FASTER Otto Hilar 6.7.1872-26.9.1907: Porovnání verzí

Verze z 7. 11. 2017, 20:59

Otto Hilar FASTER
Narození	6.7.1872
Místo narození	Praha
Úmrtí	26.9.1907
Místo úmrtí	Královské Vinohrady (dnes Praha)
Povolání	63- Spisovatel 64- Překladatel
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=54815

FASTER, Otto Hilar (též FASTR), * 6. 7. 1872 Praha, † 26. 9. 1907 Královské Vinohrady (dnes Praha), redaktor, dramatik, žurnalista

Narodil se v domě U Zlatého lva ve Vodičkově ulici jako jediné dítě movitého obchodníka a majitele zasilatelského závodu Metoděje C. Fastera (1828–1891) a jeho druhé manželky Josefy, roz. Bubnové, z měšťanské rodiny.

Po otci měl nastoupit obchodnickou dráhu. Byl proto ze septimy gymnázia dán na Českoslovanskou (Všeslovanskou) obchodní akademii. V devatenácti letech oboustranně osiřel, jeho výchovy se ujala teta, u níž v Praze bydlel. Zděděný majetek mu umožnil sejít z předurčené dráhy obchodníka a po studiu se věnovat umění. V pražské společnosti brzy získal věhlas elegantního bohéma. Při příležitosti Národopisné výstavy v Praze 1895 vydal drama Závdavek a revui Ať žije národopisná. Současně se uvedl ve Švandově divadle na Smíchově a v Divadle na Vinohradech. Hra Na cizí půdě [Hříšníci] byla 1899 v Náprstkově konkurzu vybrána pro Národní divadlo, ale zůstala nerealizována. Navázal spolupráci s karlínským nakladatelem Knappem, u něhož řídil sbírky a vydával svá dramatická díla (V touhách, 1898; Marie a Marta, 1899, 1900 knižně; V pavučinách, jako hra 1899; žert Vychovatel, 1899; komedie Homo novus [Nováček], 1899; Slabí lidé, 1901; Hříšníci, 1902). Řešil v nich dobové morální problémy. Motivy z velkoměstského života podbarvoval často tragicky. Dramatický talent rozvíjel i uměleckými styky s pěvkyní E. Destinnovou a J. Ladeckým, divadelním kritikem a redaktorem listu Česká Thálie, v němž se F. uplatnil jako operní referent. Od 1897 list redigovali spolu, od druhého ročníku jej řídil F. sám, už 1899 však musel jeho vydávání pro finanční ztrátu zastavit. K tomu F. nabádala zejména manželka, učitelka Olga Cikhartová (1876–1965), s níž 1898 uzavřel sňatek. Z manželství se narodily tři dcery, Jarmila F. (1899–1968), Olga F. (1901–po 1985), manželka stavitele V. Štulce, a Ludmila (1903–1960), provd. Kaufmannová.

Již 1899 se ujal díky zbytku zděděného jmění vydávání Divadelních listů založených firmou Knapp. Manželka ho podpořila redakčně i jako přispěvatelka. Do 1904 byl čtrnáctideník jedinou kompetentní platformou vyjadřující se ke stavu českého divadelnictví, k výchově autorů, referující o dění v Národním divadle i recenzující inscenace ostatních pražských scén. 1900 F. uspořádal a vydal publikaci Čeští herci své Jednotě 29. června 1900. Pro své mnohdy formulačně přemrštěné kritiky se 1901 dostal do sporu s Národním divadlem a jeho dramaturgem J. Kvapilem. Aféra Faster – Kvapil skončila 1902 soudním sporem, v němž byl F. pro urážku na cti odsouzen.

Krizi nezájmu o své dílo překonal nabídkou ke spolupráci od ředitele Lidového divadla (Arény) na Královských Vinohradech J. Pištěka, tehdy se začal věnovat psaní lidových her. Stal se jedním z prvních českých autorů operetních textů, frašek a výstupů s hudebními doprovody. Již premiéra první velké burleskní frašky se zpěvy a tanci Krásná Lída (1902, hraná i pod názvem Zaprodaná), mu získala bouřlivý ohlas. Během tří měsíců se dočkala stovky repríz a na repertoáru divadel byla až do dvacátých let. Popularitu sklidil i následujícími veselohrami: Zelené mládí (1903), výpravnou hrou podle L. Wallaceova románu z doby Kristovy Ben Hur (1903), a především 1904 veselohrou Pražské švadlenky (jako němý film 1904, 1924 a 1929 v nové úpravě Olgy F.). Písnička z této hry Na Belvederu, tam v podvečeru se stala dodnes hraným lidovým popěvkem. F. patřil až do smrti k plodným dramatikům: Teta z Ameriky (1903 na repertoáru zejména divadla Urania), Kněžna Pepička (1904), kouzelná hra se zpěvy Princ z pohádky (1905), Veselé pradlenky (1906), podle J. N. Nestroye zpracovaná hra Zázračný talisman (1906). Mnohé písně a kuplety z těchto zpěvoher vydal J. Šváb-Malostranský. F. byl ceněn pro lehký humorný styl, líbivé písně i výstižné ztvárnění staropražských figurek. Vedle K. Pospíšila a E. Starého se stal nejznámějším tvůrcem lidových zpěvoher a českého vaudevillu. Kromě třiadvaceti dramatických divadelních her a divadelních kusů pro předměstská divadla byl autorem dvou románů (Velikán Velikánovič, 1903, V pavučinách, 1907), devíti činoher, libret, povídek. Překládal z němčiny a francouzštiny (někdy pod pseudonymem Aleš Dumavský) díla Ch. Birch-Pfeifferové, F. Schillera, M. Dreyera, G. Sandové aj. V březnu 1907 u něj propukla tuberkulóza, jíž podlehl. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově v Praze.

D: notové záznamy: Muziky, muziky (s F. Kmochem), 1890; Moderní ženy, pochod z frašky Zázračný talisman, pro klavír a 2 ruce, 1905; Tak jako květ je láska má, píseň z prostonárodní hry Kněžna Pepička, 1910; Gondoliera ze hry Ben Hur, 1910.

L: nekrology: K. Kamínek, O. F. zemřel, in: Lumír 36, 1907–08, č. 1, s. 45; F. V. V. (Vykoukal), Nové rovy, in: Osvěta 37, 1907, s. 1043–1045; Hlídka literární 24, 1907, s. 955; Světozor 7, 1907, s. 1226; Plzeňské listy 27. 9. 1907, s. 4; Zvon 8, 1907/08, s. 32; L. Pacák, Opereta 29, 1907, s. 379; sine, Spisovatel O. F. mrtev, in: Národní listy 27. 9. 1907, s. 2; Národní politika 27. 9. 1907, s. 4; L. Mattuš, O. F., in: Vesna 4, 1907, č. 1, s. 11; O. Fastrová, In memoriam, in: Národní politika 30. 9. 1927; Dr. Jar. B., O. F., in: tamtéž, 13. 10. 1932; Souzvuk 1, 1939, s. 111; DJ Bratrství – Repertoár 1900–1940 – Soupis her sehraných divadelní jednotou Bratrství v Králově Poli – 40 let Divadla Bratrství, 1940, s. 25–30; K. Balák, V posvátné půdě Vyšehradu, 1946, s. 56; J. Fastr, O původu domažlických Fastrů, in: Rodokmen 3, 1948, č. 3, s. 65–71 a č. 4 (vyšlo 1949), s. 101–107; J. Vopravil, Pseudonymy českých a slovenských spisovatelů, 1973, s. 533–534; OSN 28, s. 403–404; HS 1, s. 304; MSN 2, s. 695; ISN 7, s. 164; LČL 1, s. 683; P. Štěpánková, Jak se žilo původní dramatické tvorbě v repertoáru pražských předměstských scén, in: Divadelní revue 18, 2007, č. 4, s. 99–101; P. Ježková, Pěstní opatření páně Kvapilovo, in: Zločin a trest v české kultuře 19. století, L. Peisertová – V. Petrbok – J. Randák (eds.), 2011, s. 131–140.

P: Biografický archiv ÚČL, Praha; LA PNP, Praha; Divadelní ústav, Praha, databáze; NA, Praha, fond Policejní ředitelství I, konskripce, karton 114, obraz 13.

Marcella Husová