FIALKA Jindřich 6.1.1855-8.4.1920: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 155
 
}}
 
}}
  

Verze z 18. 11. 2019, 15:08

Jindřich FIALKA
Narození 6.1.1855
Místo narození Libeň (dnes Praha)
Úmrtí 8.4.1920
Místo úmrtí Praha
Povolání 74- Architekt
Citace Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 155
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55018

FIALKA, Jindřich, * 6. 1. 1855 Libeň (dnes Praha), † 8. 4. 1920 Praha, stavitel, architekt, publicista, pedagog

Absolvoval reálné gymnázium a od 1872 navštěvoval inženýrství a později stavitelství na pražské technice, kde byl 1879–83 asistentem Josefa Schulze. Po studijních cestách (Německo, Švýcarsko, Francie, Itálie a Nizozemsko) se 1883 stal stavitelem (podle výnosu místodržitelství a magistrátního výměru). Zároveň až do 1891 působil v pražském stavebním úřadě. 1891 nastoupil jako profesor (přednosta stavitelského oddělení) na pražské průmyslové škole a 1899–1913 byl ředitelem průmyslové školy v Pardubicích, jejíž budovu také sám navrhl. Byl jmenován stavebním a poté i vládním radou. Články přispíval do Zpráv SAI, časopisu Praktický zedník a do sborníku Sto let práce (1893). Publikoval knihu Vnitřní výstavba budov (1898), podílel se na vydávání prací profesora pozemního stavitelství na pražské technice Jiřího Pacolda (Statika konstrukcí pozemního stavitelství, Stavitelský praktik, Studie pozemního stavitelství), přispíval do Ottova slovníku naučného, kde (pod šifrou Fka) zpracoval hesla pozemního stavitelství. Také jeho syn Kamil F. (* 1884 Praha) studoval techniku.

F. návrhy odpovídaly dobovému trendu historizující architektury – neorenesanci, která na konci století byla však již značně vzdálena klasické renesanční inspiraci. F. ovlivnila také tehdejší inženýrská architektura kovových konstrukcí. Ještě jako Schulzův asistent podal 1882 soutěžní návrh na budovu školy v Kutné Hoře, na městské divadlo ve Slaném (realizováno 1882–83). Jeho nejvýznamnější prací v novorenesančním stylu se stala budova v Praze na Slovanském ostrově (Žofín) čp. 226/II, postavená 1885. Své technické dovednosti doložil především na Staroměstské tržnici čp. 406/I, navržené 1892 a budované 1894–96, která zaujala zvláště ocelovou konstrukcí nad střední částí budovy. Jeho návrh divadla v Pardubicích sice v soutěži 1893 vyhrál, zůstal však nerealizován.

D: realizace budov Praha: Bubeneč, dům čp. 100, 1885–1887; Holešovice, novorenesanční vodárenská věž na Letné čp. 1000, 1887–1888 (provozní budovy byly zbourány); Hradčany, někdejší zeměbranecké kasárny na Pohořelci čp. 121/IV, 1890–1893; Holešovice, pavilon hl. města Prahy na Jubilejní výstavě, 1891; Říčany u Prahy, vychovatelna manželů Louisy a Aloise Olivových pro opuštěné a zanedbané děti, 1896 (stavbu provedl V. Kaura); Pardubice, výstavba Vyšší průmyslové školy, 1898–1899.

L: Zprávy SAI 17, 1882, s. 126n.; 19, 1884, s. 1–2 a tab. I–IV; 20, 1885–1886, s. 10n., s. 29n. a tab. X–XII; 25, 1890–1891, s. 190–194 a tab. XXXIV; 26, 1892, s. 109–112 a tab. XXIII–XXV; Technický obzor 1, 1893, s. 98, 145; 5, 1897, s. 29–131, 141–144 a 151–155; Zprávy SAI 31, 1897, s. 74–78 a 103–104; Technický obzor 7, 1899, s. 201; OSN 9, 1895, s. 158; 28, s. 410; OSND 2/1, s. 532; Toman 1, s. 218; Praha národního obrození, 1980, s. 200, 202; Umělecké památky Čech 3, 1980, s. 22; M. Benešová, Česká architektura v proměnách dvou století, 1984, s. 201; R. Švácha, Kutnohorská architektura období historismu a moderny, in: Umění 39, 1991, s. 402–436; NEČVU, s. 174; I. Ebelová (ed.), Zápisná kniha pražských stavitelů, 1639–1903, 1996, s. 49; Umělecké památky Prahy, Staré Město, 1996, s. 286–287; Praha 1891–1918, 1997, s. 48, 57, 169, 206; Umělecké památky Prahy, Nové Město, 1998, s. 263; J. Hilmera, Česká divadelní architektura, 1999, s. 48, 66; Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, 2000, s. 342; Saur 39, s. 310; Architekti, s. 170.

Pavel Vlček