FIALOVÁ Vlasta 20.1.1928-13.1.1998: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 159
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 18. 11. 2019, 15:13

Vlasta FIALOVÁ
Narození 20.1.1928
Místo narození Brno
Úmrtí 13.1.1998
Místo úmrtí Brno
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 159

FIALOVÁ, Vlasta, * 20. 1. 1928 Brno, † 13. 1. 1998 Brno, herečka

Pocházela z divadelní rodiny, oba rodiče byli členy operního sboru, a tak záhy poznala jeviště. Vedle prvních nahodilých hereckých pokusů navštěvovala baletní školu I. Váni Psoty a pěveckou přípravku v dětském sboru divadla. 1943 opustila gymnázium a přestoupila na brněnskou konzervatoř, kde ji do 1947 vzdělávali herci Z. Gräfová, R. a M. Walterovi či altistka M. Řezníčková. Za studií účinkovala v brněnských divadlech, v Národním, Komorních her radosti a po 1945 ve Svobodném divadle (mj. H. Ibsen, Nora, 1946; O. Scheinpflugová, Hra na schovávanou, 1946; V. Dyk, Ondřej a drak, 1947).Do krátkého angažmá ve Slezském divadle v Opavě (1947/48) ji přijal ředitel O. Linhart (V. Štech: Třetí zvonění; R. Friml: Rose Mary; J. Vrchlický, Soud lásky). Současně také 1948/49 debutovala ve filmu. Režisér V. Čech ji obsadil do titulní role úspěšného filmu Divá Bára, který přesvědčil o talentu půvabné herečky. Nabídku angažmá v Divadle státního filmu odmítla a zůstala do konce života věrna divadlu. Z Opavy přešla do Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci, kde 1948–50 ztvárnila na patnáct rolí (mj. J. Mahen, Jánošík; W. Shakespeare, Večer tříkrálový, obojí 1949). Posledním angažmá F. se od 1950 stala činohra Mahenova divadla v Brně, kde její umělecká tvorba vyvrcholila. Vynikala v postavách klasického repertoáru (mj. W. Shakespeare, Othello, Zkrocení zlé ženy, obojí 1956) i žijících autorů (mj. P. Karvaš, Pacient 113, 1956; N. Hikmet, Stanice, 1958). Spolupracovala s režiséry A. Pohorským, E. Sokolovským, M. Hynštem ad. F. usilovala o osobitost vlastního přístupu při ztvárnění jednotlivých rolí. Vynikala v podání brechtovské poetiky (Kavkazský křídový kruh, 1961; Kulatolebí a špičatolebí, 1963), a zejména v titulní roli v dramatu Matka Kuráž a její děti (1964), za niž byla oceněna titulem zasloužilé umělkyně. Umělecky vyzrála i v dalších hrách: N. F. Pogodin: Aristokrati, 1961; L. Kundera: Totální kuropění, 1961; G. B. Shaw: Pygmalion, 1961; V. Dyk: Zmoudření dona Quijota, 1962; Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, 1965. Zazářila v Drdových Hrátkách s čertem (1968), v Calábkově zpracování hry o Zavraždění svaté Celestýny (1969) nebo v Dürrenmattově úpravě Strindbergovy hry Tanec smrti, kde se v roli Alice vracela k brechtovskému herectví. Vyrovnala se s úlohami Serafíny ve Williamsově Vytetované růži (1970), Elvíry v Moličrově Tartuffovi (1970), chůvy v Shakespearově Romeovi a Julii (1971), Alžběty Anglické v Brucknerově stejnojmenné hře (1972) a v Morálce paní Dulské od G. Zapolské (1973). Přijala role starších venkovanek (Drkotnica, G. Preissová: Gazdina roba, 1980; Strouhalka, A. a V. Mrštíkové: Maryša, 1983). K jejím posledním postavám patřily Gizela v Kočičí hře I. Örkénye a babička Evženie v Casonově hře Stromy umírají vstoje.

Pravidelně spolupracovala s filmem, v němž ztvárnila více než dvě desítky rolí, s rozhlasem a s pražským i brněnským televizním studiem. V šedesátých letech učila recitaci na JAMU a vystupovala také jako zpěvačka a šansoniérka. Její hlas byl zachycen na gramofonových deskách.

Za studií sportovala, věnovala se skokům do vody. Byla manželkou herce Zdeňka Kampfa (1920–1987). Od poloviny sedmdesátých let měla vážné zdravotní potíže a ustoupila do pozadí, od počátku let devadesátých již jen hostovala. Získala Cenu Josefa Skřivana (1963), čestný diplom od ústředního ředitele Československého státního filmu (1981) a Křišťálovou růži (1995). Byla pohřbena na brněnském Ústředním hřbitově.

D: filmy, výběr: Botostroj, 1954; Z mého života, 1955; Legenda o lásce, 1956; Občan Brych, 1958; Policejní hodina, 1960; Génius, 1969; Touha Sherlocka Holmese, 1971. Televizní inscenace, seriály, pohádky: Vdova Kapetová, 1964; Věc Makropulos, 1966; Lucerna, 1967; Šťastný Jim, 1969; Legenda o živých a mrtvých, 1971; Ctná paní Lucie, 1972; Racek, 1976; O chudém královstvíčku, 1979; Konec dětských lásek, 1980; O vodě, lásce a štěstí, 1981; O zakletém hadovi, 1983; Třetí sudička, 1986; O buchtách a milování, 1986; My, holky z městečka, 1986; Největší z pierotů, 1990; Na krásné vyhlídce, 1993; Stromy umírají vstoje, 1998.

L: Postavy brněnského jeviště 1, s. 813–819 (se soupisem rolí a literatury); M. Weimann, F. V. (http://www.ndbrno.cz/o-divadle/fialova-vlasta/); J. Lopour, F. V., Česko-slovenská filmová databáze (http://www.csfd.cz, se soupisy divadelních, filmových a televizních rolí); Tomeš 1, s. 309–310; Slezsko 5 (17), s. 29–30; J. K. Grumlík, V. F. vypráví v herecké šatně o své práci a životě, 1996; Fikejz 1, s. 266–268.

Jiřina Telcová, Gustav Novotný