FELBER Viktor 11.10.1880-1.6.1942: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 94: Řádka 94:
  
 
'''P:''' Archiv ČVUT, Praha, osobní spis.
 
'''P:''' Archiv ČVUT, Praha, osobní spis.
 +
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/3177 Bibliografie dějin Českých zemí]
  
 
Jiří Jindra, Michal Šimůnek
 
Jiří Jindra, Michal Šimůnek

Verze z 29. 11. 2018, 15:33

Viktor FELBER
Narození 11.10.1880
Místo narození Svitavy
Úmrtí 1.6.1942
Místo úmrtí Praha-Kobylisy
Povolání

61- Pedagog 2- Fyzik

28- Strojař nebo elektrotechnik
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=83758

FELBER, Viktor, * 11. 10. 1880 Svitavy, † 1. 6. 1942 Praha-Kobylisy, strojař, pedagog, účastník 2. odboje

Narodil se v rodině železničního úředníka Eduarda F. a Josefy, roz. Tomkové. Do 1908 užíval jméno Vítězslav. Absolvoval reálku v pražském Karlíně, od 1898 studoval strojní inženýrství na pražské technice. 1902 složil druhou státní zkoušku, 1903 obhájil na základě disertace Teorie a konstruktivní návrh rotační pumpy doktorát technických věd. Po krátkém pobytu v Paříži praktikoval v karlínské strojírně firmy Breitfeld a Daněk. 1903 se na katedře technické mechaniky a teoretické nauky o strojích České techniky stal asistentem prof. J. Sasky. 1905 se oženil s Eugenií, roz. Matoušovou, s níž měl syny Eugena (* 1907), Julia (* 1908) a dceru Libuši (* 1916). Suploval přednášky ze statiky, dynamiky a hydrauliky. 1908 se habilitoval v oboru strojního inženýrství, koncem 1911 byl jmenován mimořádným a 1919 řádným profesorem.

Děkanem Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství byl 1920/21, rektorem ČVUT 1930/31. Po smrti J. Sasky se 1930 stal přednostou Ústavu technické mechaniky a termomechaniky. Hojně publikoval, od 1905 spolupracoval s Ottovým slovníkem naučným. Současně se zajímal o problémy studia na vysokých školách, o sociální záležitosti studentů, patentní politiku (1925 byl jmenován mimořádným členem Patentního úřadu ČSR), o letectví (od 1922 řádným členem poradního sboru Vojenského vzduchoplaveckého ústavu). Systematicky se věnoval mechanice tuhých těles, hydraulice a termomechanice, publikoval obsáhlé učebnice: Reálné základy všeobecné mechaniky (1913), Mechanika bodu (1918), Kinematika (1919), Prutové soustavy (1920) a Statika tuhého tělesa a hmotných soustav (1922). Opakovaně byla vydávána F. Hydraulika a termodynamika (1909, 1917, 1931). Práce o termomechanice z počátku dvacátých let vyšly ve druhém svazku Technického průvodce (1927), v němž se F. zabýval základy energetiky, termomechanikou plynů i par, pohybem vzdušnin a tepelnými oběhy. Patřil k popularizátorům letectví: základy aeronautiky a problémy létání popsal v Leteckém průvodci (1937). Byl autorem několika patentů (odstředivý kompresor s kapalinou, čerpadla bez pístu, spalovací a plynové turbiny).

Stal se členem Masarykovy akademie práce (1920), mimořádným členem ČAV U (1928) a členem Slovanského ústavu (1929). Patřil k vynikajícím, náročným a oblíbeným pedagogům. Spolek posluchačů a absolventů strojního a elektrotechnického inženýrství F. jmenoval čestným členem. Na počátku třicátých let se dostal do konfliktu s akademickým senátem Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství kvůli zkouškám z technické mechaniky, protože trval na jejich rigorózním průběhu. 1935 spor ukončil a po roční placené dovolené odešel do výslužby. Nadále na ČVUT ještě přednášel jako soukromý docent. Začal se hlouběji zabývat obecnějšími a filozofickými problémy a přiklonil se k etokratickému hnutí (Řád mravní a hospodářský, 1934), zajímal ho vztah přírodních a humanitních věd.

Po nacistické okupaci, na niž reagoval spisem Národní a sociální stát (1939), se přiklonil k politické levici, studoval marxistickou literaturu a učil se rusky. Díky synu Juliovi, který patřil k aktivním sociálním demokratům, se 1941 zapojil do odboje a do činnosti Národního revolučního výboru inteligence, který vedl spisovatel V. Vančura. F. se angažoval v osvětě a vzdělávání, plánoval organizaci znovuotevřeného vysokého školství. Během razie gestapa byl v květnu 1942 zatčen, vězněn na Pankráci a za heydrichiády se synem Juliem popraven na kobyliské střelnici. Druhý syn Eugen, cukrovarnický technik, příslušník československého zahraničního vojska ve Velké Británii, perzekuci unikl.

Posmrtně byl F. vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Dům v Hradešínské ulici na Vinohradech, kde bydlel, nese od 1969 pamětní desku. 1946 byla po něm pojmenována posluchárna Strojní fakulty ČVUT na Karlově náměstí v Praze, od 1964 uděluje ČVUT pamětní medaili V. F. za zásluhy o rozvoj ČVUT. Jeho jménem byly nazvány ulice v Praze-Radotíně a ve Svitavách, kde má i pamětní desku.

D: soupis in: J. Hýbl, V. F., 1946, s. 30–31.

L: OSND 2/1, s. 520; ČsB 1, nestr.; BL 1, s. 334; ČBS, s. 138; Tomeš 1, s. 134; ČVUT v Praze 1938–1945, 1948, s. 50–51; L. Felberová-Ježková, Můj táta, in: Květy 18, 1968, č. 37; J. Petr, V. F., 1990; J. Hořejší – M. Pirner, Osobnosti stavební mechaniky, 1997, s. 165–166; http://www.zmizele- -elity.usd.cas.cz/files/pdf/FELBER_Viktor.pdf .

P: Archiv ČVUT, Praha, osobní spis.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Jindra, Michal Šimůnek