FEUERSTEIN Bedřich 15.1.1892-10.5.1936: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 10.5.1936
 
| datum úmrtí = 10.5.1936
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 74- Architekt
+
| povolání = 74- Architekt<br />76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 135
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 15. 11. 2019, 11:36

Bedřich FEUERSTEIN
Narození 15.1.1892
Místo narození Dobrovice (u Mladé Boleslavi)
Úmrtí 10.5.1936
Místo úmrtí Praha
Povolání 74- Architekt
76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 135

FEUERSTEIN, Bedřich, * 15. 1. 1892 Dobrovice (u Mladé Boleslavi), † 10. 5. 1936 Praha, architekt, scénograf, malíř

Narodil se v česko-židovské rodině správce thurn-taxiského velkostatku, který se záhy stal ředitelem knížecího panství v Loučeni nedaleko Nymburka. 1910 maturoval na reálce v Nymburku. Architekturu studoval na ČVŠT v Praze, 1917 absolvoval na AV U u J. Kotěry, 1912 se soukromě vzdělával u J. Plečnika. 1913 se spolužákem V. Kerhartem podnikl studijní cestu do Ruska a po návratu pracoval v ateliérech architektů J. Gočára, J. Veselého v Lysé nad Labem, J. Pacla a B. Slámy. V téže době se s V. Kerhartem účastnil soutěží na Riegrův památník na Kozákově (3. cena) a na Žižkův památník na Vítkově (2. cena) návrhy ovlivněnými kubistickým tvaroslovím. 1917 F. narukoval jako domobranecký inženýr na stavbu pevnůstky Barbariga u Puly v Istrii, konec války strávil na inspektorátu vojenských hřbitovů v Linci a Villachu. Do vlasti se vrátil jako důstojník italské domobrany. Nejprve působil u italské vojenské mise na Slovensku, posléze se stal osobním tlumočníkem šéfa francouzské vojenské mise generála M. Pellého, v létě 1919 byl na Podkarpatské Rusi ve štábu gen. E. Ch. A. Hennocquea. Obdržel Československý válečný kříž.

Od mládí se zabýval akvarelem jako průpravou pro architektonickou tvorbu. Vrcholu malířského výrazu blízkého skupině Tvrdošíjní, s níž pohostinsky vystavoval, dosáhl na cestě k Biskajskému zálivu s J. Šímou, s nímž 1920–21 pobýval stipendijně na École de Beaux Arts v Paříži. 1922 se stal členem Svazu architektů a Devětsilu, 1923 založil architektonickou sekci Devětsilu. Vytvořil scénické návrhy pro Národní divadlo v duchu kubizujícího purismu (např. R. U. R. K. Čapka, Molièrův Zdravý nemocný, Edward II. Ch. Marlowa, balet Istar B. Martinů). S B. Slámou postavil krematorium v Nymburku (1921–23), puristickou stavbu světové úrovně, ovlivněnou zálibou v empiru, malířem A. Ozenfantem a architektem Le Corbusierem. 1923 F. nastoupil v Památníku odboje jako výstavní referent. Instaloval legionářské výstavy v Trojském zámku a v Letohrádku královny Anny. V novoklasickém stylu projektoval budovu Vojenského zeměpisného ústavu v Praze-Dejvicích, realizovanou za jeho nepřítomnosti po úpravách, s nimiž nesouhlasil. 1924 přijal roční stipendium francouzské vlády, v Paříži se zdokonaloval na École du Louvre a Trocadéro Cours Special de l’Architecture, trvale na něho působila součinnost s novoklasickým architektem A. Perretem. Jako scénograf spolupracoval s Théatre de Champs Elysées, Comédie Montaigne a Švédským baletem. 1925 navrhl divadlo se třemi jevišti pro pařížskou Mezinárodní výstavu dekorativního umění. 1926 na výzvu Čechoameričana A. Raymonda (Reimanna) odjel do jeho ateliéru v Tokiu. Navrhl s ním administrativní budovu koncernu Shell v Jokohamě a kolonii sedmnácti budov pro úřednictvo firmy Rising Sun Petroleum tamtéž, misijní nemocnici sv. Lukáše v Tokiu, dokončil belgickou a sovětskou ambasádu. 1927 vyšla v Tokiu publikace o jeho scénografických pracích. S architektem Kamoki Cučiurou získal první cenu v soutěži na obchodní dům Čikatetsu v Tokiu. 1928 vykonal cestu po nemocničních budovách v USA, 1929 do Číny, 1931 navštívil s A. Hoffmeistrem Sovětský svaz a samostatně Anglii. Po příjezdu do vlasti nenašel příležitost k uplatnění, ač obeslal řadu architektonických soutěží. Vstoupil do SVU Mánes, byl kritizován zprava jako stoupenec avantgardy i zleva pro svůj odstup od stalinismu a funkcionalismu. Opět se věnoval hlavně scénografii pro Osvobozené divadlo (Osel a stín, 1933; Balada z hadrů, 1935), ve třicátých letech dále pracoval pro Národní divadlo, Městské divadlo na Královských Vinohradech a pro brněnské Městské divadlo (mj. Neveuxova Julie aneb Snář, Nezvalovi Milenci z kiosku, Vančurovo Jezero Ukereve, Šaldovi Zástupové aj., včetně řady operních inscenací). K některým hrám navrhl i kostýmy. Vypracoval si vlastní koncepci jevištní architektury, do níž vstupovaly prvky surrealismu. Zabýval se rovněž knižní grafikou, úpravou interiérů, v neposlední řadě teorií architektury. Neúspěch v soutěžích na sanatorium ve Vyšných Hágách (s J. Chocholem) a československý pavilón v Bruselu (s A. Wachsmannem), nenaplněný osobní život a nastupující hluchota ho dovedly k sebevražednému skoku z pražského trojského mostu. Pohřben byl v Loučeni.

D: B. F.: Mezi domovem a světem (uspoř. S. Kolíbal), 2000.

L: E. F., katalog, 1936; Toman 1, s. 214; EČVU, s. 114; A. Masaryková, B. F., katalog, 1967; V. Ptáčková, Česká scénografie XX. století, 1982, s. 41– 45; ND a jeho předchůdci, s. 96–97 (s literaturou o scénografii); Kostýmní návrhy k inscenacím Osvobozeného divadla v letech 1929–1935, 1968; NEČVU 1, s. 173–174; R. Švácha, B. F., in: Výtvarná kultura 6, 1982, č. 4, s. 61–62; Z. Lukeš, Nad dopisy B. F. Josefu Havlíčkovi, in: Umění 25, 1987, s. 104–128; Z. Kolíbal (ed.), B. F. Mezi domovem a světem, 2000; Architekti, s. 167–168; http://www.narodni-divadlo.cz.

Martin Kučera