ETRICH Ignaz 24.12.1879-4.2.1967: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Ignaz ETRICH
 
| jméno = Ignaz ETRICH
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Etrich Ignaz portret.jpg
 
| datum narození = 24.12.1879
 
| datum narození = 24.12.1879
 
| místo narození = Horní Staré Město (dnes č. o. Trutnov)
 
| místo narození = Horní Staré Město (dnes č. o. Trutnov)
Řádka 7: Řádka 7:
 
| místo úmrtí = Salcburk (Rakousko)
 
| místo úmrtí = Salcburk (Rakousko)
 
| povolání = 28- Strojař nebo elektrotechnik
 
| povolání = 28- Strojař nebo elektrotechnik
 
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 
| citace = Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 26-27
 
| citace = Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 26-27

Aktuální verze z 11. 3. 2020, 10:53

Ignaz ETRICH
Narození 24.12.1879
Místo narození Horní Staré Město (dnes č. o. Trutnov)
Úmrtí 4.2.1967
Místo úmrtí Salcburk (Rakousko)
Povolání 28- Strojař nebo elektrotechnik
Citace Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 26-27
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46329

ETRICH, Ignaz (též Igo), * 24. 12. 1879 Horní Staré Město (dnes č. o. Trutnov), † 4. 2. 1967 Salcburk (Rakousko), textilní průmyslník, průkopník letectví

Původně tkalcovská rodina ze Svobody nad Úpou během 19. století významně zbohatla podnikáním v textilním průmyslu. Po 1896 projevil otec Ignaz E. (1839–1927) zájem o letectví a z pozůstalosti německého průkopníka letectví Otto Lilienthala zakoupil dvě letadla, kluzák Sturmflügelapparat (dnes v Technickém muzeu ve Vídni) a letadlo s mávavými konci křídel. Hlavní práce v leteckém oboru svěřil E. Společně postavili vlastní konstrukci kluzáku, který bez úspěchu zkoušeli 1901 v okolí Trutnova. 1903 získali ke spolupráci F. X. Welse, který při studiu literatury nalezl pojednání o semeni rostliny Zanonia macrocarpa, které se díky charakteristickému zborcení blanitého křidélka vyznačuje velmi stabilním letem. Jeho tvar se stal východiskem pro další práce. Podle tohoto vzoru zhotovili F. X. Wels a E. několik modelů, 1905 větší bezpilotní bezocasý kluzák o rozpětí křídla 6 m, který úspěšně zkoušeli v trutnovském okolí. Pokus o motorizaci kluzáku (dnes dochován v Národním technickém muzeu) 1906 se nezdařil. E. a Wels postavili větší bezocasý kluzák o rozpětí 10,5 m, s nímž Wels 1907 se zdarem létal. Jeho motorová verze, zkoušená opět v okolí Trutnova, však úspěch nepřinesla. 1908 přenesli další práce do Vídně, od léta 1909 konali pokusy ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt), kde Welse nahradil K. Illner pocházející ze Žacléře, ale ani po několika přestavbách neuspěli. O něco lépe dopadly experimenty s podobným letadlem Etrich I. Avšak teprve novým Etrichem II Taube dospěli na jaře 1910 ke kladnému výsledku. E. pak prodal licenci na jeho výrobu v Rakousku firmě Motor-Luftfahrzeug-Gesellschaft a v Německu firmě Edmund Rumpler. V následujících letech byl typ Etrich Taube napodobován mnoha německými továrnami a až do 1914 patřil mezi nejrozšířenější letouny v Německu. Několik těchto letadel zařadila do výzbroje pod označením A I a A II rakousko-uherská armáda.

E. zřídil letiště na vojenském cvičišti v Josefově, kde 1911–12 zkoušel nové konstrukce letadel Schwalbe a Limousine. 1912 založil leteckou továrnu Etrich-Flieger-Werke GmbH v německém Liebau (nyní Lubawka, Polsko). 1914 se účastnil založení německé továrny Brandenburgische Flugzeugwerke GmbH v Brandenburgu-Briestu, avšak 1915 svůj podíl prodal a dále se věnoval jen textilním podnikům, zejména konstrukci strojů na zpracování lnu. Letadla Taube německé armády se 1914 dočkala nasazení na západní frontě, avšak jako zastaralá byla po krátké době vyřazena. Až 1926 se E. pokusil vytvořit moderní lidové sportovní letadlo Etrich VIII, a to řešením křídla navazujícím na typy před 1914. Zkoušky letounu před úřední komisí československého Ministerstva veřejných prací odhalily, že neodpovídá soudobým mezinárodním předpisům CINA, což E. v plné míře neakceptoval. Malý stroj zůstal v prototypu, který se po 1945 dostal do sbírek Národního technického muzea. 1944 Vysoká škola technická ve Vídni propůjčila E. jako uznání zásluh o letectví čestný doktorát technických věd. Za druhé světové války byl členem NSDAP, po válce 1946 byl odsunut, žil v bavorském Freilassingu a později v Salcburku. Ve Vídni je po něm pojmenována ulice v 11. obvodu.

E. patřil k nejvýznamnějším průkopníkům letectví před 1914 a byl jediným, kdo ovlivnil vývoj letectví i v zahraničí, především v Německu.

D: „Die Taube.“ Memoiren des Flugpioniers Dr. Ing. h. c. Igo E., Wien 1963; Bekenntnis und geistiges Vermächtnis des Flugpioniers Dr. Ing. h. c. I. E., Wien 1965.

L: OSND 2/1, s. 466; BL 1, s. 320; E. Swoboda, Igo E. und seine „Taube“, Wien 1942; J. A. de Vries, Taube, Dove of War, Temple City (USA), 1978; E. Primavesi, Im Auf- und Abwind, Kraiburg am Inn 1985, s. 13–29; H. Salz, Igo E. – průkopník letectví. Letecké dílo a život Dr. Ing. h. c. I. E. 1879–1967, 1992; Czeike 2, s. 225; R. Keimel, Luftfahrzeugbau in Österreich, Oberhaching 2003; Letectví + kosmonautika Speciál 12, 2010, s. 49– 58; o rodině: Myška, s. 104–105.

P: Archiv NTM, Praha; Technisches Museum Wien.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavel Sviták