FERFECKÝ Otakar 20.3.1924-1.2.1986

Z Personal
Otakar FERFECKÝ
Narození 20.3.1924
Místo narození Nošovice (u Frýdku-Místku)
Úmrtí 1.2.1986
Místo úmrtí Praha
Povolání 29- Stavař
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=76085

FERFECKÝ, Otakar, * 20. 3. 1924 Nošovice (u Frýdku-Místku), † 1. 2. 1986 Praha, konstruktér, projektant, manažer

Vyrostl ve Frýdku-Místku, jeho otec byl železničním dělníkem. 1939–43 vystudoval Vyšší průmyslovou školu strojní v Ostravě-Vítkovicích, poté nastoupil jako konstruktér ve Vítkovických železárnách. Vysokou školu vystudoval při zaměstnání, kandidátskou práci Společenská a ekonomická účinnost a odpovědnost projektových organizací v procesu investiční výstavby obhájil 1958. Od června 1945 byl členem KSČ, pracoval také v Československém svazu mládeže (předseda okresního výboru), v dobách působení na Ostravsku zastával i další veřejné funkce (člen okresního výboru KSČ). Prošel praxí v SSSR (Moskva, Charkov, oblast Donbasu), ale dobře znal i technické stavby z jiných částí světa. 1951 začal pracovat jako technický náměstek Státního ústavu hutního projektu Praha, kde se stal vedoucím pobočky v Místku (Frýdek-Místek). Věnoval se stavbě a projektování oceláren, válcoven a koksoven. Od října 1960 pracoval jako náměstek ministra hutního průmyslu a rudných dolů, od 1963 první náměstek předsedy Státní komise pro investiční výstavbu a 1965–67 náměstkem ministra – předsedy Státní komise pro techniku. 1967–70 byl jako jednoznačně prosovětsky smýšlející a odmítající reformy směřující k soukromému podnikání jmenován náměstkem generálního ředitele Státní banky československé. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl funkčně zařazen jako první náměstek ministra výstavby a techniky. S manželkou vychoval tři děti.

F. patřil ke klíčovým manažerům československého průmyslu, schopným dovést do konce četné rozsáhlé projekty, na nichž mělo komunistické vedení eminentní zájem. V řadě otázek podléhal přímo předsedovi vlády L. Štrougalovi. Již 1958–59 pracoval jako zmocněnec pro výstavbu válcovacích tratí v několika podnicích na Ostravsku (Vítkovice, Třinec), poté na stavbě košických železáren, dalších továren, přehrad aj. Především byl spojen s budováním pražského metra, od léta 1969 jako vládní zmocněnec, kterému se přezdívalo Železný Ota. F. se stal jedním ze spoluautorů praktické realizace jeho první trasy, projektoval např. unikátní rošt v Nuselském mostě, nutný pro zvýšení nosnosti konstrukce po politickém rozhodnutí z října 1970 změnit koncepci z podzemní tramvaje na těžké metro sovětského typu, které sám F. podle sovětských rad propagoval. Stavbě pražského metra se bez ohledu na další úkoly, jimiž byl pověřován, věnoval až do konce života. F. se podílel i na výstavbě dálnice D 1 a vedl jako vládní zmocněnec od 1980 rekonstrukci a dostavbu Národního divadla, kterou stihl za tři roky ukončit v termínu, a to i přes řadu potíží a změn vzniklých v průběhu stavby, včetně výměny hlavního projektanta. Zasloužil se i o vybudování stadionu Evžena Rošického na Strahově (vládní zmocněnec 1975–78), Paláce kultury v Praze, celulózky v Paskově (zprovozněna 1983), sklárny ve Valašském Meziříčí, továrny na televizní obrazovky v Rožnově pod Radhoštěm aj. Poslední rozpracovaný projekt, rozšíření motolské nemocnice, již nestačil realizovat.

Při vedení staveb dokázal často v té době téměř nemožné, počínaje materiálem a technikou až po získávání spolupracovníků a jejich dostatečné platové ocenění. Tvrdě však vyžadoval kvalitní práci a zkracování termínů. Často kritizoval zbytečnou byrokratičnost režimu. Jeho pracovní nasazení bylo o to obdivuhodnější, že prodělal několik infarktů (první 1961) a po amputaci nohy v polovině sedmdesátých let řídil poslední stavby doslova z invalidního vozíku. Za svoji činnost obdržel řadu státních vyznamenání včetně titulu Hrdina socialistické práce (1980).

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 186–187; M. Kouba – Z. Voska, Na trasách metra a života (Vyprávění O. F. a Mikuláše Litváka – hrdinů socialistické práce), 1987, passim; J. Janoušek, Zmocněncovo krédo (rozhovor s O. F.), in: Tváře bez svatozáře, 1987, s. 209–224.

Tomáš Burda