Verze z 21. 11. 2019, 15:28, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FIŠÁREK Alois 16.7.1906-5.2.1980

Z Personal
Alois FIŠÁREK
Narození 16.7.1906
Místo narození Prostějov
Úmrtí 5.2.1980
Místo úmrtí Praha
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 241-242

FIŠÁREK, Alois, * 16. 7. 1906 Prostějov, † 5. 2. 1980 Praha, malíř

Syn krejčovského mistra střihače v jedné z prostějovských textilek, 1924 maturoval na reálce a začal studovat na pražské AVU v krajinářském ateliéru O. Nejedlého. Jeho spolužáky a přáteli se stali B. Žufan, kterého častěji portrétoval, a B. Dvorský. Ačkoli nepřijal Nejedlého malířský program, naučil se od svého učitele dokonale ovládat plenérovou malbu a s jeho školou se účastnil letních zájezdů do Francie (1925, 1926) a na Korsiku (1928), kde se rozvíjelo F. smyslové pojetí malby. Během studií se spřátelil s J. Slavíčkem, J. Hubáčkem a B. Piskačem a spolu s nimi objevoval hodnoty moderní francouzské malby od Cézanna přes matissovský fauvismus po syntetický kubismus. Zejména Cézanne se natrvalo stal jeho závazným vzorem, což později vyjádřil sentencí, že moderní realismus začíná od Cézanna. 1926 mu škola udělila francouzské stipendium za mimořádné studijní výsledky. V Paříži pobýval s generačně starším A. Wachsmanem, členem Devětsilu, jehož prostřednictvím se seznamoval s uměním avantgardy. 1929–30 absolvoval čestný akademický rok, při němž s V. Sychrou, B. Žufanem a R. Wiesnerem prvně obeslal jubilejní výstavu SVU Mánes. Jako host vystavoval v Mánesu i nadále, koncem 1931 byl zvolen jeho členem (zůstal jím do zrušení spolku). Ve třicátých letech krystalizoval F. malířský rukopis. Po návratu z vojenské prezenční služby překonal krátké okouzlení tradičním malířstvím a soustředil se na krajinářství, zátiší a intimně laděný portrét v neokázalém modernistickém pojetí, pro něž zůstalo příznačné soustředění na strukturu plochy v duchu kubismu a tematicky na svět prostých věcí. Komorní způsob přednesu a barevná expresivita, poezie všednosti a výrazná kresebnost dále charakterizovaly F. tvorbu. Symptomatická byla snaha po smyslové jedinečnosti obrazu, chápaného jako svébytná realita. Nejnápadněji se u něho projevil ohlas kubismu v celkové lineární a plošné koncepci obrazového plánu i ve zdůrazněné hmotnosti barevných skvrn. Prostorové vztahy zkoumal zejména v zátiších a průhledech do interiérů. Ohrožení státu koncem třicátých let ve F. malbě akcentovalo expresivní, výrazovou složku malířského vyjádření. Rodinné poměry ho sblížily s mladou levicovou inteligencí (J. Fučík, I. Sekanina, K. Konrad, V. Šantroch) a po německé okupaci vyvolaly potřebu existenčního zajištění. Odstěhoval se proto s manželkou do Opočna, aby unikl pozornosti gestapa, a z iniciativy A. Wachsmana navázal s ním, V. Sychrou a V. Koutským spolupráci s královédvorskou textilní továrnou J. Sochora. V návrzích pro textilní výrobu převládl dekorativismus odvozovaný od lidových vzorů, ve vlastní malířské tvorbě se jevil příklon ke klasickým hodnotám a k realismu, inspirovanému starými mistry. Koncem války se opět ohlásilo dědictví kubismu a v protiválečných kompozicích zkamenělých lidských pozůstatků se F. přiblížil soudobému imaginativnímu umění (na ně navázal ještě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let).

1946 byl jmenován profesorem užité malby se zaměřením na textilní výrobu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, 1947–49 byl prvním předsedou Svazu československých výtvarných umělců, stal se uměleckým vedoucím Textilní tvorby, předsedou výtvarné rady n. p. Tiba ve Dvoře Králové, předsedou textilní sekce Ústavu bytové a oděvní kultury. Navzdory tomu rozvíjel v krajinách i zátiších své pojetí moderní postkubistické malby. Teprve pod vlivem dobové kritiky z pozic socialistického realismu byl dočasně donucen k žánrovému realismu, především v oblasti figurální malby. Např. v portrétech A. Jiráska a M. Alše (1953) nacházel výrazové prostředky pro oblast monumentální malby, jíž se od soutěže na gobelín Písně a tance, určeného k výzdobě hotelu International v Praze-Dejvicích, dlouhodobě věnoval. Vztah k lidové kultuře demonstroval v první verzi Masopustu v jižních Čechách pro budovu československého velvyslanectví v Moskvě (1956). Ve volné tvorbě se malíř od druhé poloviny padesátých let vrátil ke svým východiskům. 1958 byl jmenován předsedou ústřední výtvarné komise expozice ČSR na Světové výstavě EXPO ’58 v Bruselu. Zasloužil se o její úspěch organizačně, koncepčně i autorsky (za gobelín Masopust a dekorativní závěs pro restauraci získal Zlatou medaili a Velkou cenu). Třetí, lapidární verzi Masopustu namaloval pro Laternu magiku (1959). Další prací byla dekorativní stěna pro knihkupectví Československý spisovatel (1960). Téhož roku obeslal soutěž pro výzdobu Janáčkova divadla v Brně návrhem opony s námětem lišky Bystroušky a vyhrál ji, schvalovací orgány však provedení nepovolily (námět byl realizován až 1965 ve změněné podobě gobelínu). 1961 F. vyzdobil Kulturní dům v Ostravě, pěti stěnami interiér československého pavilonu na EXPO ’67 v Montrealu, 1968–69 několika úspěšnými realizacemi přispěl společnosti IRMA v Kodani, v sedmdesátých letech se podílel na výzdobě interiérů Kulturního domu v Kladně, Federálního shromáždění, pražského hotelu Intercontinental, hotelu Palcát v Táboře,Mezinárodní telefonní ústředny, Českého fondu výtvarných umění, stanice pražského metra Kosmonautů (dnes Háje) a opony v pražském Paláci kultury. Závěsné obrazy z posledního patnáctiletí nabyly kubizující skladebnosti, abstrahovaného tvarosloví, redukované barevnosti a hlubokého existenciálního obsahu. F. se významně uplatňoval i jako pedagog, nejdéle na VŠUP, 1967–74 na AVU. 1979 byl jmenován národním umělcem. V jeho díle se odrazil dramatický vývoj českého výtvarného umění 20. století.

První F. manželství s figurální malířkou Boženou Matějovskou (* 28. 7. 1903 Praha), žačkou V. Nechleby, bylo krátké. Z druhého manželství s Marií F., roz. Vaníčkovou, řečenou Váničkou, dcerou opočenského starosty, přítelkyní J. Fučíka a I. Sekaniny, majitelkou československé agentury pro zastupování práv sovětských autorů, měl tři děti: herečku Zuzanu F. (* 11. 2. 1939 Praha), filmového střihače Aloise F. (* 7. 1. 1943 Opočno) a architektku Helenu F. (* 1. 5. 1946 Praha, † 29. 9. 2012). Po narození třetího dítěte Marie F. zemřela. Třetí malířovou ženou byla od 1947 Jiřina, roz. Kocourková, dcera účastníků protinacistické rezistence v Českých Budějovicích. Vnučka Iška F. (* 1956) je módní návrhářkou.

L: Toman 1, s. 224; Toman D, s. 55; EČVU, s. 118–119; NEČVU 1, s. 182; Tomeš 1, s. 322; SČSVU 2, s. 256; J. Pečírka, Obrazy a kresby A. F., katalog, 1945; J. M. Tomeš, Figurální obrazy A. F. (1945–1954), in: Výtvarné umění 4, 1954, č. 8, s. 360–364; M. Lamač, A. F., 1961; J. Kotalík, A. F. – výběr z díla, katalog, 1976; M. Lamač, A. F. – zátiší, katalog, 1980; M. Lamač, A. F., 1987; http://abart-full.artarchiv.cz (se soupisem díla, literatury a výstav).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera