FALTÝNEK Jan 12.4.1936-12.12.1995

Z Personal
Jan FALTÝNEK
Narození 12.4.1936
Místo narození Ostrava
Úmrtí 12.12.1995
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
78- Hudební interpret
Citace Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 64
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=75721

FALTÝNEK, Jan, * 12. 4. 1936 Ostrava, † 12. 12. 1995 Praha, herec, šansoniér

Pocházel z rodiny herce Arnošta F. (1906–1991) a operetní subrety Míly Janů (1917–1999), jeho umělecká kariéra však nebyla přímočará. Vyučil se elektrikářem a osvětlovačem, pracoval jako inspicient operety v teplickém divadle a od 1954 příležitostně vystupoval v operetním sboru, kde ho objevil Oldřich Nový, hostující tam jako režisér. V Praze, kam ho pozval, začal F. vystupovat v prvních nevelkých činoherních rolích. 1959–62 ho angažovalo Městské divadlo v Příbrami, odkud odešel hrát pro děti do pražského Divadla Jiřího Wolkera. Poté byl téměř dvě desetiletí (1967–86) členem libeňské scény Divadla S. K. Neumanna. Toto období, kdy spolupracoval s režisérem V. Lohniským, patřilo k jeho profesně nejúspěšnějším. V originálně ztvárněných hlavních rolích, ať už v jevištní dramatizaci Haškova Dobrého vojáka Švejka nebo v Molièrových Skapinových šibalstvích, herecky vyzrál. V osmdesátých letech (1983–85) se pohostinsky uplatnil i v Národním divadle v menších rolích české klasiky (A. Jirásek, Lucerna; J. K. Tyl, Kutnohorští havíři) a v Brechtově Životě Galileiho. Poslední angažmá měl v Městských divadlech pražských, odkud odešel 1992 do předčasného důchodu. Kromě hereckého disponoval i talentem vyprávěčským a hudebním, jak dokládal v osmdesátých letech nejen v autorských představeních divadla jednoho herce v pražské Viole (Lavina, 1979; Požár, 1985), ale i v dalších poetických večerech, recitálech, v dabingu, rozhlase i televizi (Kaleidoskop dobré pohody, 1975; Sešlost, 1980; Zpívánky, 1984; V Praze bejvávalo blaze, 1992; Úsměv, 1997). Obdivoval šansony, které i interpretoval. Od 1968 vystupoval v šansonové skupině, k níž patřili M. Jíra, J. Jakoubek a R. Pellar, v programech uváděných v Umělecké besedě a Divadle hudby. Napsal scénickou hudbu k Poláčkově veselohře Muži v offsidu (1972) a zdramatizoval Mrštíkovu Pohádku máje.

Film a televize si ho povšimly v šedesátých letech, kdy se začal objevovat v epizodních rolích, představitelem malých rolí pak už zůstal. Hrál v bezmála stovce snímků. Jeho nejvýraznější postavy měly co činit se zákonem, ať už ho překračovaly, nebo naopak hájily (Zločin v dívčí škole, povídka Smrt na jehle, 1965; Když má svátek Dominika, 1967; Tři nevinní, 1973; Drahé tety a já, 1974; Dým bramborové natě, 1976; Zátah, 1985; televizní seriály 30 případů majora Zemana, 1974–79; Malý pitaval z velkého města, 1982, 1986). Škálu dalších rázovitých postav i charakterů ztvárnil ve filmech (např. Příběh se starou lenoškou, 1972; Maturita školou, 1973; Pomerančový kluk, 1975; Snídaně v pánském pyžamu, 1980; Had z ráje, 1980; Ohnivé ženy, 1983; S tebou mě baví svět, 1983; Růžový Hubert, 1985; Fantom opery, 1987). Z filmových seriálů a pohádek ho znaly i děti (Tajemství proutěného košíku, 1977; Bambinot, 1984; Čertův švagr, 1984; Princezna Hyacinta a tříhlavý drak, 1990). F. manželkou byla herečka Jaroslava Tichá (* 1929), s níž měl syna. Dcera Jana Malá–Marková (* 7. 4. 1976 Teplice) se také věnuje herectví.

L: Český hraný film 4, 2004, 5, 2007, rejstřík (soupis filmových rolí); Fikejz 1, s. 253–254; http://www.csfd.cz; http://www.fdb.cz (se soupisem filmových a televizních rolí); M. Novák, Jak jsme začínali: – šminky, múzy, osudy, 1994.

Marie Makariusová