Biografický slovník
FIALOVÁ Vlasta 20.1.1928-13.1.1998: Porovnání verzí
(FIALOVÁ_Vlasta_20.1.1928-13.1.1998) |
|||
| Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | }} |
| + | |||
| + | '''FIALOVÁ, Vlasta,''' ''* 20. 1. 1928 Brno, † 13. 1. 1998 Brno, herečka'' | ||
| + | |||
| + | Pocházela z divadelní rodiny, oba rodiče byli členy operního sboru, | ||
| + | a tak záhy poznala jeviště. Vedle prvních nahodilých hereckých | ||
| + | pokusů navštěvovala baletní školu I. Váni Psoty a pěveckou | ||
| + | přípravku v dětském sboru divadla. 1943 opustila gymnázium | ||
| + | a přestoupila na brněnskou konzervatoř, kde ji do 1947 vzdělávali | ||
| + | herci Z. Gräfová, R. a M. Walterovi či altistka M. Řezníčková. Za | ||
| + | studií účinkovala v brněnských divadlech, v Národním, Komorních | ||
| + | her radosti a po 1945 ve Svobodném divadle (mj. H. Ibsen, | ||
| + | ''Nora'', 1946; O. Scheinpflugová, ''Hra na schovávanou'', 1946; | ||
| + | V. Dyk, ''Ondřej a drak'', 1947).Do krátkého angažmá ve Slezském | ||
| + | divadle v Opavě (1947/48) ji přijal ředitel O. Linhart (V. Štech: | ||
| + | ''Třetí zvonění''; R. Friml: ''Rose Mary''; J. Vrchlický, ''Soud lásky''). Současně | ||
| + | také 1948/49 debutovala ve filmu. Režisér V. Čech ji obsadil | ||
| + | do titulní role úspěšného filmu ''Divá Bára'', který přesvědčil | ||
| + | o talentu půvabné herečky. Nabídku angažmá v Divadle státního | ||
| + | filmu odmítla a zůstala do konce života věrna divadlu. Z Opavy | ||
| + | přešla do Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci, kde 1948–50 | ||
| + | ztvárnila na patnáct rolí (mj. J. Mahen, ''Jánošík''; W. Shakespeare, | ||
| + | ''Večer tříkrálový'', obojí 1949). Posledním angažmá F. se od 1950 | ||
| + | stala činohra Mahenova divadla v Brně, kde její umělecká tvorba | ||
| + | vyvrcholila. Vynikala v postavách klasického repertoáru (mj. | ||
| + | W. Shakespeare, ''Othello'', ''Zkrocení zlé ženy'', obojí 1956) i žijících | ||
| + | autorů (mj. P. Karvaš, ''Pacient 113'', 1956; N. Hikmet, ''Stanice'', | ||
| + | 1958). Spolupracovala s režiséry A. Pohorským, E. Sokolovským, | ||
| + | M. Hynštem ad. F. usilovala o osobitost vlastního přístupu při | ||
| + | ztvárnění jednotlivých rolí. Vynikala v podání brechtovské poetiky | ||
| + | (''Kavkazský křídový kruh'', 1961; ''Kulatolebí a špičatolebí'', 1963), | ||
| + | a zejména v titulní roli v dramatu ''Matka Kuráž a její děti'' (1964), | ||
| + | za niž byla oceněna titulem zasloužilé umělkyně. Umělecky vyzrála | ||
| + | i v dalších hrách: N. F. Pogodin: ''Aristokrati'', 1961; L. Kundera: | ||
| + | ''Totální kuropění'', 1961; G. B. Shaw: ''Pygmalion'', 1961; | ||
| + | V. Dyk: ''Zmoudření dona Quijota'', 1962; ''Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista'', 1965. Zazářila | ||
| + | v Drdových ''Hrátkách s čertem'' (1968), v Calábkově zpracování | ||
| + | hry o ''Zavraždění svaté Celestýny'' (1969) nebo v Dürrenmattově | ||
| + | úpravě Strindbergovy hry ''Tanec smrti'', kde se v roli Alice | ||
| + | vracela k brechtovskému herectví. Vyrovnala se s úlohami Serafíny | ||
| + | ve Williamsově ''Vytetované růži'' (1970), Elvíry v Moličrově | ||
| + | ''Tartuffovi'' (1970), chůvy v Shakespearově Romeovi a Julii (1971), | ||
| + | Alžběty Anglické v Brucknerově stejnojmenné hře (1972) a v ''Morálce paní Dulské'' od G. Zapolské (1973). Přijala role starších venkovanek | ||
| + | (Drkotnica, G. Preissová: ''Gazdina roba'', 1980; Strouhalka, | ||
| + | A. a V. Mrštíkové: ''Maryša'', 1983). K jejím posledním | ||
| + | postavám patřily Gizela v ''Kočičí hře'' I. Örkénye a babička Evženie | ||
| + | v Casonově hře ''Stromy umírají vstoje''. | ||
| + | |||
| + | Pravidelně spolupracovala s filmem, v němž ztvárnila více než | ||
| + | dvě desítky rolí, s rozhlasem a s pražským i brněnským televizním | ||
| + | studiem. V šedesátých letech učila recitaci na JAMU a vystupovala | ||
| + | také jako zpěvačka a šansoniérka. Její hlas byl zachycen | ||
| + | na gramofonových deskách. | ||
| + | |||
| + | Za studií sportovala, věnovala se skokům do vody. Byla manželkou | ||
| + | herce Zdeňka Kampfa (1920–1987). Od poloviny sedmdesátých | ||
| + | let měla vážné zdravotní potíže a ustoupila do pozadí, od | ||
| + | počátku let devadesátých již jen hostovala. Získala Cenu Josefa | ||
| + | Skřivana (1963), čestný diplom od ústředního ředitele Československého | ||
| + | státního filmu (1981) a Křišťálovou růži (1995). | ||
| + | Byla pohřbena na brněnském Ústředním hřbitově. | ||
| + | |||
| + | '''D:''' filmy, výběr: Botostroj, 1954; Z mého života, 1955; Legenda o lásce, | ||
| + | 1956; Občan Brych, 1958; Policejní hodina, 1960; Génius, 1969; Touha | ||
| + | Sherlocka Holmese, 1971. Televizní inscenace, seriály, pohádky: Vdova Kapetová, | ||
| + | 1964; Věc Makropulos, 1966; Lucerna, 1967; Šťastný Jim, 1969; Legenda | ||
| + | o živých a mrtvých, 1971; Ctná paní Lucie, 1972; Racek, 1976; | ||
| + | O chudém královstvíčku, 1979; Konec dětských lásek, 1980; O vodě, lásce | ||
| + | a štěstí, 1981; O zakletém hadovi, 1983; Třetí sudička, 1986; O buchtách | ||
| + | a milování, 1986; My, holky z městečka, 1986; Největší z pierotů, 1990; Na | ||
| + | krásné vyhlídce, 1993; Stromy umírají vstoje, 1998. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' Postavy brněnského jeviště 1, s. 813–819 (se soupisem rolí a literatury); | ||
| + | M. Weimann, F. V. (http://www.ndbrno.cz/o-divadle/fialova-vlasta/); J. Lopour, | ||
| + | F. V., Česko-slovenská filmová databáze (http://www.csfd.cz, se soupisy | ||
| + | divadelních, filmových a televizních rolí); Tomeš 1, s. 309–310; Slezsko 5 (17), | ||
| + | s. 29–30; J. K. Grumlík, V. F. vypráví v herecké šatně o své práci a životě, | ||
| + | 1996; Fikejz 1, s. 266–268. | ||
| + | |||
| + | Jiřina Telcová, Gustav Novotný | ||
| − | |||
| − | |||
[[Kategorie:B]] | [[Kategorie:B]] | ||
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | [[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | ||
Verze z 7. 12. 2017, 20:14
| Vlasta FIALOVÁ | |
 | |
| Narození | 20.1.1928 |
|---|---|
| Místo narození | Brno |
| Úmrtí | 13.1.1998 |
| Místo úmrtí | Brno |
| Povolání | 83- Divadelní interpret nebo herec |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=69159 |
FIALOVÁ, Vlasta, * 20. 1. 1928 Brno, † 13. 1. 1998 Brno, herečka
Pocházela z divadelní rodiny, oba rodiče byli členy operního sboru, a tak záhy poznala jeviště. Vedle prvních nahodilých hereckých pokusů navštěvovala baletní školu I. Váni Psoty a pěveckou přípravku v dětském sboru divadla. 1943 opustila gymnázium a přestoupila na brněnskou konzervatoř, kde ji do 1947 vzdělávali herci Z. Gräfová, R. a M. Walterovi či altistka M. Řezníčková. Za studií účinkovala v brněnských divadlech, v Národním, Komorních her radosti a po 1945 ve Svobodném divadle (mj. H. Ibsen, Nora, 1946; O. Scheinpflugová, Hra na schovávanou, 1946; V. Dyk, Ondřej a drak, 1947).Do krátkého angažmá ve Slezském divadle v Opavě (1947/48) ji přijal ředitel O. Linhart (V. Štech: Třetí zvonění; R. Friml: Rose Mary; J. Vrchlický, Soud lásky). Současně také 1948/49 debutovala ve filmu. Režisér V. Čech ji obsadil do titulní role úspěšného filmu Divá Bára, který přesvědčil o talentu půvabné herečky. Nabídku angažmá v Divadle státního filmu odmítla a zůstala do konce života věrna divadlu. Z Opavy přešla do Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci, kde 1948–50 ztvárnila na patnáct rolí (mj. J. Mahen, Jánošík; W. Shakespeare, Večer tříkrálový, obojí 1949). Posledním angažmá F. se od 1950 stala činohra Mahenova divadla v Brně, kde její umělecká tvorba vyvrcholila. Vynikala v postavách klasického repertoáru (mj. W. Shakespeare, Othello, Zkrocení zlé ženy, obojí 1956) i žijících autorů (mj. P. Karvaš, Pacient 113, 1956; N. Hikmet, Stanice, 1958). Spolupracovala s režiséry A. Pohorským, E. Sokolovským, M. Hynštem ad. F. usilovala o osobitost vlastního přístupu při ztvárnění jednotlivých rolí. Vynikala v podání brechtovské poetiky (Kavkazský křídový kruh, 1961; Kulatolebí a špičatolebí, 1963), a zejména v titulní roli v dramatu Matka Kuráž a její děti (1964), za niž byla oceněna titulem zasloužilé umělkyně. Umělecky vyzrála i v dalších hrách: N. F. Pogodin: Aristokrati, 1961; L. Kundera: Totální kuropění, 1961; G. B. Shaw: Pygmalion, 1961; V. Dyk: Zmoudření dona Quijota, 1962; Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, 1965. Zazářila v Drdových Hrátkách s čertem (1968), v Calábkově zpracování hry o Zavraždění svaté Celestýny (1969) nebo v Dürrenmattově úpravě Strindbergovy hry Tanec smrti, kde se v roli Alice vracela k brechtovskému herectví. Vyrovnala se s úlohami Serafíny ve Williamsově Vytetované růži (1970), Elvíry v Moličrově Tartuffovi (1970), chůvy v Shakespearově Romeovi a Julii (1971), Alžběty Anglické v Brucknerově stejnojmenné hře (1972) a v Morálce paní Dulské od G. Zapolské (1973). Přijala role starších venkovanek (Drkotnica, G. Preissová: Gazdina roba, 1980; Strouhalka, A. a V. Mrštíkové: Maryša, 1983). K jejím posledním postavám patřily Gizela v Kočičí hře I. Örkénye a babička Evženie v Casonově hře Stromy umírají vstoje.
Pravidelně spolupracovala s filmem, v němž ztvárnila více než dvě desítky rolí, s rozhlasem a s pražským i brněnským televizním studiem. V šedesátých letech učila recitaci na JAMU a vystupovala také jako zpěvačka a šansoniérka. Její hlas byl zachycen na gramofonových deskách.
Za studií sportovala, věnovala se skokům do vody. Byla manželkou herce Zdeňka Kampfa (1920–1987). Od poloviny sedmdesátých let měla vážné zdravotní potíže a ustoupila do pozadí, od počátku let devadesátých již jen hostovala. Získala Cenu Josefa Skřivana (1963), čestný diplom od ústředního ředitele Československého státního filmu (1981) a Křišťálovou růži (1995). Byla pohřbena na brněnském Ústředním hřbitově.
D: filmy, výběr: Botostroj, 1954; Z mého života, 1955; Legenda o lásce, 1956; Občan Brych, 1958; Policejní hodina, 1960; Génius, 1969; Touha Sherlocka Holmese, 1971. Televizní inscenace, seriály, pohádky: Vdova Kapetová, 1964; Věc Makropulos, 1966; Lucerna, 1967; Šťastný Jim, 1969; Legenda o živých a mrtvých, 1971; Ctná paní Lucie, 1972; Racek, 1976; O chudém královstvíčku, 1979; Konec dětských lásek, 1980; O vodě, lásce a štěstí, 1981; O zakletém hadovi, 1983; Třetí sudička, 1986; O buchtách a milování, 1986; My, holky z městečka, 1986; Největší z pierotů, 1990; Na krásné vyhlídce, 1993; Stromy umírají vstoje, 1998.
L: Postavy brněnského jeviště 1, s. 813–819 (se soupisem rolí a literatury); M. Weimann, F. V. (http://www.ndbrno.cz/o-divadle/fialova-vlasta/); J. Lopour, F. V., Česko-slovenská filmová databáze (http://www.csfd.cz, se soupisy divadelních, filmových a televizních rolí); Tomeš 1, s. 309–310; Slezsko 5 (17), s. 29–30; J. K. Grumlík, V. F. vypráví v herecké šatně o své práci a životě, 1996; Fikejz 1, s. 266–268.
Jiřina Telcová, Gustav Novotný
