Verze z 15. 11. 2019, 15:07, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FEISTMANTEL Otakar ?20.11.1848-10.2.1891

Z Personal
Otakar FEISTMANTEL
Narození 20./21.111848
Místo narození Stará Huť (nyní č. o. Hýskov, u Berouna)
Úmrtí 10.2.1891
Místo úmrtí Praha
Povolání 11- Geolog
5- Paleontolog
15- Lékaři
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 95-96

FEISTMANTEL, Otakar (též Ottokar), * 20./21. 11. 1848 Stará Huť (nyní č. o. Hýskov, u Berouna), † 10. 2. 1891 Praha, lékař, geolog, paleontolog, cestovatel

Byl synem geologa Karla F. (1819–1885) a Františky, roz. Nechvátalové. Ač byla rodina německého původu, doma se mluvilo česky. F. poté nastoupil na piaristické gymnázium v Praze. Po maturitě si zvolil studium medicíny (v literatuře uváděný doktorát 1873 není potvrzen zápisem v aktech UK), více se však s otcovou podporou věnoval přírodním vědám, zejména geologii, speciálně pak otázkám uhelných ložisek. Mezi rodinné známé patřil geolog J. Krejčí. Od 1869 s ním F. podnikal exkurze po českém svrchním paleozoiku a svrchní křídě. Během studií se seznámil s K. Kořistkou, A. Fričem a dalšími vědci. Již 1869 začal v Národním muzeu pořádat sbírku karbonské flóry K. M. Šternberka, 1872 se tam stal asistentem geologicko-paleontologického oddělení. Jako medik se aktivně účastnil práce v Klubu přírodovědeckém (založen 1869).

Krátce pracoval v Říšském geologickém ústavu ve Vídni (podílel se mj. na vytvoření geologické expozice pro světovou výstavu 1873), záhy přešel do Vratislavi, kde se stal univerzitním asistentem u paleobotanika H. R. Göpperta a geologa F. Römera. Od mládí se věnoval českému svrchnímu paleozoiku, studoval flóru černouhelného svrchního karbonu z Nýřan, okolí Kralup nad Vltavou a merklínské pánve, flóru a stratigrafii svrchního karbonu a permu podkrkonošské pánve, perm blanické brázdy mezi Českými Budějovicemi a Českým Brodem (lokalita Chobot aj.), nálezy prokřemenělých dřev, antracitové ložisko Brandov v Krušných horách a geologii a flóru vnitrosudetské pánve (s přesahy na dnešní polské území). Souhrn o českém svrchním paleozoiku vydal 1874–76 v časopise Palaeontographica (Kassel). Okrajově se věnoval i české svrchní křídě, např. peruckým vrstvám, a mineralogii. 1875 přijal nabídku ředitele britské Geologické služby pro Indii (GSI) H. B. Medlicotta, aby se stal spolupracovníkem institutu se sídlem v Kalkatě, kde měl nahradit krajana F. Stoličku († 1874). Když byla GSI 1851 založena, jedním z jejích hlavních úkolů byl stratigraficko-paleontologický výzkum pro účely prospekce ložisek uhlí. Britských pracovníků tohoto zaměření byl nedostatek, GSI proto zvala paleontology z německojazyčných zemí Evropy. Vzhledem k mnohem lepším materiálním podmínkám, které mu byly nabízeny, místo přijal a po sňatku s Bertou, roz. Pichlerovou, odcestoval z Evropy.

V březnu 1875 přijel do Indie, po pěti měsících složil požadovanou zkoušku z domorodých jazyků a nastoupil službu spojenou s cestováním po celém poloostrově: 1876 putoval po Radžmahalském pohoří (západně od Kalkaty), 1878 podnikl tříměsíční expedici do Sátpúrských hor v centrální Indii (nyní stát Madhjapradéš; úplný profil gondwanské formace), 1878 a 1879 se vypravil na horu Párasnáth a do města Barálar v širším okolí Kalkaty a 1880 cestoval po uhelných pánvích západního Bengálska (ložisko Ranigandž). Nejdelší expedici podnikl 1881 přes Váránasí a Allahabád do Bombaje (krystalinikum indického štítu, trapy Dekkanu), dále na Ahmadabád (stát Gudžarát; jura oblasti Kach), Džajpúr, Amritsar (nyní stát Pandžáb; kenozoikum pánve Ganges) a do podhůří Himálaje, kde pracoval téměř dva měsíce, než se vrátil přes Agru a Kánpúr do Kalkaty. 1882 cestoval ještě do Sikkimu v Himalájích (alpinsky zvrásněné jednotky), na přelomu 1882/83 po západním Bengálsku.

Na všech výpravách prováděl geologické mapování a výzkum, zvláště v uhelných pánvích. Zaměřil se zejména na výzkum tzv. glossopterisové flóry kontinentálních uloženin gondwanské formace (podle dnešní stratigrafické škály svrchní karbon – spodní křída), včetně materiálu shromážděného dalšími pracovníky GSI. Výsledky publikoval v jejích časopisech a v díle Fossil flora of the Gondwana system. Označení jižního prakontinentu jménem Gondwana, dnes v literatuře běžně užívané, do odborné terminologie rozšířil F. (poprvé se objevilo u H. B. Medlicotta 1872). Jeho stratigrafické členění zůstalo v hrubých rysech dosud platné. Zabýval se i petrografií těchto vrstev, např. hrubozrnnými konglomeráty, které již dříve někteří autoři určili jako glaciální uloženiny (tility). Zpracovával také fosilní materiál, který mu zasílala geologická pracoviště z britské Jižní Afriky (mj. jurské usazeniny z dnešní Botswany a Zimbabwe), východní Austrálie a Tasmánie. Popsal řadu nových fosilních taxonů, zejména nové rody a druhy skupiny Glossopteridales a nové druhy rodu Gangamopteris, dodnes platné.

Od počátku osmdesátých let se jednalo o F. návratu do Evropy, zejména v souvislosti s rozdělením pražské univerzity na českou a německou. Přechodem J. Krejčího na univerzitu se uvolnilo místo řádného profesora Ústavu mineralogie a geologie na české technice, nástupcem akademický sbor zvolil F. Povinností se mohl ujmout až po návratu z Indie 1883, odkud přivezl rozsáhlé sbírky přírodnin i etnografický a archeologický (kamenné nástroje ze staršího paleolitu) materiál. Jeho asistentem byl jmenován pozdější významný geolog B. Katzer, později pak C. Purkyně. 1886/87 byl rektorem školy. 1874 se stal dopisujícím, 1883 mimořádným a 1888 řádným členem KČS N, od 1890 též ČAV U. Z Katzerovy iniciativy počátkem osmdesátých let vznikl v Praze Spolek geologický, F. se stal jeho předsedou, spolek však brzy zanikl. 1888–91 byl členem Přírodovědeckého sboru Národního muzea, pracoval i v zahraničních odborných spolcích.

F. 1889 onemocněl, přerušil přednášky a odcestoval na léčení do Alp a do Vídně, zanedlouho však zemřel. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově v Praze. Měl dva syny a tři dcery, z nichž Berta (1875–1908) a po jejím úmrtí Amra (Emma,

  • 1880) se provdaly za geologa Cyrila Purkyně (1862–1937).

F. uveřejnil okolo sto osmdesáti geologických a paleobotanických prací v časopisech KČS N a GSI, dále v časopisu Lotos, Jahrbuch der Geologischen Reichsanstalt (Vídeň), Zeitschrift der Deutschen geologischen Gesellschaft (Berlín), Neues Jahrbuch für Mineralogie, Geologie und Palaeontologie (Stuttgart), Palaeontographica (Kassel), Geological Magazine (Londýn), Journal of the Asiatic Society of Bengal (Kalkata), zeměpisné a cestopisné články o pobytu v britské Indii v časopisech Světozor, Lumír, v Časopise Muzea Království českého, Zeměpisném sborníku a Časopise lékařů českých. O Indii napsal i několik zeměpisných knih. Obrazová dokumentace jeho cest čítala na tři sta kreseb a čtyři sta fotografií. Početné sbírky z Indie vystavil 1884 v Praze v nové vodárně u Karlova mostu.

V Čechách zpracoval zejména faunu uhlonosných vrstev z období karbonu, v počátcích kariéry hojně publikoval v oboru paleontologie. Působil v redakci Ottova slovníku naučného (spolu s F. J. Studničkou měl mít na starosti i geografii). Na jeho počest byla pojmenována řada nových taxonů fosilní flóry, např. rod Feistmantelia Zeiller. Práce o gondwanské formaci a flóře a jejích ekvivalentech jsou dodnes citovány. Po prosazení hypotézy deskové tektoniky a všeobecném uznání existence superkontinentu Gondwana od šedesátých let 20. století se ukázalo, že F. ve svých korelačních úvahách předběhl dobu.

D: Osm let ve východní Indii, 1884; Fossil Flora of the Gondwana System 1–4, Memoirs of the Geological Survey of India. Palaeontologia Indica, Calcutta 1880–1886 (s T. Oldhamem a J. Morrisem); Geological and Palaeontological Relations of the Coal and Plant-Bearing Beds of Palaeozoic Mesozoic Age in Eastern Australia and Tasmania, with Special Reference to the Fossil Flora, Sydney 1890.

L: nekrology in: Živa 4, 1891, s. 129; Světozor 25, 1891, s. 167; OSN 9, s. 70–71; ÖBL 1, s. 293; MSN 2, s. 704; BL 1, s. 333; NGS, s. 696; DBE 3, s. 253; J. V. Procházka, Repertorium literatury geologické a mineralogické Království českého etc., 1897, s. 41–43; L. Viniklář (ed.), Vývoj české přírodovědy, 1931, passim; M. S. Krishnan, Geology of India and Burma, Madras 1949 (ruský překlad Geologija Indiji i Birmy, Moskva 1954), s. 170–172; A. Du Toit, The geology of South Africa. London 1954 (ruský překlad Geologija Južnoj Afriki, Moskva 1957), s. 274–276; R. Kettner, Indická paleontologická společnost, in: Čas. Min. Geol. 2, 1957, s. 367–368; týž, O. F. (*1848, †1891), in: tamtéž 11, 1966, s. 225–227; D. R. S. Mehta, Geschichte des Gondwana-Systems und der daran gebundenen Kohlenlagerstätten in Indien, in: Geologie (Berlin) 20, 1971, s. 691–702; V. Lomič, Osobnost a dílo prof. O. F., in: Acta polytechnica 10 (VI), 1977, č. 2, s. 29–84 (s F. rukopisnou bibliografií); týž, Život a dílo prof. O. F., in: Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 75, 1980, s. 114–126; J. Janko, Vědy o životě v českých zemích 1750–1950, 1997, s. 555 a rejstřík; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 145– 146; Kdo byl kdo – čeští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, 1999, s. 126–127; M. Schätz, Historie výuky chemie, 2002, s. 66–67; ČAV U, s. 70–71; Sklenář, s. 161; J. Martínek – M. Martínek, Čeští cestovatelé a mořeplavci, 2006, s. 84; Ottova encyklopedie ČR 5, 2006, s. 114; J. Martínek, Geografové v českých zemích 1800–1945, 2008, s. 89–90 (kde další literatura); D. Pospíšilová – Z. Klimtová, O. F. (1848–1891) and the Indian Collection of the Náprstek Museum, 2011 (s CD-ROM ).

P: SOA , Praha, matrika narozených řkt. f. ú. Železná, sv. 8, kniha 79; NA, Praha, fond Policejní ředitelství I, konskripce, karton 112, obraz 316; Archiv hl. m. Prahy, soupis pražských domovských příslušníků 1830–1910, karton 57; Náprstkovo muzeum, Praha (osobní fond); ANM, Praha (osobní pozůstalost).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavel Vlašímský, Jiří Martínek