FASTROVÁ Olga 17.1.1876-8.8.1965: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 8.8.1965
 
| datum úmrtí = 8.8.1965
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 63- Spisovatel
+
| povolání = 63- Spisovatel<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />64- Překladatel<br />
68- Redaktor nebo žurnalista
+
64- Překladatel
+
 
+
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 85-86
 
}}
 
}}
  

Verze z 14. 11. 2019, 19:52

Olga FASTROVÁ
Narození 17.1.1876
Místo narození Praha
Úmrtí 8.8.1965
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
68- Redaktor nebo žurnalista
64- Překladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 85-86
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=54818

FASTROVÁ, Olga (též FASTEROVÁ, roz. Cikhartová), * 17. 1. 1876 Praha, † 8. 8. 1965 Praha, překladatelka, žurnalistka, spisovatelka

Narodila se v rodině úředníka hlavní pošty v Praze Františka Cikharta (1833–1891) a Marie, roz. Bártové (1849–1907). Měla mladšího bratra Oskara (1877–po 1952). Prvních deset let prožila v rodišti, dalších šest let v Táboře. Po smrti otce se s matkou a bratrem vrátila do Prahy. Rozhodla se pro učitelskou dráhu. Od 1892 studovala na Státním ústavu pro vzdělávání učitelek v Praze. Po maturitě 1896 odešla do Rokycan, kde rok učila na obecné škole, 1897–98 jako prozatímní podučitelka v Modřanech (dnes Praha). Zároveň se věnovala literatuře. V říjnu 1898 se provdala za dramatika Ottu Fastera (1872–1907). Manžel ji podnítil k literární činnosti. 1899–1904 přispívala do jeho Divadelních listů, po jejich zániku redigovala od 1904 časopisy Máj, Vesna (1904–10) a Lada, od 1905 působila jako stálá přispěvatelka prestižního deníku Národní politika. Od 1907, kdy současně ztratila matku i manžela, byla nucena zajišťovat sama obživu i třem malým dcerám, Jarmile F. (1899–1968), Olze (1901– po 1985) a Ludmile (1903–1960). Spolupracovala s Národní politikou a 1910 se stala řádnou samostatnou členkou její redakce a zůstala jí až do odchodu do důchodu 1936. Založila nedělní přílohu Ženská hlídka, první stálou společenskou a módní rubriku, do níž pod pseudonymem Yvonna psala sloupky o módě. Ovlivňovala jimi módní trendy a prezentovala v nich emancipační názory na výchovu, vzdělání i vedení domácnosti. Od 1908 redigovala časopisy Česká domácnost a Šťastný domov, 1909–19 Dámské besedy, beletristickou přílohu módního a zábavného časopisu, dále Nové pařížské módy a 1910–13 současně i jeho zábavného Kalendáře Nových pařížských mód, 1910 sborník Boudoir. Po 1910 často cestovala do ciziny (Bulharsko, Chorvatsko, Itálie, Belgie, Francie) a srovnáváním si vytvářela osobitý názor na způsob života ženy, který se stal symbolem životního stylu české střední a vyšší vrstvy. Provokovala tím jak soudobé levicové kruhy, tak konzervativní část české společnosti. Pseudonym Yvonna se stal synonymem moderních idejí. Od 1915 pracovala také v Ženských listech a od 1920 v Ženském světě. Současně psala lidovýchovné romány (Román naivky, 1906 knižně, časopisecky na pokračování v Divadelních listech, 1903; Fata morgana, 1906; Márinka Zemanová, 1909, též s titulem Pro dobré jméno; Pozdě, 1913, další vydání s titulem Hory; Zlatá rybka, 1916; Zdenino štěstí, 1918; Okovy, 1918; Zlatý kroužek, 1922) a povídky (Jiřinčiny trampoty a jiné povídky, 1909; Tři mládenci, 1918; Góspar Niko a jiné povídky, 1920). Zabývala se v nich ženskou psychikou při neřešitelných vnitřních konfliktech mladých dívek, učitelek a umělkyň. Sledovala kolísání mezi snahami po společenské seberealizaci a tradiční úlohou ženy v rodinném životě. Pro její prózy byly charakteristické autobiografické rysy a tragická zakončení příběhů žen vzpouzejících se konvencím či toužících po mužském ideálu a narážejících na tvrdou skutečnost. Ve dvacátých letech vydávala také knihy o společenském chování a kultuře bydlení (Útulný domov, 1914; Co se sluší a nesluší, 1921). Její poslední román Diktatura lásky, který věnovala ruským legionářům, vycházel původně v časopise Šťastný domov 1922/23. F. ho přepracovala 1927 do knižní podoby s titulem Poručík Buchar.

Od 1900 se věnovala rovněž překladům románů a divadelních her z němčiny a francouzštiny, a to zejména Ch. Birch-Pfeifferové, A. Bissona, S. H. Mosenthala, V. Sardoua (Fedora, 1903, pod pseudonymem Josef Novák). Dále přeložila díla M. Leblanca, D. Lesueura, H. Bordeauxe, M. Harryho aj., 1930 hru maďarského autora M. Lengyela Tanečnice. 1932 upravila nově manželovu veselohru Pražské švadlenky, podílela se na filmových adaptacích jeho děl a napsala o něm vzpomínky (O. F., In memoriam, Národní politika 30. 9. 1927).

Za první světové války byla v květnu 1915 několik dní vězněna pro urážku rakouské hymny. 1917 zrušila zasnoubení s novinářem V. J. Víchem, o devět let mladším. Stala se první českou profesionální žurnalistkou zaměstnanou na plný úvazek v redakci novin, od 1926 členkou Syndikátu československých novinářů. Za druhé světové války vstoupila na vyzvání 1944 do České ligy proti bolševismu. 1947 proto čelila obvinění z kolaborace s Němci, řízení proti ní však bylo zastaveno. F. 1947 požádala o přijetí do Českého svazu novinářů. Užívala řadu dalších pseudonymů (Fr. Šimák, František Šimák, Yvonna Fastrová) a šifer (zejména O. F.). Jako koníčku se horlivě věnovala lyžím a turistice.

L: J. F. Urban, České ženy 2, 1922, s. 6; J. Gotthard, Československá bibliografie 2, 1922, passim; an., O. F., in: Naše kniha 5, 1926, s. 134; 7, 1928, s. 29; Album representantů, s. 935; Literární atlas československý 2, B. Vavroušek (ed.), 1938, s. 112; Náš domov 33, 1924, s. 23; J., O. F. ..., in: Lidové noviny 17. 1. 1936; O. Fastrová, Na rozloučenou, in: Národní politika 25. 12. 1936, s. 5 přílohy; M. Pevná, Loučení první referentky ženské rubriky v novinách, in: Venkov 10. 1. 1937; ČsB 1, nestr.; -va- (J. Veselka), Sedmdesátka O. F., in: Lidové noviny 17. 1. 1946; od (A. Závodský), Yvonna sedmdesátiletá, in: Svobodné noviny 18. 1. 1946; nekrology: Lidová demokracie 12. 8. 1965, s. 4; MAŠ (M. Bareš), Vzpomínka na Yvonnu, in: tamtéž, 13. 8. 1965, s. 3; OSN 28, s. 404, 1131; OSND 2/1, s. 508–509; MSN 2, s. 695; ISN 7, s. 164; Kunc, s. 160; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 534; J. Říčanský, O. F. a E. Destinová, in: Výběr prací z členů Historického klubu při JČM 15, 1978, č. 2, s. 128; týž, Rodový vývod spisovatelky O. F., in: tamtéž 21, 1984, č. 3, s. 232; LČL 1, s. 685; Tomeš 1, s. 302; V. Skálová, O. F., život české novinářky, dipl. práce MU Brno 2008 (zde další literatura).

P: Biografický archiv ÚČL, Praha; LA PNP, Praha, osobní pozůstalost.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová