FAIT Emanuel 18.7.1854-20.11.1929: Porovnání verzí

Verze z 17. 10. 2017, 16:09

Emanuel FAIT
Narození	18.7.1854
Místo narození	Beroun
Úmrtí	20.11.1929
Místo úmrtí	Praha
Povolání	55- Jazykovědec 61- Pedagog 12- Geograf
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=54742

FAIT, Emanuel, * 18. 7. 1854 Beroun, † 20. 11. 1929 Praha, geograf, cestovatel

Narodil se v domě čp. 72 na Pražském předměstí jako syn hostinského Martina F. a Marie, roz. Špirkové. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze (1867–74) a pak dějepis a zeměpis na pražské filozofické fakultě. Zajímal se také o orientální jazyky (studoval arabštinu a sanskrt u J. Zubatého). K jeho oblíbeným učitelům patřil J. Emler. 1878/79 působil jako suplent na Vyšší reálce v Litomyšli spolu s A. Jiráskem, následně na učitelských ústavech v Praze, od 1884 na městské střední škole tamtéž. 1892–94 učil na reálce v Rakovníku, pak opět na pražské městské střední škole a od 1898 na Vyšší reálce na Žižkově (Praha), kde zůstal až do odchodu do výslužby 1910. Na základě knihy o Kavkaze získal 1895 titul PhDr. Habilitační spisy o Kavkaze a Makedonii podané 1900 stáhl po kritice K. Jirečka a L. Niederleho. Podílel se na organizační činnosti středoškolských pedagogů jako dlouholetý jednatel Ústředního spolku českých profesorů, po řadu let byl také členem výboru České společnosti zeměvědné (zeměpisné). Od osmdesátých let bydlel na Smíchově, později na Královských Vinohradech. Za rakovnického pobytu se oženil s Mathildou, roz. Felfelovou.

Hodně cestoval: nejprve po střední Evropě (Rakousko-Uhersko, Německo), 1885 se prvně vydal do Ruska. Carskou říši poznal od severního cípu Oněžského jezera až po Sevastopol. 1888 procestoval Balkán, navštívil Bulharsko, Srbsko a Makedonii, která stále ještě náležela Osmanské říši. 1889 se poprvé dostal do Asie, kde poznával oblast Kavkazu (mj. horskou Svanetii) a dorazil do Baku, přes Kaspické jezero do ruské střední Asie, kde ho v Čardžou (nyní Türkmenabat) zastavila epidemie tyfu. 1890 podnikl menší cestu do jižního Ruska, zejména na Krym. 1891–92 putoval po severní Africe (Egypt až po Asuán a Wádí Halfu, Alžír, Tunisko, 1892 zřejmě jako první Čech dorazil i do posvátného Kajruvánu). Ve druhé polovině devadesátých let se opakovaně vracel na Balkán, zejména do Makedonie, kterou jako jeden z prvních českých vědců poznal z autopsie. 1902 se vydal znovu do ruské střední Asie (mj. Buchara, Taškent, Kokand), v Samarkandu s pomocí místních ruských odborníků marně hledal v knihovnách původem české rukopisy, které se tam měly ocitnout po tatarském vpádu na Moravu 1241. Dostal se až na hranice s Afghánistánem. Později podnikal pouze menší cesty, naposledy 1924 do Jugoslávie.

Vedle rozsáhlejších cestopisů publikoval i menší články v Časopisu českého muzea, Zeměpisném sborníku, Sborníku České společnosti zeměvědné (např. 1898 o pouštích, aktivně referoval o Rusku, Řecku, Makedonii, ale také o Filipínách či Jižní Americe, 1910 vydal rozsáhlý životopis orientalisty A. Musila), psal hesla do Ottova slovníku naučného a pro Ottovy Čechy, zpracoval některé mapy pro Ottův zeměpisný atlas. Teoretickou úvahou byl článek Máme-li cestovati?, vydaný v programu rakovnické reálky 1896. Publikoval i v dalších oborech včetně dějin slovanských literatur. Věnoval se zejména Makedonii (rozsáhlá studie v Osvětě 1891), ale také Arménii a kavkazským národům, zkoušel rovněž překládat z orientálních jazyků, ale především z makedonštiny. F. práce o Rusku, např. Středoasijští národové, zvláště na území ruském (1910), se vyznačovaly malým nadhledem a bezvýhradným přebíráním údajů z úředních statistik, což později kritizovali jeho následovníci, hlavně K. Chotek, L. Niederle mu naopak vytýkal malý literární talent. Ve F. pracích se projevovala adorace rusofilství a slavjanofilství.

D: Krym, jeho přírodní krásy a památnosti, 1893; Kavkaz. Jeho přírodní krásy, poměry národohospodářské, národopis a místopis, 1894; Ruská střední Asie. Národopis, poměry národohospodářské, průmysl a obchod, 1901; Středoasijští národové, zvláště v území ruském, 1910.

L: OSN 8, s. 1014 a 28, s. 399; OSND 2/1, s. 500; J. Stěhule, Prof. dr. E. F., in: Sborník Československé společnosti zeměpisné 35, 1929, s. 217–222 (se soupisem díla); MSN 2, s. 680; J. Kunský, Čeští cestovatelé 2, 1961, s. 160– 169; ČBS, s. 135; I. Dorovský, F. přínos pro poznání Makedonie, in: Otázky dějin střední a východní Evropy 1, F. Hejl (ed.), 1971, s. 245–262; týž, České země a Balkán (kapitoly z dějin česko-makedonských a makedonsko-českých styků), 1973, passim, a zejména s. 94; týž, E. F. a Kavkaz, in: SPFFBU C 32, 1985, s. 73–81; J. Bečka, Ruská Asie a E. F., in: Slovanský přehled 66, 1980, s. 76–80; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 143–145; Kdo byl kdo – čeští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, 1999, s. 122–123; Tomeš 1, s. 297; J. Rychlík – M. Kouba, Dějiny Makedonie, 2003, s. 273; V. Rozhoň, Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti, 2005, rejstřík; B. Štolfová, Cestopis o Balkáně (1864– 1950) (diplomová práce FF MU, Brno), 2006, s. 24–28; P. Girgle, Tunisko (Stručná historie států), 2007, s. 113; Lidová kultura: Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, Biografická část, R. Jeřábek – S. Brouček (eds.), 2007, s. 51; Krásný, báječný, nešťastný Egypt! Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století, 2009, s. 306–325.

Jiří Martínek