EXNER Franz Serafin 28.8.1802-21.6.1853

Z Personal
Franz Serafin EXNER
Narození 28.8.1802
Místo narození Vídeň (Rakousko)
Úmrtí 21.6.1853
Místo úmrtí Padova (Itálie)
Povolání 56- Filozof
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 30-31
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46336

EXNER, Franz Serafin, * 28. 8. 1802 Vídeň (Rakousko), † 21. 6. 1853 Padova (Itálie), filozof, organizátor školství

Absolvoval 1821 Akademické gymnázium ve Vídni, 1821–25 studoval filozofii ve Vídni a Pavii, 1827 získal na vídeňské univerzitě doktorát. Od 1827 suploval na její filozofické fakultě přednášky z filozofie, od 1828 i z pedagogiky. V době studií E. ovlivnil L. Rembold, který ho seznámil také s učením J. F. Herbarta. Jeho učitel byl však zbaven profesury (podobně jako někteří další vysokoškolští pedagogové té doby) a kvůli svým progresivním názorům i pro přílišný racionalismus předčasně penzionován. 1830 se E. stal jeho nástupcem. 1832 získal místo řádného profesora teoretické a morální filozofie na pražské univerzitě. Z Prahy učinil centrum pronikání herbartismu do habsburské monarchie. Soustředil kolem sebe žáky a příznivce a ve svém bytě pro ně pořádal každé úterý soaré. Herbartovci se na univerzitě i ve veřejném životě v následujících desetiletích střetávali s hegeliány. Jejich vliv a podpora ze strany státní moci kolísala. V duchu herbartismu měl E. pochopení pro jazyková práva neněmeckých národů habsburské monarchie. Mezi jeho žáky náleželi jak Češi (mj. budoucí významní představitelé emancipačních snah: K. H. Mácha, I. J. Hanuš, A. Smetana, F. Čupr, G. A. Lindner, K. Havlíček Borovský, F. L. Rieger, K. Sabina), tak Němci (např. R. Zimmermann, W. Volkmann). V E. domě se scházely osobnosti různých oborů, mezi nimi F. Palacký. Pravidelně se v jeho okolí objevovali i přívrženci B. Bolzana, jehož si E. vážil, přestože s ním nesouhlasil v metafyzických otázkách. Cenil si jeho díla v oblasti logiky, matematiky i náboženství, jak o tom svědčí vzájemná korespondence, a žádal ho i o radu v různých záležitostech veřejného zájmu a ve věcech osobních. E. příklon k herbartismu a kritický vztah k hegelovskému idealismu se odrážel v jeho odborném díle (Die Psychologie der Hegelschen Schule 1–2, 1841–42). Studie Über die Lehre von der Einheit des Denkens und Seins (1848) mířila také kriticky proti rakouským a českým hegeliánům. E. využil dokonce svého vlivu na pražské univerzitě a zasáhl proti nim také institucionálně (např. zrušil Smetanovu profesuru a Hanušovu docenturu).

Velkou pozornost věnoval E. školskému systému, protože věřil vlivu vzdělání na pozitivní vývoj lidské společnosti. Při studijní cestě do Berlína 1841 se seznámil s H. Bonitzem, se kterým sdílel řadu názorů na vliv a podobu školské výchovy. Později přispěl k jeho pozvání do Vídně na Ministerstvo vyučování. Z pražského působiště byl E. uvolněn 1845/46 a 1846/47, kdy jeho přednášky suploval A. Smetana a kdy pracoval ve Vídni jako člen komise pro školskou reformu. Tehdy promýšlel hlavně učební plány a postavení akademické obce. E. opravné návrhy však měly mnoho odpůrců. Chtěl změnit vztahy mezi univerzitou a vyššími třídami gymnázií, které nadále neměly být součástí vysokoškolského studia. E. však nedokázal prosadit své plány a 1847 se vrátil na pražskou univerzitu. V dubnu 1848 se situace ve Vídni radikálně změnila a F. Sommaruga, který řídil nově ustavené Ministerstvo školství, ho povolal opět do Vídně. E. se stal profesorem vídeňské univerzity a současně pracoval na reformách školství. V té době se nezabýval jen středoškolským studiem, ale připravoval koncepci vzdělávání od nejnižšího stupně až po univerzitu. Podstatu svých opravných snah shrnul 1848 v díle Entwurf der Grundzüge des öffentlichen Unterrichtswesens in Oesterreich (in: Wiener Zeitung 18.–21. 7. 1848; též sep. Wien 1848). Vedle obecné školy počítal s tříletou měšťankou, namísto původní čtvrté třídy starších hlavních škol měla vzniknout tzv. trojtřídní reálná škola nebo paralelně s ní škola řemeslnická. Vyšší vzdělání měly zabezpečovat tzv. technologické ústavy nebo osmitřídní gymnázia zakončená maturitou. Ta se podle nové koncepce stávala podmínkou univerzitního studia. Univerzitám slibovala svobodu učení. Právo přednášet na nich mohli dostat členové vědeckých akademií, kteří rozhodovali o vnitřních záležitostech vysokoškolského studia. Naopak někteří absolventi, například lékaři, kteří na univerzitě nevyučovali, neměli nadále ani zasahovat do jejího chodu. Univerzitu a fakulty řídil rektor a děkani s akademickým senátem. V říjnu 1848 se E. stal ministerským radou, předtím i členem Rakouské akademie věd. Spolu s H. Bonitzem připravili podrobný návrh (Entwurf der Organisation der Gymnasien und Realschulen in Oesterreich, Wien 1849), věnovaný středoškolskému vzdělávání, který jako jeden z mála projektů revoluce 1848 přežil i následující období.

Po jeho uveřejnění byl E. pověřen reformou školství v rakouských državách (Benátsko, Lombardsko) na severu Itálie. 1850 onemocněl a organizaci italského školství nedokončil. Porážka revoluce zpomalila práce na reformách a jejich odpůrci opět nabyli vlivu. Další politický vývoj E. koncepci nepřál a jeho kritikům přišlo vhod jeho brzké úmrtí. Přesto se podařilo i v politicky nepříznivé situaci některá E. navrhovaná opatření na modernizaci školství, a zejména středoškolského studia, uskutečnit.

D: Über Nominalismus und Realismus, 1842; Über Leibnitz’ens Universal- -Wissenschaft, 1843.

L: ÖAW Almanach 5, 1855, s. 91–100; OSN 8, s. 954; E. Winter, Der Briefwechsel B. Bolzano’s mit F. E., 1935; J. Král, Československá filozofie. Nástin vývoje podle disciplin, 1937, s. 248; ÖBL 1, s. 275–276; NDB 4, s. 698–699; S. Frankfurter, Graf Leo Thun-Hohenstein, F. E. und Hermann Bonitz, Wien 1893; H. Engelbrecht, Geschichte des österreichischen Bildungswesens 4, Wien 1986, rejstřík; V. V. Tomek, Paměti z mého života 1, 1909, s. 30; J. Šafránek, Školy české. Obraz jejich vývoje a osudů 1, 1913, rejstřík; J. Zumr, Některé otázky českého herbartismu, in: Filozofie v dějinách českého národa, 1958, s. 166–185; J. Wenski, F. S. E., Österreichischer Philosoph und Schulorganisator, Diss. Wien 1974; I. Tretera, J. F. Herbart a jeho stoupenci na pražské univerzitě, 1989, s. 154–161; P. Křivský, Augustin Smetana, 1990, rejstřík; SČF, s. 117–118; W. Brezinka, Pädagogik in Österreich 1, Wien 2000, rejstřík; D. R. Coen, E. Scientific Dynasty, Cambridge (Mass.) 2004.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošahlíková, Martin Kučera