Verze z 26. 5. 2020, 14:26, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FIALA Václav 15.7.1896-25.6.1980

Z Personal
Václav FIALA
Narození 15.7.1896
Místo narození Praha
Úmrtí 25.6.1980
Místo úmrtí Praha
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 150-151

FIALA, Václav, * 15. 7. 1896 Praha, † 25. 6. 1980 Praha, malíř, grafik, ilustrátor, autor cestopisů

Pocházel z rodiny inženýra. Po krátkém pobytu ve Vídni vyrůstal v Charkově, poté na Krymu, kam se rodina přestěhovala. Umělecky nadaný student absolvoval soukromou malířskou školu ve Vídni. Po návratu do Charkova dokončil 1915 tamní střední výtvarnou školu a stal se profesorem kreslení, rýsování a krasopisu. Vzdělání si prohluboval na malířské akademii v Petrohradě, kterou však nedokončil. Jako voják pobýval na Sibiři a v Mandžusku. Současně tam restauroval kostelní fresky a vyučoval francouzštinu. 1919 se usídlil ve Vladivostoku, sblížil se se skupinou ruských futuristů vedených malířem a básníkem Davidem Burljukem, jehož sestru Marianu si F. vzal za ženu. Vstoupil na tamní univerzitu a současně si přivydělával jako učitel kreslení na dívčím gymnáziu. 1920 se spolu s švagrem Burljukem vypravil do Japonska. Zimu 1920–21 strávil na Boninských ostrovech v Tichém oceáně. Později žil v Jokohamě a Tokiu, 1922 se vrátil přes Čínu, Singapur, Cejlon, Aden a Port Said do Prahy. Od 1923 byl na AVU žákem grafické speciálky M. Švabinského, který ho výrazně ovlivnil. Po ukončení školy získal roční stipendium v Paříži. 1930 odjel do Itálie.

Od třicátých let se výtvarně i prozaicky vracel k zážitkům z Japonska, 1928 publikoval dílo Ogasavara, 1931 vydal soubor dřevorytů s vlastními texty Zahrada Ueno a knižně zachytil i své prožitky z výstupu na horu Fudži (Pouť na Fudži-Jamu), další práce zveřejnil v přílohách grafického sborníku Hollar (zvl.1930–31 a 1934). Románově zpracoval 1936 deník ruského cestovatele N. N. Miklucho-Maklaje z jeho pobytu na Nové Guineji (Kaaran-tamo: Člověk s Měsíce). Současně jako výtvarník experimentoval s dobovými módními styly, ve třicátých letech se přiklonil k realismu. Navázal na národopisné studie J. Mánesa. Zachytil život a kulturu venkovských lidí. Jeho přírodní kompozice dotvářejí vesnická stavení a kostelíky, postavy vesničanů se skupinami zvířat.

1936 odjel na Slovensko, 1936–37 pobýval na Podkarpatské Rusi. 1938 po návratu do Prahy pracoval na dioramatu Inaugurace prezidenta Washingtona v New Yorku 1789 pro československý pavilon na newyorské světové výstavě. Byl autorem řady československých známek (1934, portrétní padesátihaléřová s B. Smetanou, dále československých legionářů), které vytvořil s někdejším spolužákem a rodinným přítelem Karlem Seizingerem. Další čtyři návrhy známek s legionářskou tematikou vydal ke dvacátému výročí vzniku ČSR. Podílel se také na ztvárnění československých bankovek. Po 1945 se orientoval na realistickou kresbu, portrétoval osobnosti české kultury, mj. A. Matějčka, F. Hudečka, V. Sedláčka, C. Boudu. 1946 uspořádal v Praze jako člen Sdružení českých umělců grafiků Hollar soubornou výstavu své grafiky. Doprovodil kresbami, akvarely, litografiemi či rytinami knihy, četné bibliofilie, velké množství ruské, sovětské i orientální dětské prózy (prosluly zejména F. ilustrace ruských a Nizámího pohádek Sedm princezen, 1943). Námětově mu byla blízká i historie (soubor barevných litografií Staroslovanský cyklus, 1944; obrazový doprovod k Palackého knize Z dějin národu českého, 1958). Výtvarným uměním se zabýval také teoreticky (studie Litografie, její vznik a vlastnosti ve sborníku Hollar, 1946). SM. Hallerem vydal 1947 dílo Zázračný kámen. V příloze sborníku Hollar publikoval 1959 beletristické zpracování svých zážitků z Řecka Let do Hellady doprovozené vlastními dřevoryty. Často zajížděl pro inspiraci do severních Čech, např. do Mařenic, Krompachu, Jablonného, Sloupu a Horní Světlé. 1974 ilustroval Erbenovy Slovanské pohádky, 1980 finský epos Kalevala, vytvářel též exlibris. Užíval šifer v. f., VF i poruštěné formy jména Vjačeslav Vjačeslavovič F. Byl členem Bloku československých výtvarných umělců, členem a předsedou SČUG Hollar.

Jeho synem byl historik výtvarného umění Vladimír F. (1922–1997), vnučka je historička umění a italianistka Jana Kotalíková (* 1957), autorka monografie o svém dědečkovi (2002) a iniciátorka jeho výstav (Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, 2009; Cvikov, 2013).

D: Souborná výstava ilustrací: Praha, Hollar, únor 1955 /katalog/; další výstavy: Slaný, 1943; Praha, Národní muzeum 2008–2009 (pod názvem Česká krajina v obrazech V. F).

L: J. Reichmann, Český malíř v Japonsku, in: Večerní České slovo 26. 7. 1922; Z., Ruský Čech v Tichém oceáně, in: Národní listy 10. 10. 1922; Benj. J. (Jedlička), V. F., in: Lidové noviny 8. 3. 1937; A. Matějček, V. F. Malíř a grafik o sobě, 1940; A. B., Malíř a grafik V. F., in: Literární noviny 15, 1946, č. 78, s. 109;MČE 2, s. 422; EČVU, s. 114–115; NEČVU1, s. 174; Toman 1, s. 217–218; J. Kunc, Česká literární bibliografie. 1945–1963, 1964, s. 695; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 538; LČL 1, s. 694; SČSVU 2, s. 232–233;Tomeš 1, s. 308–309; Knapík, s. 80; V. F., Má setkání na Stříbrné Zemi, Užhorod 2005; http://www.batzhausen.de/dvafi.htm.

P: LA PNP, Praha, písemná pozůstalost (1 kart.); E. Brožová, V. F., Soupis grafického díla (od roku 1920 do roku 1960), 1963; M. Šrůtová, V. F., 1998, edice č. inv. 901; Biografický archiv ÚČL, Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová