FIALA Vlastimil 11.8.1893-3.3.1947: Porovnání verzí

Aktuální verze z 18. 11. 2019, 16:04

Vlastimil FIALA
Narození	11.8.1893
Místo narození	Opočnice (u Poděbrad)
Úmrtí	3.3.1947
Místo úmrtí	Borohrádek
Povolání	45- Voják nebo partyzán
Citace	Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 152-153
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=137083

FIALA, Vlastimil (Otakar), * 11. 8. 1893 Opočnice (u Poděbrad), † 3. 3. 1947 Borohrádek, letec, účastník 1. odboje

Syn rolníka Františka F. a Anny, roz. Krátké. Po reálce v Pardubicích studoval strojní inženýrství na ČVŠT (1922 Ing.) a filozofii na pražské univerzitě. V květnu 1914 narukoval jako jednoroční dobrovolník do rakousko-uherské armády. Sloužil u dělostřelectva na ruské frontě, 1915–16 absolvoval kurs leteckého pozorovatele ve Vídeňském Novém Městě a Krakově. Za podíl na sestřelu ruského letadla u Kamence Podolského v dubnu 1916 byl povýšen na záložního poručíka. 22. dubna 1917 byl jeho letoun sestřelen v oblasti Bukoviny a F. byl zajat, záhy vstoupil do legií (5. střelecký pluk). V říjnu 1917 se neúspěšně pokusil o založení leteckého oddílu československého vojska, náhradou ho ruské velení zařadilo k ruskému 9. leteckému sborovému oddílu na severní frontě. Po říjnové revoluci se 1917 stal technickým ředitelem 5. ukrajinského leteckého parku ve Svjatošině. K 17. 2. 1918 byl zřízen 1. československý letecký a automobilový oddíl pod F. velením (poručík) s několika francouzskými letadly typu Sopwith; než se stačil zapojit do bojů, byl oddíl odzbrojen bolševickou vládou, evakuován bez výzbroje přes Sibiř do Vladivostoku a tam rozpuštěn. F. pak sloužil jako operační důstojník u štábu Východního oddílu československého vojska, 15. 8. 1918 byl přidělen ke štábu 2. střelecké brigády. Na podzim 1918 legie znovu začaly organizovat letectvo pod F. velením. Velitelem oddílu byl F. ustaven 26. 9. 1918, organizoval nákup letounů z USA (kapitán). První let vykonal F., v té době jediný pilot oddílu, při příležitosti narozenin prezidenta Masaryka 7. 3. 1919, ale v Ussurijském zálivu při pokusu o nouzové přistání na zamrzlém moři havaroval. Se zraněním kolenního kloubu ho dopravili do nemocnice v Egeršeldu u Vladivostoku. Jako invalida byl 12. 8. 1919 evakuován s osmým transportem na lodi Heffron do vlasti, u Japonských ostrovů však loď ztroskotala a do Evropy doplula po opravě až 17. 12. 1919.

V hodnosti majora se stal leteckým referentem 3. (operačního) oddělení Hlavního štábu branné moci republiky, od září 1920 byl velitelem letectva, od března 1921 přednostou leteckého oddělení ministerstva národní obrany, 1921–22 velitelem 3. leteckého pluku v Nitře. Od července do prosince 1922 absolvoval studijní cestu po západní Evropě, aby získal poznatky o budování vojenského a civilního letectví. Po návratu publikoval 1922 populární knihu Náš vzduch – naše moře. 1923–24 byl přednostou leteckého oddělení ministerstva národní obrany, od července do listopadu 1924 zastupoval přednostu leteckého odboru ministerstva (plukovník generálního štábu). Kromě jiných přivedl k letectvu pozdějšího generála K. Janouška. V listopadu 1924 byl penzionován buď pro vyzrazení zakázky firmy Aero na výrobu vojenských letounů, nebo spíše pro konflikt s francouzskou vojenskou misí, před níž hájil právo ČSR vyrábět vlastní stroje místo nákupu ze zahraničí. Jako legionář získal statek v Ipeľce u Lučence (nyní č. o. Buzitka), kde hospodařil až do 1938. Závěr života prožil v Borohrádku na Pardubicku. S manželkou Květkou, roz. Šetkovou (1901–1979), výtvarnicí a propagátorkou buddhismu, měl dvě dcery; mladší z nich je herečka Květa F. (* 1. 9. 1929 Ipeľka, místo je někdy mylně udáváno podle katastrálního území jako Veľké Dravce).

L: I. Urminský, Letecké síly československých legií v Rusku 1918–1920, in: Historie a vojenství 44, 1995, č. 4, s. 21–49; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci RČS 1920–1938, 2006, s. 214–215; J. Rajlich, V. F., in: Historie a vojenství 58, 2009, č. 2, s. 21. O Květě F.: Fikejz 1, 2006, s. 264–266; P. Braunová, Tajemství rodu, 2013, s. 43–59.

P: VHA, Praha, poslužný spis legionáře a kvalifikační listina důstojníka.

Martin Kučera, Jiří Martínek