ETTEL Viktor 26.11.1893-15.1.1964: Porovnání verzí

Aktuální verze z 11. 3. 2020, 11:57

Viktor ETTEL
Narození	26.11.1893
Místo narození	Čejetičky (dnes č. o. Mladá Boleslav)
Úmrtí	15.1.1964
Místo úmrtí	Praha
Povolání	30- Odborník chemického průmyslu nebo barvírenství 61- Pedagog 16- Farmakolog nebo farmaceut 45- Voják nebo partyzán
Citace	Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 27-28
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46330

ETTEL, Viktor, * 26. 11. 1893 Čejetičky (dnes č. o. Mladá Boleslav), † 15. 1. 1964 Praha, organický chemik, farmakolog, pedagog, účastník 1. odboje

Druhorozený syn z početné rodiny dozorce rakouské státní dráhy. Po maturitě na reálce v Hradci Králové (1911) začal studovat chemii na pražské technice, po vypuknutí první světové války byl 1914 mobilizován. Sloužil nejprve v Dalmácii a Bosně jako velitel pracovního oddílu, později zajateckého tábora. 1915–16 absolvoval leteckou školu pro pozorovatele ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt). 1916 byl zajat italskými oddíly, 1918 působil v italských legiích jako plynový a telefonní důstojník u výzvědného oddílu.

Po návratu do vlasti se v hodnosti kapitána podílel na osvobození Slovenska od jednotek Maďarské republiky rad. V říjnu 1919 byl odeslán s vojenskou misí na Sibiř, po jejím ukončení 1920 zařazen jako kapitán v záloze k pěšímu pluku č. 39; zároveň mohl dokončit přerušené studium organické chemie u E. Votočka. 1921 složil rigorózní zkoušku a získal titul Dr. techn. Věnoval se chemii barev a usiloval o vědeckou stáž v USA. 1922 byl reaktivován a přidělen ke 46. vojenskému a zkušebnímu oddílu Ministerstva národní obrany. Zabýval se studiem bojových látek a plynové ochrany. 1926 byl jako štábní kapitán jmenován přednostou výzkumného oddělení v Praze ve Vojenském technickém ústavu, o jehož vybudování se zasloužil. Později organizoval kontrolu výbušnin a střeliva. Po sloučení ústavu s Leteckým studijním ústavem působil jako plukovník zbrojně technické služby a přednosta 4. (chemického) odboru, který se zabýval chemickou činností v armádě. Stal se autorem mnoha patentů v oblasti plynové ochrany a výbušnin.

Na výzvu Ministerstva národní obrany 1932 opustil armádu a jako první Čech zastával místo technického ředitele Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. Byl pověřen především počeštěním koncernu, jeho modernizací a výstavbou vojensky důležitých výrob na Slovensku, nového chemického závodu v Novákách a chemického arzenálu v Zemianských Kostolanech. 1936 byl povýšen na centrálního ředitele a kooptován do výkonného výboru celé společnosti. Téhož roku se oženil s Evou, roz. Nezvalovou, s níž měl syna Viktora (* 1936) a dceru Olgu (* 1939).

Po německém záboru Sudet byl přeložen do Prahy a organizoval evakuaci listinného materiálu a výrobních pomůcek do vnitrozemí. Ve funkci působil i během nacistické okupace, kdy se zasloužil o vybudování nových závodů v Neratovicích a podniku na výrobu organických barviv a poloproduktů v Rybitví u Pardubic. Po uzavření vysokých škol umožnil mnoha odborníkům zaměstnání ve Spolku a angažoval rovněž více než sto vojenských gážistů. E. pravomoci se neustále omezovaly a spory s německým vedením se stupňovaly, 1944 byl zbaven postavení a nadále mohl jako vedoucí dohlížet pouze na výrobu a výzkum. Několikrát ho vyšetřovalo gestapo.

Po květnu 1945 se stal národním správcem Spolku pro chemickou a hutní výrobu a po jeho znárodnění se 1947 vrátil do funkce generálního ředitele Československých chemických závodů. 1950 byl odvolán a pracoval nejprve jako vedoucí vývojové skupiny, později na Ministerstvu chemického průmyslu, které ho přidělilo Fakultě chemické ČVUT, konkrétně Ústavu technologie látek organických. 1952 definitivně odešel ze Spolku, působil jako profesor Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, kde až do smrti přednášel organickou technologii. Věnoval se zejména chemii sacharidů, léčivům a chemické ochraně rostlin. 1953 mu byla udělena hodnost DrSc., 1960 se stal řádným členem ČSAV . V závěru života se věnoval rozvoji herbicidních přípravků, flotačních činidel a komplexnímu využití dřeva.

Plynně ovládal ruštinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu, italštinu, španělštinu a srbštinu. Absolvoval řadu zahraničních studijních cest. Byl třikrát vyznamenán Československým válečným křížem a Revoluční medailí, italským, francouzským a řeckým válečným křížem a francouzskou medailí Officier de l’Instruction publique. Napsal pět knih, více než sedmdesát původních studií, měl třiadvacet patentů a přihlášek vynálezů.

D: výběr: Chemie bojových látek, in: Vojensko-technické zprávy 2, 1925; Zorné pole plynových masek, in: tamtéž 3, 1927; Sur les dérives de la volémite, in: Collection des travaux chimiques de Tchécoslovaquie 1, 1929, s. 288n.; Influence des solvants sur le pouvoir rotatoire des acétals de la mannite, in: tamtéž 2, 1930, s. 458–470; Chemická válka, 1932; Sur la configuration du sédoheptose, in: Collection des travaux chimiques de Tchécoslovaquie 4, 1932, s. 513; The preparation of substances of the o-aminoazotoluene type derivatives substituted in the amino group 1, in: tamtéž 10, 1938, s. 161 (s V. Hebkým); Copulation des acides aryl-O-acétiques avec les senzonium, in: tamtéž 15, 1950, s. 204 (s J. Spáčilem a J.Weichetem); Technologie látek organických 1, 1952; Příspěvek k přípravě kyseliny fenyl-p-chlorfenyloctové, in: Chemické listy 46, 1952, s. 489 (s M. Semonským a V. Zikánem); Technologie látek organických 2, 1953; Organická technologie 1–2, 1955, 1956; Insekticidní organické sloučeniny fosforu 1. Reakce dialkylfosfitů s chloridem sirným, in: Chemické listy 50, 1956, s. 1261; 2. Reakce dialkylfosfitů s perchlormethylmerkaptanem, in: tamtéž, s. 1265 (s M. Zbirovským); O polaczeniach pirokatechiny s kwasem borowym, in: Przemysł chemiczny 37, 1958, s. 720 (s J. Procházkou); Prigotovlenie i biologičeskaja aktivnosť zameščennych fenoksiuksusnych kislot, ich efirov i arilamidov, in: Sbornik statej Naučno-techničeskogo soveščanija specijalistov v oblasti proizvodstva i primenenija chimičeskich sredstv zaščity rastenij, Sofija 30. maja – 6. ijunja 1961-g. (s J. Myškou); Jodometrické stanovení fosfinu, in: Sborník Vysoké školy chemicko-technologické, Organická technologie 5, 1961, s. 93 (s J. Horákem).

L: L. Beneš, Osobnosti Mladoboleslavska, 2009, s. 43; ČBS, s. 134; M. Schätz, Historie výuky chemie, 2002, s. 129; J. Weigner, K 65. narozeninám profesora V. E., in: Chemický průmysl 8, 1958, č. 33, s. 590; nekrolog: J. Myška, Vzpomínka na akademika V. E., in: Sborník Vysoké školy chemicko- technologické 14, 1964, s. 99; Tomeš 1, s. 295–296.

P: NA, Praha, fond Spolek pro chemickou a hutní výrobu; VÚA , Praha, fond V. E.; Archiv Muzea Mladoboleslavska, fond V. E.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Luděk Beneš