FALKENŠTEJNA z Záviš ?1250-24.8.1290

Z Personal
Záviš FALKENŠTEJNA z
Narození asi 1250
Úmrtí 24.8.1290
Místo úmrtí Hluboká nad Vltavou
Povolání

45- Voják nebo partyzán

42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=67712

z FALKENŠTEJNA, Záviš, * asi 1250, † 24. 8. 1290 Hluboká nad Vltavou, šlechtic, vůdce opozice proti králi

Pocházel z krumlovské větve Vítkovců jako jeden z pěti synů Budivoje z Krumlova a jeho manželky Perchty neznámého původu. Kromě statků v Čechách vlastnila rodina zřejmě i majetky za zemskou hranicí mezi Šumavou a Dunajem. O F. mládí nejsou zprávy. Poprvé byl zmíněn 1269 v listině, a to již jako dospělý. Ještě za otcova života se začal psát z Falkenštejna (poprvé 1272), nejspíše podle hradu (dnes zřícenina) na rakouské straně Šumavy nad říčkou Rannou. Podle jedné z hypotéz patřil hrad k majetku, který rod získal prostřednictvím jeho matky. F. umístil na svůj erb falkenštejnského sokola vedle zelené pětilisté vítkovské růže.

Za pobytu Přemysla Otakara II. v Rakousku v prosinci 1274 byl F. uveden jako svědek na králově listině pro pasovského biskupa, jinak F. přítomnost u královského dvora doložena nebyla. Datum jeho sňatku ani jméno první manželky není známé, ví se jen o dceři, provdané za Hynka Krušinu z Lichtemburku. Na Falkenštejně pobýval 1269 s vlastní vojenskou družinou, 1272 tam vyrovnal některé spory s pasovským biskupem, téhož roku se zúčastnil schůzky příslušníků rožmberského rodu na Krumlově. 1276 se stal vůdcem vítkovského odboje proti Přemyslu Otakarovi II., který zkomplikoval Přemyslovo postavení proti Rudolfovi Habsburskému. V následujícím roce král proti odbojné šlechtě zaútočil, F. se spolu s bratry uchýlil na dvůr Rudolfa Habsburského. V Čechách byl v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla a jeho statky konfiskovány. Do událostí 1278 pravděpodobně nezasáhl. Po smrti Přemysla Otakara II. se vrátil do Čech. Za braniborské správy 1279 vypálil královské město Budějovice. Neznámo za jakých okolností získal mladý vdovec F. přízeň královny Kunhuty, na niž zřejmě zapůsobil osobním kouzlem, a brzy mezi nimi vznikl milostný vztah. 1281 již vystupoval jako její purkrabí v Hradci u Opavy. Poměr královny-vdovy a níže postaveného šlechtice, který mohl být považován za jednoho z původců Přemyslova pádu, vyvolal pohoršení, zvláště když 1282 královna porodila syna Jana (Ješek), pozdějšího člena Řádu německých rytířů. 1281 se ze zajetí vrátil Mikuláš Opavský, nemanželský syn Přemysla Otakara II., a převzal správu Opavska. F. a Kunhuta se poté uchýlili snad na některý vítkovský hrad na Moravě.

Václav II. po svém návratu z Braniborska 1283 povolal matku Kunhutu na královský dvůr, F. zůstal na Moravě, dokud mu královna nevymohla přístup ke dvoru, kde brzy získal vliv na mladého krále, za něhož v podstatě vládl. Královské úřady obsadil 1283–84 příbuznými a přáteli (nejvyšší komorník Vítkovec Ojíř z Lomnice, podkomoří bratr Vítek ze Skalice, nejvyšší purkrabí švagr Hroznata z Úžic, bratr Vítek získal královský hrad Hlubokou). Odstranění úředníci se se situací nevyrovnali, došlo k válce, v níž v čele F. odpůrců stál králův nevlastní bratr Mikuláš Opavský. S pomocí římského krále Rudolfa Habsburského se 1284 podařilo dojednat smír na čtyři roky. Podle něho si příslušníci obou stran směli ponechat statky a úřady, které drželi před válkou. Garantem byl Rudolf Habsburský. F. prostřednictvím Jindřicha IV. Vratislavského a míšeňského markrabího Jindřicha Jasného uzavřel také příměří s Mikulášem Opavským.

F. postavením tyto události neotřásly, ovládal krále a dosáhl téměř neomezené moci v zemi. Proti němu však otevřeně vystupoval Rudolf Habsburský, jemuž F. pomohl k vítězství nad Přemyslem Otakarem II. Schůzky v Chebu 1285, na níž se Václav II. prvně setkal se svou budoucí chotí Gutou, dcerou Rudolfa Habsburského, který mu udělil české země v léno, se F. nezúčastnil. Zůstal před městskými hradbami. Jeho postavení u dvora budilo Rudolfovu nedůvěru, takže dceru nepředal českému dvoru, ale odvezl ji zpět do říše. Do nastalé situace zasáhl svým listem i papež, F. proto vypravil poselstvo ke kurii, aby rozptýlilo pomluvy, které se v Římě o poměrech v Čechách šířily. Součástí snah o získání přízně papeže se v květnu 1285 stal i okázalý veřejný sňatek s Kunhutou, ta však již v září zemřela. Ztráta opory u dvora se však vzhledem k F. vlivu na krále zpočátku neprojevila, naopak ten jemu a jeho synovi Janovi daroval rozsáhlý majetek v severovýchodních Čechách. Na podzim 1285 se s králem a s vojskem vydal na Moravu, aby zavedl pořádek v zemi postihované loupežemi a útoky především na církevní majetek. Tam, podobně jako v Čechách, F. obsadil vlivné úřady příbuznými a přívrženci. Do Prahy se vrátil v květnu 1286, ale brzy se vydal zpět a na Moravě pobyl asi do počátku 1287. F. upevnil vládu v Čechách a na Moravě, poté obrátil pozornost k těm rakouským zemím, jejichž postavení nebylo dosud vyřešeno. Koncem 1285 požádal Rudolfa Habsburského o udělení Korutan pro Václava II., což jen urychlilo udělení země v léno Menhartovi Tyrolskému, který ji po pádu Přemysla Otakara II. spravoval, a Rudolfa utvrdilo v averzi vůči F.

Příjezd královny Guty do Čech 1287, jemuž předcházela komplikovaná jednání, posílil stranu F. odpůrců. Nedlouho poté se F. rozhodl uzavřít nový sňatek se sestrou uherského krále Ladislava IV. Alžbětou, od 1260 jeptiškou na Zaječím ostrově (dnes Markétin ostrov v Budapešti), nějaký čas také manželkou Štěpána Uroše Milutina Srbského. V okázalém průvodu se F. vydal do Uher. Přisvojil si přitom titul vévody opavského. Výprava však byla někde na okraji Železných hor přepadena Heimanem z Lichtemburka a rozprášena. F. se spasil útěkem a s několika jezdci se uchýlil do opatovického kláštera. Počátkem 1288 se vydal do Uher znovu, do Budína přijel na přelomu ledna a února. Protože se nevěsta nechtěla zdržovat žádostí o papežský dispens, Ladislav IV. ji unesl z kláštera a navzdory protestům ostřihomského arcibiskupa Ladomera se konala svatba.

F. okázalá svatební cesta do Uher vzbudila nevoli, jeho nepřítomnost u dvora, kde rostl vliv královny Guty, mu také neprospěla. Působení Guty na jedné a F. hlavního odpůrce biskupa Tobiáše z Bechyně na druhé straně způsobilo postupnou změnu politické orientace královského dvora i krále. Po návratu z Uher s těhotnou Alžbětou již F. někdejší vliv nezískal. Neriskoval pobyt u dvora a usadil se s manželkou na hradě Svojanově, na panství, které držel se synem Janem jako dědictví po královně Kunhutě. Po narození jejich syna využil Václav II. situace, kdy F. zajišťoval křtiny (na něž pozval českého a uherského krále), a s pomocí rádců a úředníků, včetně některých Vítkovců, dal F. začátkem 1289 zatknout a uvěznit ve věži Pražského hradu. Následně vyměnil nejvyšší úředníky. Nejbližší F. příbuzní a jejich přátelé se odhodlali k ozbrojenému odboji. Byl namířen především proti biskupovi Tobiášovi, považovanému za hlavního strůjce F. pádu. Proti odbojným Vítkovcům získal Václav II. pomoc svého tchána, římského krále Rudolfa, který do čela vojenského oddílu vyslaného do Čech postavil svého syna a Václavova švagra, švábského vévodu Rudolfa. Ten však za pobytu v Praze 1290 nečekaně zemřel. Na konci května bylo zahájeno vojenské tažení proti F. příbuzným, kteří se po ústupu od Budějovic uchýlili na Hlubokou. Podle soudobých kronik se během vazby Václav marně snažil přimět otčíma k vydání královských hradů, které ovládal, a k navrácení části královského pokladu, kterou držel jako dědictví po královně Kunhutě. Zřejmě v červenci byli F. a jeho nepřítomní bratři postaveni před zemský soud a obviněni ze zneužívání moci a ze zrady. Není jisté, zda soud rozhodl pouze o vině, nebo i o trestu. F. a jeho bratři byli prohlášeni za psance a jejich majetek, který drželi v nedílu, byl zkonfiskován ve prospěch krále.

Ve vojenském táboře před Hlubokou vložil Václav II. F. osud do rukou velitele vojska Mikuláše Opavského. Když bratr Vítek neuposlechl výzvu k vydání hradu, byl F. 24. 8. 1290 s vědomím krále sťat. (Někdy uváděné datum popravy 4. 7. je v rozporu s chronologií událostí.) Byl pochován v kapitulní síni rodinného kláštera rožmberské a krumlovské větve Vítkovců ve Vyšším Brodě, tamní cisterciáci získali od příbuzných část jeho statků. Do majetku klášterního pokladu se dostal také drahocenný tzv. Závišův kříž, pravděpodobně dědictví po královně Kunhutě. Konfiskovaný majetek F. a jeho bratrů dostal Tobiáš z Bechyně jako náhradu škod způsobených 1289 na biskupských statcích.

L: J. Šusta, Z. z F., in: ČČH 1, 1895, s. 69–75, 246–259, 287–298, 384– 392; týž, České dějiny 2/1. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví, 1935, rejstřík; J. Žemlička, Století posledních Přemyslovců, 1998 (2. vyd.), rejstřík; L. Jan, In ordine Cruciferorum Christo militavit. K osudům Ješka, syna Z. z F. a královny Kunhuty, in: ČČH 98, 2000, s. 453–474; týž, Proces se Závišem a proměny královské vlády v letech 1289–1290, in: tamtéž 103, 2005, s. 1–39; V. Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české 3, 1250–1310, 2002, rejstřík; K. Charvátová, Václav II. Král český a polský, 2007, rejstřík.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Bláhová