FÁRA Libor 12.9.1925-3.3.1988: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 73-74
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 14. 11. 2019, 16:43

Libor FÁRA
Narození 12.9.1925
Místo narození Praha
Úmrtí 3.3.1988
Místo úmrtí Praha
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 73-74

FÁRA, Libor, * 12. 9. 1925 Praha, † 3. 3. 1988 Praha, malíř, grafik, jevištní výtvarník

Narodil se v rodině Josefa F., úředníka Státního úřadu statistického, amatérského filmaře, a Jany, roz. Hruškové, absolventky dívčího gymnázia Minerva. V dětství ho ovlivnil dědeček Vilém (1870–1945), autor rodové kroniky Hrušků z Března, amatérský kreslíř a loutkář, v jehož vilce na pražském Spořilově rodina žila. 1935–41 F. studoval na reálném gymnáziu, kreslení ho učil malíř P. Kotík. 1942–45 navštěvoval grafickou školu Officina Pragensis J. Švába, koncem války byl totálně nasazen v Ringhofferově továrně na Smíchově. 1942 se stal členem ilegální hudební skupiny Harlem Jazz a spořilovské skupiny mladých surrealistů (s R. Altschulem, Z. Havlíčkem, R. Kalivodou, F. Jůzkem), sblížil se s členy Skupiny RA, navázal kontakty s K. Hynkem, L. Novákem a K. Teigem. V květnu 1945 se podílel na činnosti spořilovského revolučního národního výboru. Ke studiu na AV U nebyl přijat, nastoupil do ateliéru E. Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, z něhož pro nesouhlas s výukou 1949 vystoupil, absolvoval 1951 u F. Muziky. 1950 se spřátelil s malířem M. Medkem, fotografkou E. Tláskalovou-Medkovou a teoretikem umění V. Effenbergerem, vstoupil do Surrealistické skupiny a přispíval do jejích ineditních sborníků. 1951–53 vykonal vojenskou prezenční službu. 1952 se oženil s historičkou umění Annettou (Annou), roz. Šafránkovou (1928–2010). Od 1953 byl zaměstnán jako aranžér, později kostymér, scénograf a grafik v Armádním uměleckém divadle E. F. Buriana, kde navázal přátelství s J. Grossmanem, V. Nývltem a J. Topolem. Od poloviny padesátých let vytvářel knižní obálky pro nakladatelství Československý spisovatel, v jehož galerii měl 1957 první výstavu. 1957–58 byl členem výtvarné skupiny Máj, navrhl úpravu jejího druhého katalogu. 1958–68 scénograficky a graficky spolupracoval s Divadlem Na zábradlí (A. Jarry, Král Ubu, scéna), současně graficky upravoval časopis Divadlo a stal se externím knižním grafikem nakladatelství Odeon. V polovině šedesátých let přestal malovat olejem, o to víc se zabýval knižní grafikou, ilustrací, divadelní grafikou a scénickými návrhy (od 1965 pro Činoherní klub, např. A. P. Čechov, Višňový sad, 1968, A. Jarry, Pantomima, 1969, dále pro režiséra V. Hudečka v Západním Berlíně, později pro J. Kačera v Basileji, sporadicky ve Státním divadle Brno a Národním divadle). Koncem šedesátých let vystavoval v zahraničí, 1969 strávil měsíc na stáži v Janově. 1973–74 vyučoval grafickou úpravu a tisk na katedře fotografie FAMU, instaloval několik výstav. Poté nemohl vystavovat, soustředil se na cykly kreseb, grafik, fotografik, koláží, asambláží, několikrát se představil vynikající knižní grafikou, 1981 vytvořil poslední výpravu v Činoherním klubu (B. Hrabal, Něžný barbar). Byl otcem sochařky Isabely F. (* 1961) a fotografky Gabriely F. – Gabiny (* 1963).

F. patřil k invenčním a nejvšestrannějším výtvarníkům druhé poloviny 20. století. Původní surrealistické východisko zůstalo přítomné v celé jeho tvorbě. Surrealistické počátky výrazně dokumentují vedle obrazů a kreseb zvláště frotáže. Záhy začal F. experimentovat i s fotografiemi objektů a různými druhy koláží. Brzy se odpoutal od surrealistického verismu směrem k magickému znaku (už v cyklech olejů Gigue, 1950, a kreseb uhlem Variace v AN/TO, 1951), jak po návratu z vojny dokázal v zátiších či figurálních kompozicích, zjednodušených na geometrickou konstrukci a obrysovou linii a barevně úsporně lokalizovaných. Na přelomu padesátých a šedesátých let došel ke svébytné imaginativní abstrakci v cyklu Rytmus, vycházejícím ze základního znaku jazzového bubeníka. Na cyklu, inovovaném v pracích Mýtus rytmu a Dým, pracoval téměř do konce života. V šedesátých letech vytvářel častěji asambláže a cyklus abstrahovaných koláží – lepených různobarevných papírů – Samotář. V souboru objektů a asambláží z tohoto období, kulminujících v cyklu Hrací stoly, za něž získal mezinárodní uznání, zúročil originální estetiku odpadu, zprvu hlavně dřevěného, později i kovového. V neupravovaných dřevěných asamblážích, jakýchsi autentických dřevěných obrazech, dospěl k jednomu z vrcholů svého díla. Po Hracích stolech následoval cyklus dveří Vstupy. Fotomontáže Otvírání stěn patřily začátkem sedmdesátých let k nejobjevnějším dílům české výtvarné avantgardy. Následovaly cykly Dialog projektu, Pocta Bracellimu, Bílá poloha, Modrá plocha, Postavy mého věku, Kabinetky, Ty okno (fotoplátna), Spontaneity, Situace bílého obdélníku, Černá neděle, Obkreslování se žlutou, Podzimní Ben Webster, Kružnice ve skříni, Procházka nočním hradem, Relax, Podivuhodné rostliny, Zátiší, Plechomluvy (asambláže z nalezených korodovaných plechů). Nedokončený cyklus koláží z trhaných kartonů Slyším tě mluvit uzavřely tři nenalepené koláže, při jejichž tvorbě F. v ateliéru zemřel. F. se zařadil i ke klasikům knižní úpravy, často založené na kombinaci bílého podkladu a černého písma, divadelní a plakátové grafiky (loga Divadla Na zábradlí a Činoherního klubu) a jevištního výtvarnictví – jak scénografie, tak kostymérství –, kde byl průkopníkem soudobé akční scénografie. Ve Slavonicích zpřístupnila 2003 manželka Anna v rekonstruovaném renesančním domě na Horním náměstí Galerii UBU věnovanou F. odkazu.

L: V. Ptáčková, Česká scénografie XX. století, 1982, s. 237–240; NEČVU 1, s. 170–171; SČSV U 2, s. 211–212; Tomeš 1, s. 300; L. Novák – V. Havel – Z. Urbánek, L. F. – Stop-time. Vybrané práce z let 1949–1969. Katalog, 1969; 35 vzpomínek na L. F., in: Revolver revue 28, 1995, s. 249–288; V. Velemanová – V. Lahoda, L. F.: Dílo, 2006; A. Branald, Převleky mého města, 2002, rejstřík.

Martin Kučera