FIALKA Ladislav 22.9.1931-22.2.1991

Z Personal
Ladislav FIALKA
Narození 22.9.1931
Místo narození Praha
Úmrtí 22.2.1991
Místo úmrtí Praha
Povolání 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55020

FIALKA, Ladislav, * 22. 9. 1931 Praha, † 22. 2. 1991 Praha, tanečník, choreograf, režisér, pedagog

Vystudoval taneční oddělení pražské konzervatoře (1956), kde ho ovlivnila pedagožka moderního tance Laurette Hrdinová. Již během studia se podílel na pantomimách Pierrot holičem (1953), Pierrot pekařem (1954) a Záletný Pantalone (1954). Při absolventském představení uvedl vlastní pantomimická čísla Trosečníci, Květinářka a Na rozcestí (1956). Na formování jeho poetiky měl stěžejní vliv francouzský film Děti ráje s Jeanem-Louisem Barraultem v hlavní roli a dále tvorba francouzského mima Marcela Marceaua. Po absolvování konzervatoře F. působil dva roky v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. V té době ho oslovil Jiří Trnka, aby vytvořil choreografii k filmu Sen noci svatojánské (1959). 1958 patřil k zakladatelům Divadla Na Zábradlí a v první hře Kdyby tisíc klarinetů (1958) se představil v pantomimických číslech. Zformoval sedmičlennou pantomimickou skupinu, která poprvé samostatně vystoupila v inscenaci Pantomima Na zábradlí (1959). Následovalo Devět klobouků na Prahu (1960), v nichž mimická čísla prokládaly šansony Ljuby Hermanové, a Etudy (1960), které se staly vůbec nejúspěšnějším programem souboru (přes dvanáct set repríz). Program Cesta (1962) stručně zachytil historii pantomimy od commedie dell’arte po současnost. Následovali Blázni (1965), inspirovaní mj. W. Shakespearem a F. Kafkou, a rozverně pojatý Knoflík (1968), znázorňující symbolickou cestu klauna za ztraceným knoflíkem. V sedmdesátých letech uvedl inscenaci Caprichos (1971) s příběhem o mladém španělském malíři Goyovi, poté druhou o toreadorovi Cordobesovi, Lásky? (1974), nahlížející v několika číslech na titulní téma, dále méně úspěšné Hry beze slov (1976), sestavené ze starších čísel, a Funambules 77 (1977), vycházející hlavně z libret J. G. Deburaua. V osmdesátých letech vznikl výpravný Noss (1981), inspirovaný Gogolovou stejnojmennou povídkou, a Sny (1985), které ve třech částech odkazovaly na osobnosti J. Trnky, F. Tichého a J. Preislera. Poslední F. celovečerní inscenace Poutník, jejímiž inspiračními zdroji se stala díla J. W. Goetha, G. Mayrinka a F. Kafky, byla uvedena až posmrtně (1991).

Pantomima Divadla Na Zábradlí po celou dobu stála na osobnosti svého zakladatele a jediného hlavního tvůrce. Snahy o pokračování souboru po jeho smrti neměly dlouhého trvání. 1993 musela pantomima toto divadlo opustit. Členové souboru poté pod vedením Viktora Hlobila založili Pohybové divadlo 22, které hrálo v Divadle v Celetné. Soubor se rozpadl v polovině devadesátých let.

F. vytvořil podle Marceaua typ bílého mima-klauna, který však byl na rozdíl od svého vzoru zapojen do souhry celého hereckého kolektivu. První dekádu Pantomimy Divadla Na Zábradlí charakterizovalo hledání nových inscenačních postupů a vypjatá tvůrčí aktivita. F. si rychle získal přízeň publika i ocenění kritiky a od šedesátých let vyjížděl pravidelně na dlouhá a úspěšná zahraniční turné (skupina vystoupila ve většině evropských zemí a dále např. v USA, Kanadě, Mexiku, Argentině, Alžírsku, Pákistánu, Indii nebo Vietnamu). Renomé, které si vydobyl, cílevědomost, ale i jistá konformita ve vztahu k československé politice mu přinesly nadstandardní podmínky, v nichž mohl tvořit. Na rozdíl od jiných mimů mohl pravidelně pracovat se skupinou asi deseti interpretů a ve stálém divadelním prostoru. Podílel se také na uspořádání mezinárodních festivalů pantomimy v Praze (1968, 1969 a 1971) a Mariánských Lázních (1987 a 1989). Tvorba F., označovaného za zakladatele moderní československé pantomimy, začala v průběhu sedmdesátých let stagnovat a přestávala přinášet do pantomimického žánru výrazné inovace. V té době se formovala nová generace českých mimů, soustřeďující se více na poetiku grotesky a klaunérie (např. tvorba Ctibora Turby nebo Borise Hybnera se vymezovala vůči F. konzervativnějšímu stylu). F. pracoval také pro činohru, film a televizi, publikoval odborné statě a vyučoval na pražské HAMU (1989 byl jmenován profesorem).

Byl třikrát ženatý. Jeho partnerkami se staly členky souboru (Ludmila Kovářová, Zdena Kratochvílová a Božena Věchetová). 1962 byl jmenován laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda, 1979 národním umělcem a 2002 mu byla udělena in memoriam medaile Artis Bohemiae Amicis. Zasloužil se o zpopularizování pantomimy v Československu.

D: Umění pantomimy, 1964; Pantomima – vybrané statě, 1988.

L: V. Gabriel, Zápas o syntézu, in: Kulturní tvorba 30. 9. 1965, s. 7; Internationale Pantomime Festspiele Prag 1969, 1971; L. F. – E. Soukupová, Knoflík – rozbor inscenace pantomimy L. F. v Divadle Na zábradlí v Praze, 1972; J. Dvořák, S L. F. o kráse umění pantomimy, in: Scéna 9, 1984, č. 6, s. 7; J. Dvořák, F., in: tamtéž 14, 1989, č. 12–13, s. 9; J. Švehla, Tisícileté umění pantomimy, 1989, s. 162–170; J. Chuchma, Mrtvý muž L. F.?, in: Scéna 16, 1991, č. 3, s. 13 a 15; D. Paseková, Trocha historie nikoho nezabije, in: Taneční listy 36, 1999, č. 2, s. 8–9; Český taneční slovník, J. Holeňová (ed.), 2001, s. 72–73; V. Veber, Příběh pantomimy, 2006, s. 264–282; A. Urbanová, Překvapení: L. F., in: Divadelní noviny 29. 5. 2007, s. 14; L. Petišková, Mimické divadlo, in: J. Návratová – R. Vašek a kol., Tanec v České republice, 2010, s. 37–41; C. Turba, Můj problém s F., in: Literární noviny 22. 9. 2011, s. 3.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Roman Vašek