Biografický slovník
FIBICHOVÁ Zdena 9.12.1933-17.6.1991: Porovnání verzí
(FIBICHOVÁ_Zdena_9.12.1933-17.6.1991) |
|||
| Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | }} |
| + | |||
| + | '''FIBICHOVÁ, Zdena,''' ''* 9. 12. 1933 Praha, † 17. 6. 1991 Praha, sochařka, kreslířka'' | ||
| + | |||
| + | Pocházela ze známé kulturní rodiny, její pradědeček byl hudební | ||
| + | skladatel Zdeněk F. (1850–1900), prababička pěvkyně | ||
| + | Betty F.-Hanušová (1846–1901), dědeček chirurg Richard F. | ||
| + | (1876–1950). Narodila se jako jediné dítě technického ředitele | ||
| + | Františka F. (1908–1977) a Inny, roz. Mišákové. Jejím strýcem | ||
| + | byl JUDr. Zdeněk F. (1906–1945), vrchní policejní rada, který | ||
| + | zahynul v Terezíně. Od 1955 byla ženou sochaře Vladimíra | ||
| + | Preclíka (1929–2008). Řezbářství studovala 1948–52 na Vyšší | ||
| + | škole bytového průmyslu u V. Markupa, 1957 absolvovala v sochařském | ||
| + | ateliéru J. Wagnera na UMPRUM. Od 1958 byla | ||
| + | členkou progresivní skupiny Trasa a účastnila se všech jejích výstav. | ||
| + | Krátce před smrtí se stala členkou obnoveného SVU Mánes. | ||
| + | |||
| + | Hlubší zájem o keramickou hlínu jako prostředek sochařského | ||
| + | vyjádření se u ní projevil 1965 při stipendijním pobytu ve Vence | ||
| + | v jižní Francii. Její dílo jako celek i v jednotlivých etapách | ||
| + | upoutává osobitostí, poetickou hravostí, ironickým odstupem | ||
| + | od tématu i filozofickými přesahy. Zprvu, ve druhé polovině padesátých | ||
| + | let, ztvárňovala v duchu uvolňování výtvarného projevu | ||
| + | stylizované figurální motivy ženských postav, hlav a torz, často | ||
| + | drobných formátů. Po 1960 tvořila v souvislosti s evropskou | ||
| + | strukturální abstrakcí povrchově strukturované plastiky z cínu | ||
| + | a experimentovala i s dalšími materiály. V rámci skupiny Trasa | ||
| + | se podílela na odporu české výtvarné scény proti retardačnímu | ||
| + | dogmatismu. Kromě soch se zabývala také reliéfem, realizacemi | ||
| + | pro architekturu a kaligrafickou velkoformátovou kresbou, jež | ||
| + | se stávala samostatnou složkou. Ve druhé polovině šedesátých | ||
| + | let v jejím díle zaujal centrální místo cyklus ''Stély'' z dusaného bílého | ||
| + | cementu a drceného mramoru. Tyto plastiky byly podobné | ||
| + | menhirům, měly mytologický obsah a nesly zašifrovaná sdělení. | ||
| + | Tvrdost materiálu kontrastovala úmyslně s měkkostí tvarů. Pozdější | ||
| + | sochy z betonu spojovala, připoutávala a svazovala konopnými | ||
| + | provazy. V komorních reliéfech z šedesátých až osmdesátých | ||
| + | let z biskvitu a terakoty zobrazovala netradičními keramickými | ||
| + | postupy svět denní reality. S hlínou si pohrávala jako s textilií, | ||
| + | papírem či těstem, stříhala ji, krájela, lepila, děrovala apod., objevovala | ||
| + | nové technické možnosti. Na přelomu sedmdesátých | ||
| + | a osmdesátých let se zabývala kolorovanými prostorovými objekty | ||
| + | ze strouhané a mleté hlíny. Keramiku kombinovala se zkorodovaným | ||
| + | kovovým materiálem, s oblibou používala drát. Hlínu | ||
| + | členila do malých segmentů a znovu ji spojovala do celku | ||
| + | ochraňovaného i spoutávaného drátěnou sítí. Na konci své | ||
| + | dráhy modelovala nevelké keramické plastiky s uzavřeným prostorem | ||
| + | a nepatrnými otvory, občas vybavenými železnými hroty. | ||
| + | Organickou přírodu evokovaly plastiky se zoomorfními prvky | ||
| + | upozorňující na věčnou souvislost lidského a přírodního světa. | ||
| + | Její dílo se zařadilo ke klíčovým hodnotám českého sochařství | ||
| + | druhé poloviny 20. století. Kreslířské umění F. vyvrcholilo ilustracemi | ||
| + | knihy V. Preclíka ''Kameny pokání'' (1992). Její díla jsou | ||
| + | zastoupena ve významných galeriích doma, v zahraničí i v soukromých | ||
| + | sbírkách (NG, UPM, České muzeum výtvarných | ||
| + | umění v Praze, Moravská galerie v Brně, Alšova jihočeská galerie | ||
| + | v Hluboké nad Vltavou, Muzeum keramiky v Bechyni ad.) | ||
| + | |||
| + | '''L:''' Tomeš 1, s. 310;DČVU 6, 2007, rejstřík; NEČVU 1, s. 174–175;SČSVU 2, | ||
| + | s. 235–236; E. Petrová, Z. F. – bez ohlédnutí, in: Ateliér 3, 1990, č. 23, | ||
| + | s. 104–108; katalogy výstav od E. Petrové (1966, 1968, ve Vídni 1969, 1970, | ||
| + | 1984, 1989), J. Novotné (1977), F. Šmejkala a J. a E. Ševčíkových (1986); M. Hlaveš, | ||
| + | Z. F., in: Keramika a sklo, 2001, č. 1, s. 10–11; týž, Mezi snem a realitou – | ||
| + | sochy z hlíny Z. F., in: Sklo, doba, lidé 23, 2002 (www.glassrevue.com); V. Vašátková, | ||
| + | Z. F. (1933–1991), život a dílo české sochařky, rigorózní práce FF UK, | ||
| + | Praha, 2011 (se soupisem bibliografie, výstav a obrazovou přílohou). | ||
| + | |||
| + | Martin Kučera, Marie Makariusová | ||
| − | |||
| − | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:75- Sochař nebo medailér]] | [[Kategorie:75- Sochař nebo medailér]] | ||
Verze z 19. 12. 2017, 20:06
| Zdena FIBICHOVÁ | |
 | |
| Narození | 9.12.1933 |
|---|---|
| Místo narození | Praha |
| Úmrtí | 17.6.1991 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání | 75- Sochař nebo medailér |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=69161 |
FIBICHOVÁ, Zdena, * 9. 12. 1933 Praha, † 17. 6. 1991 Praha, sochařka, kreslířka
Pocházela ze známé kulturní rodiny, její pradědeček byl hudební skladatel Zdeněk F. (1850–1900), prababička pěvkyně Betty F.-Hanušová (1846–1901), dědeček chirurg Richard F. (1876–1950). Narodila se jako jediné dítě technického ředitele Františka F. (1908–1977) a Inny, roz. Mišákové. Jejím strýcem byl JUDr. Zdeněk F. (1906–1945), vrchní policejní rada, který zahynul v Terezíně. Od 1955 byla ženou sochaře Vladimíra Preclíka (1929–2008). Řezbářství studovala 1948–52 na Vyšší škole bytového průmyslu u V. Markupa, 1957 absolvovala v sochařském ateliéru J. Wagnera na UMPRUM. Od 1958 byla členkou progresivní skupiny Trasa a účastnila se všech jejích výstav. Krátce před smrtí se stala členkou obnoveného SVU Mánes.
Hlubší zájem o keramickou hlínu jako prostředek sochařského vyjádření se u ní projevil 1965 při stipendijním pobytu ve Vence v jižní Francii. Její dílo jako celek i v jednotlivých etapách upoutává osobitostí, poetickou hravostí, ironickým odstupem od tématu i filozofickými přesahy. Zprvu, ve druhé polovině padesátých let, ztvárňovala v duchu uvolňování výtvarného projevu stylizované figurální motivy ženských postav, hlav a torz, často drobných formátů. Po 1960 tvořila v souvislosti s evropskou strukturální abstrakcí povrchově strukturované plastiky z cínu a experimentovala i s dalšími materiály. V rámci skupiny Trasa se podílela na odporu české výtvarné scény proti retardačnímu dogmatismu. Kromě soch se zabývala také reliéfem, realizacemi pro architekturu a kaligrafickou velkoformátovou kresbou, jež se stávala samostatnou složkou. Ve druhé polovině šedesátých let v jejím díle zaujal centrální místo cyklus Stély z dusaného bílého cementu a drceného mramoru. Tyto plastiky byly podobné menhirům, měly mytologický obsah a nesly zašifrovaná sdělení. Tvrdost materiálu kontrastovala úmyslně s měkkostí tvarů. Pozdější sochy z betonu spojovala, připoutávala a svazovala konopnými provazy. V komorních reliéfech z šedesátých až osmdesátých let z biskvitu a terakoty zobrazovala netradičními keramickými postupy svět denní reality. S hlínou si pohrávala jako s textilií, papírem či těstem, stříhala ji, krájela, lepila, děrovala apod., objevovala nové technické možnosti. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se zabývala kolorovanými prostorovými objekty ze strouhané a mleté hlíny. Keramiku kombinovala se zkorodovaným kovovým materiálem, s oblibou používala drát. Hlínu členila do malých segmentů a znovu ji spojovala do celku ochraňovaného i spoutávaného drátěnou sítí. Na konci své dráhy modelovala nevelké keramické plastiky s uzavřeným prostorem a nepatrnými otvory, občas vybavenými železnými hroty. Organickou přírodu evokovaly plastiky se zoomorfními prvky upozorňující na věčnou souvislost lidského a přírodního světa. Její dílo se zařadilo ke klíčovým hodnotám českého sochařství druhé poloviny 20. století. Kreslířské umění F. vyvrcholilo ilustracemi knihy V. Preclíka Kameny pokání (1992). Její díla jsou zastoupena ve významných galeriích doma, v zahraničí i v soukromých sbírkách (NG, UPM, České muzeum výtvarných umění v Praze, Moravská galerie v Brně, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Muzeum keramiky v Bechyni ad.)
L: Tomeš 1, s. 310;DČVU 6, 2007, rejstřík; NEČVU 1, s. 174–175;SČSVU 2, s. 235–236; E. Petrová, Z. F. – bez ohlédnutí, in: Ateliér 3, 1990, č. 23, s. 104–108; katalogy výstav od E. Petrové (1966, 1968, ve Vídni 1969, 1970, 1984, 1989), J. Novotné (1977), F. Šmejkala a J. a E. Ševčíkových (1986); M. Hlaveš, Z. F., in: Keramika a sklo, 2001, č. 1, s. 10–11; týž, Mezi snem a realitou – sochy z hlíny Z. F., in: Sklo, doba, lidé 23, 2002 (www.glassrevue.com); V. Vašátková, Z. F. (1933–1991), život a dílo české sochařky, rigorózní práce FF UK, Praha, 2011 (se soupisem bibliografie, výstav a obrazovou přílohou).
Martin Kučera, Marie Makariusová
