Verze z 15. 11. 2019, 11:47, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FERDINAND II. 9.7.1578-15.2.1637

Z Personal
FERDINAND II.
Narození 9.7.1578
Místo narození Štýrský Hradec (Rakousko)
Úmrtí 15.2.1637
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 122-124

FERDINAND II., * 9. 7. 1578 Štýrský Hradec (Rakousko), † 15. 2. 1637 Vídeň (Rakousko), český a uherský král, římský císař

Syn arcivévody Karla II. Štýrského (1540–1590) a Marie Anny Bavorské (1551–1608), bratranec císaře Rudolfa II. Pod vlivem matky byl vychován v přísném katolicismu. Ve Štýrsku, kde sílil vliv protestantů, měl být oporou katolické víry. Už jako osmiletý byl zapsán na nově zřízenou univerzitu ve Štýrském Hradci. Vyšší vzdělání však získal až 1590–95, když pod dohledem strýce, bavorského vévody Viléma, studoval na jezuitské univerzitě v bavorském Ingolstadtu. Tam se spřátelil s bratrancem Maxmiliánem, pozdějším bavorským vévodou a vůdcem katolické Ligy. Po návratu do Štýrského Hradce převzal 1596 (jako plnoletý) vládu po zemřelém otci v tzv. vnitřním Rakousku, které zahrnovalo Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Gorici, Gradišku a vindickou marku. Jedním z jeho prvních činů bylo zrušení náboženské tolerance, kterou poskytl jeho otec příslušníkům rytířského a panského stavu. Zahájil tvrdý útlak protestantů, kteří museli opustit zemi, a způsobil jí tak velké hospodářské ztráty. Přesto pokračoval nadále v drsné protireformační politice. 1598 podnikl několikaměsíční kavalírskou cestu po Itálii, při níž mj. navštívil papeže. 1600 se oženil se svou sestřenicí, bavorskou princeznou Marií Annou, a upevnil tak rodinou vazbu na Wittelsbachy. Jediným válečným tažením, kterého se osobně zúčastnil, byl 1601 neúspěšný pokus dobýt na Turcích západouherskou pevnost Kanizsu (dnes Nagykanizsa). Ve velkém mocenském sporu mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem se pokusil bez velkého úspěchu hrát roli prostředníka způsobem, který rozladil obě strany. Po Rudolfově smrti (1612) a s Matyášovým nástupem na císařský trůn se F. dostal do popředí habsburské politiky jako vážný kandidát nástupnictví po bezdětném císaři. 1615–17 vedl F. vleklou válku se sousední Benátskou republikou o pevnost Gradišku, která chránila z pevniny přístup k habsburskému přístavu Terstu. Válka, v níž získal vojenské zkušenosti i pozdější vojevůdce Albrecht z Valdštejna, skončila po vzájemných ústupcích na podzim 1617 uzavřením míru v Madridu.

Ještě za života císaře Matyáše došlo mezi španělskými a rakouskými Habsburky k rozporu právě v otázce následnictví. F. jako vážný kandidát uzavřel 1617 kompromisní smlouvu se španělským vyslancem hrabětem Oñate, kterou odstoupil Španělům Alsasko a několik menších území v Říši a dosáhl toho, že se zřekli svých panovnických nároků ve střední Evropě. Získal tak jejich uznání nástupnického práva v Uhrách a v Čechách pro sebe a své potomky. Přes prvotní odpor českých protestantských stavů byl poměrně hladce zvolen českým králem a byl v pražském chrámu sv. Víta 29. 6. 1617 korunován. Obdobně získal uznání uherských stavů a byl 1. 7. 1618 korunován v Prešpurku (Bratislava) uherským králem. Po úspěšné volbě německým císařem po smrti císaře Matyáše se dal 9. 9. 1619 korunovat ve Frankfurtu nad Mohanem i korunou císařskou.

Jako důsledek českého stavovského povstání se vytvořily v Evropě dva velké vojenskopolitické bloky – katolický a protestantský. Události z Čech tak zahájily třicetiletou válku, která po jednotlivých fázích skončila až 1648. Hlavním představitelem katolického seskupení se stali F. a bavorský vévoda Maxmilián jako hlava katolíků v Říši a od 1609 vůdce tzv. katolické Ligy. V čele říšských protestantů, kteří už 1608 utvořili tzv. protestantskou Unii, stanul kurfiřt Fridrich Falcký, kterého vzbouření čeští protestantští stavové zvolili 1619 českým králem. Vojensky byl Ferdinand závislý především na vojsku Ligy; její podporu získal za cenu ústupků Mnichovskou smlouvou z 8. 10. 1619. Válku, která byla zprvu vedena se střídavým úspěchem, rozhodlo společné tažení císařských a ligistických vojsk na Prahu, kde 8. 11. 1620 dosáhli vítězství v bitvě na Bílé hoře. Následovaly kruté tresty proti provinilým účastníkům českého povstání, které trvale poznamenaly pověst F. v české historiografii.

Válka se následujícího roku přenesla do Rýnské Falce s cílem potrestat sesazeného českého „zimního krále“ Fridricha Falckého. Ten byl zbaven své kurfiřtské hodnosti a po porážce 1623 i svého vlastního území. 1624 převzal vedení protestantského tábora dánský král Kristián IV., aby ve válce pokračoval. Zásluhou císařova vojevůdce Albrechta z Valdštejna se podařilo Dány, kteří nakrátko pronikli až na Moravu, a jejich spojence porazit a vytlačit je až na dánské území. Tato tzv. dánská válka skončila 22. 5. 1629 mírem v Lübecku. Císař F. mezitím pokořil Království české vnuceným Obnoveným zřízením zemským (1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu), které představovalo konec stavovských svobod, násilnou rekatolizaci obou zemí a dědičné nástupnictví Habsburků na českém trůnu. To v podstatě znamenalo ztrátu samostatnosti království.

F. pod vlivem válečných úspěchů na vrcholu své moci, odvolal z velení císařské armády Albrechta z Valdštejna a 6. 3. 1629 se rozhodl vydat na říšském sněmu v Řeznu tzv. restituční edikt, na jehož základě měli protestanti v Říši navrátit veškerý majetek katolické církve, kterého se zmocnili od počátku reformace. Týkalo se to dvou arcibiskupství, jedenácti biskupství a více než pěti set klášterů a četných církevních statků převážně v severním Německu. Opatření narazilo na silný odpor protestantů a mobilizovalo je k dalšímu odporu proti císaři. V létě 1630 vstoupil v zájmu protestantské věci do války švédský král Gustav II. Adolf. Vylodil se s vojskem v severním Německu, a zahájil tak s podporou Nizozemí, Francie a řady říšských protestantských knížat švédskou fázi třicetileté války. Švédové porazili v bitvě u Breitenfeldu (1631) vojsko Ligy pod generálem Tillym a postoupili hluboko do jižního Německa. Švédský spojenec, saský kurfiřt Jan Jiří, pronikl se svým vojskem do Čech a obsadil v listopadu 1631 Prahu. F. byl po další porážce nucen znovu povolat do čela císařského vojska Albrechta z Valdštejna. Ten se střetl se Švédy 16. 11. 1632 v bitvě u Lützenu nedaleko Lipska a byl poražen, přitom však přišel o život švédský král Gustav Adolf, což švédským vojskům prakticky znemožnilo úspěchu v bitvě využít. Mír se Sasy a několika dalšími říšskými knížaty byl nakonec uzavřen 30. 5. 1635 v Praze. Císař odvolal restituční edikt, ale odmítl přiznat svobodu vyznání protestantům ve svých dědičných zemích. Saský kurfiřt získal potvrzení držby Horní a Dolní Lužice, dvou zemí, které byly do té doby integrální součástí České koruny.

Švédově se však na pražském míru nepodíleli. Přestože utrpěli 6. 9. 1634 od císařských porážku v bitvě u Nördlingen, podrželi si vojenskou iniciativu v Německu a tvořili válečnou sílu, která tam rozhodujícím způsobem ovlivňovala průběh války. Po vraždě Albrechta z Valdštejna, obviněného ze zrady, 25. 2. 1634 v Chebu, nebyla císařská armáda schopna postavit proti nim rovnocenného velitele. F. musel čelit nové, silné válečné koalici. 1635 vstoupila do války na straně Švédů Francie, až dosud podporující protestanty vskrytu, a zahájila tak poslední fázi třicetileté války, označovanou jako válka švédsko-francouzská. Za této situace F., který ještě stihl prosadit nástupnictví svého stejnojmenného syna, ve Vídni zemřel.

Až do posledního dne života byl zapleten do osidel politiky španělských Habsburků a navíc zůstal pod silným vlivem jezuitů, kteří ho udržovali v neoblomném postoji vůči protestantům. Většinu rozhodnutí přenechával císař svým rádcům, z nichž se od počátku domohl téměř neomezeného vlivu Hans Ulrich von Eggenberg. F. nesl velký díl odpovědnosti za vypuknutí třicetileté války. České země si dokonale podrobil, dočasně pacifikoval Uhry, ale nakonec neuspěl v Říši. Neprosadil se tam nejen v otázkách víry, ale ztroskotal i při svém usilování o absolutní panovnickou moc na houževnatém odporu říšských knížat. Tělesné ostatky F. byly po pohřbu převezeny do Štýrského Hradce a uloženy v pompézním mauzoleu ve středu města.

Se svou ženou Marií Annou († 1616) zplodil F. sedm dětí, čtyři syny a tři dcery, a zajistil tak dynastii potomky pro příští tři generace. Jedna z dcer se stala druhou manželkou jeho dlouholetého spojence Maxmiliána Bavorského. 1622 se F. oženil podruhé s mantovskou princeznou Eleonorou z rodu Gonzaga, která ho přežila o osmnáct let, z tohoto manželství už nevzešel žádný potomek.

L: RSN 3, s. 54–60; OSN 9, s. 100–101; MSN 2, s. 713; MČE 2, s. 414; NDB 5, s. 83–85; BL 1, s. 338; BLS 2, s. 534–535; F. Hurter, Geschichte F.’s II. und seiner Eltern 1–11, Schaffhausen 1850–64; J. Franzl, F. II. Kaiser im Zwiespalt der Zeit, Graz – Wien – Köln 1978; R. Reifenscheid, Die Habsburger. Von Rudolf I. bis Karl I., tamtéž 1982, s. 156–165; I. Čornejová – J. Mikulec – V. Vlnas, Velké dějiny Koruny české VIII , 1618–1683, 2008, passim; J. Čechura, České země v letech 1584–1620. První Habsburkové na českém trůně II., 2009, passim; I. Čornejová, F. II., in: M. Ryantová – P. Vorel (eds.), Čeští králové, 2008, s. 385–397; B. Hamannová (ed.), Habsburkové. Životopisná encyklopedie, 1996, s. 97–99 (kde další literatura); T. Winkelbauer, Österreichische Geschichte 1522–1699. Ständefreiheit und Fürstenmacht. Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter, 1–2, Wien 2003, passim.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Dušan Uhlíř