Verze z 26. 11. 2017, 18:06, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky) (Holoubková přesunul stránku FERUS Jiří 1585-21.1.1655 na FERUS Jiří ?1585-?21.1.1655 bez založení přesměrování)

FERUS Jiří ?1585-?21.1.1655

Z Personal
Jiří FERUS
Narození 1585 (nebo 1586)
Místo narození Horšovský Týn
Úmrtí 21.1.(nebo 31.5.)1655
Místo úmrtí Březnice
Povolání

49- Náboženský nebo církevní činitel 50- Náboženský publicista 64- Překladatel

63- Spisovatel
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=54949

FERUS, Jiří (též Georgius, vl. jm. Plachý), * 1585 (nebo 1586) Horšovský Týn, † 21. 1. (nebo 31. 5.) 1655 Březnice, jezuita, kazatel, spisovatel

Byl synem městského písaře v Horšovském Týně M. Šimona Plachého z Třebnice (* 1560 Horšovský Týn, † 8. 10. 1609 Plzeň) a Anežky (příp. Anny) Soběhrdovy. 1587 se rodina přestěhovala do Plzně, kde Šimon získal měšťanské právo a byl jmenován radním písařem, stal se členem městské rady a 1604–06 zasedal v českém zemském sněmu. Od 1606 až do smrti byl plzeňským primátorem. Ke konci života sepsal Paměti města Plzně v české řeči od nejstarších dob až do roku 1604. F. nabyl vzdělání v Plzni. Poté studoval v Praze na jezuitském gymnáziu v klementinské koleji. Asi 1602 (příp. 1604) vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a začal užívat jméno Georgius Ferus. Filozofii a teologii studoval do 1615 ve Štýrském Hradci, 1609–11 učil na gymnáziu v Českém Krumlově. Od 1616 působil v Klementinu jako učitel rétoriky, filozofie, morální a polemické teologie. 1617 vydal Život sv. Ignacia z Loyoly a Františka Xaveria. Od 1620 byl kazatelem kostela sv. Salvátora v Praze, 1621 složil poslední řádové sliby (professus quatuor votorum). 1623–25 se F. stal poprvé správcem klementinské knihovny, znovu úřad vykonával 1628–44. F. byl pravděpodobně velmi horlivým kazatelem. Byla doložena událost, kdy v lednu 1623 sňal spolu se studenty z průčelí tehdy utrakvistického kostela P. Marie Týnské v Praze kalich a sochu krále Jiřího z Poděbrad. Jako kazatel působil též v Jičíně (1626–27). Intenzivně se věnoval i misionářské činnosti, během celého pražského působení byl spojován s řadou nově vznikajících řádových domů. 1625 se stal superiorem jihlavské rezidence, 1636 se účastnil jednání o založení domu v Klatovech a na konci života působil v rezidenci v Březnici nejen jako kazatel, ale i jako zpovědník jejího zakladatele zemského prokurátora Přibíka Jeníška z Újezda. F. zásluhou byla rovněž zřízena na Svaté Hoře kaple, základ pozdějšího poutního místa.

Jako klementinský knihovník proslul pečlivostí i zájmem o obecné a církevní dějiny. Je mu připisována úloha iniciátora i odborného poradce při vzniku Historického spisování (tedy pamětí) V. Slavaty. Část Slavatovy korespondence F. z let 1638–45 se dochovala. Od třicátých let se počal intenzivně věnovat literární činnosti, ať převodům známých děl do češtiny nebo vlastním dílům. Spisy žánrově velmi různorodé psal vytříbeným jazykem hlásícím se k veleslavínské češtině. Nejznámější se stala Mappa katolická neb Obrácení národův celého světa..... (1630), oslavující misijní působení katolické církve mezi pohany. F. byl autorem neobyčejně plodným a vedle spisů českých vydával i latinské. Prameny udávají okolo padesáti děl, z nichž se některá ovšem nedochovala. Zahrnovala životopisy svatých, náboženské polemiky a pojednání, vzdělávací spisy, rozjímání nebo modlitby. Až do konce 18. století opakovaně vycházela F. sbírka modliteb pro ženy Zlatý nebeklíč (1637), v níž srozumitelně vyložil věrouku, liturgiku, apologetiku, životy svatých, nábožné písně i církevní kalendář. Překládal rovněž latinská díla italských, francouzských, německých církevních autorů (H. Tusselina, J. E. Nierenberského, L. Pinelliho, M. de Roa, A. Cajetana aj.). F. kázání byla často zmiňována ve zprávách současníků, zejména u jeho životopisce J. Crugeria. V rekatolizační činnosti se opíral o kult domácích světců a zemských patronů (Cyrila a Metoděje, Václava, Vojtěcha, Prokopa, Ludmily, Anežky, Hroznaty aj.), a to zejména ve spise Životy sv. patronů českých. Přispěl k šíření kultu Jana Nepomuckého v reprezentativním latinsko-česko-německém díle Fama posthuma Ioannis Nepomuceni..., 1641, který byl bohatě ilustrován mědirytinami K. Škréty. Patřil k mnohostranným osobnostem českého baroka, představitelům první generace pobělohorské inteligence. Zařadil se k významným reprezentantům katolické protireformace v Čechách.

Jméno Jiří Plachý bylo od 1631 spojeno také se správcem klementinské tiskárny. Jedná se však o stejnojmenného synovce (1606–1664). Obě osoby bývají směšovány.

D: Život sv. řemeslníkův, 1630; Křesťanské učení, 1636; Štít víry, 1638; Slavnost prvního století tovaryšstva Ježíšova, 1640; Trůn milosti marianské, 1640; Proroctví o utrpení p. Krista, 1641; Duchovní almanach, 1641; O španělském kříži, 1641; Katolické prostředky pomocné duším, 1641; O sedmi smrtedlných hříších, 1642; O lásce k bližnímu... 1644; Život blahoslavené Anyžky Panny, řádu sv. Kláry, 1666.

L: Knihopis č. 13 899–13 920 (bibliografie); J. Jungmann, Historie literatury české, 1849, s. 261; Jireček, s. 192; Vlasť 4, 1888, s. 478; A. Podlaha, Dodatky a opravy k biografiím starších spisovatelů českých a k starší české bibliografii, in: ČČM 69, 1895, s. 318, 326; Bibliografie české katolické literatury náboženské od roku 1828 až do konce roku 1913, J. Tumpach – A. Podlaha (eds.), 1912–1923; E. Felix, Literární Plzeň v obryse. (Od nejstarších dob až do konce XVIII. století), 1930, s. 49; V. Bitnar, Zrození barokového básníka, 1940; J. Mišianik, Bibliografia slovenského písomníctva do konca XIX. stor., Bratislava 1946, s. 168; A. Fechtnerová, J. F. – Jiří Plachý, in: Pocta dr. Emmě Urbánkové, 1979, s. 427–457; LČL 1, s. 691; H. Trunte, Orbis Apostolorum. J. P. -F. und seine „Mappa Katolická“ (1630), in: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern 3, Köln – Weimar – Wien 1993, s. 51–87; M. Janečková, K jazyku naukové prózy z počátků českého baroka, in: K jazyku a stylu českých barokních textů II., M. David (ed.), Sborník katedry bohemistiky Pedagogické fakulty JU v Českých Budějovicích 2000, s. 86–142; J. Linka, J. F. – P. SJ a jeho okruh, aneb Dílo nejzáhadnějšího českého autora 17. století, in: Listy filologické 128, 2005, č. 1–2, s. 145–180; týž, P. – F. SJ, in: A 2, 2006, č. 49; J. Alexová, Magická přitažlivost nových prostorů Afriky v českém barokním textu, in: Studia Comeniana et Historica 37, 2007, č. 77–78, s. 126–131; M. Janečková, Krajina rozkošná jako ráj, in: tamtéž s. 117–125; táž, K jazyku českého baroka, 2009, passim; A. Richterová, Význačné osobnosti SJ v českých zemích, in: Knihovna plus, 2006, č. 1.

P: Biografický archiv ÚČL, Praha; V. Petera, Géniové církve i vlasti 1, s. 108– 109, rukopis (Teologická fakulta UK Praha).

Kateřina Valentová