, O některých zaříkadlech u K. J. E., in: ČL 65, 1978, č. 12, s. 102– 103; LČL 1, s. 667–673 (s bibliografií do 80. let 20. století); V. Macura, Kytice, in: M. Červenka – V. Macura – J. Med – Z. Pešat, Slovník básnických knih, 1990, s. 115–120; E. Israel, Básnický mýtus: výzva k interpretaci, in: Kritický sborník 17, 1997–98, č. 2–3, s. 20–33; B. Storchová, Žena v E. Kytici, in: Česká literatura 50, 2002, č. 1, s. 31–53; Z. Hrbata, E. Kytice francouzsky, in: tamtéž 51, 2003, č. 3, s. 358–363; J. Janáčková, Návraty k české literatuře od K. J. E. po Ladislava Fukse, 2012; K. J. E. a úloha paměťových institucí v historických proměnách (sborník k 200. výročí narození spolu s aktuální literaturou k literárnímu, edičnímu a historiografickému dílu E.), 2012. Supplementum 14 periodického sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší 1–2, I. Navrátil – K. Piorecká (eds.); RSN 2, s. 478; OSN 8, s. 693– 695; OSND 2/1, s. 439; Kudělka – Šimeček, s. 109–110; Kutnar, rejstřík; http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Jarom%C3%ADr_Erben.

P: Biografický archiv ÚČL, Praha; LA PNP, Praha (D. Lábusová, K. J. E., edice inv. č. 804, 1999).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zbyněk Sedláček