FILIPOVSKÝ František 23.9.1907-26.10.1993: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 193-194
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 20. 11. 2019, 18:18

František FILIPOVSKÝ
Narození 23.9.1907
Místo narození Přelouč
Úmrtí 26.10.1993
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 193-194

FILIPOVSKÝ, František, * 23. 9. 1907 Přelouč, † 26. 10. 1993 Praha, herec

Pocházel z rodiny flétnisty, hudebního skladatele a kapelníka Františka F. (1845–1919), matka provozovala v Přelouči obchod s textilním zbožím. Již jako dítě hrál na několik nástrojů a dobře zpíval, od studentských let vystupoval v ochotnických představeních. Středoškolské vzdělání získal na gymnáziích v Pardubicích a v Hradci Králové a na obchodní akademii v Chrudimi. 1929–33 studoval dějiny umění a estetiku v Praze na Filozofické fakultě UK, jeho životním posláním se však stalo divadlo. 1937 se oženil, s manželkou Mathildou, roz. Kvičinskou, měl dvě děti. Dcera Pavlína F. (* 28. 5. 1941, Praha) se stala herečkou, zpěvačkou, konferenciérkou a televizní i rozhlasovou moderátorkou, syn Jan (1945–1992) pracoval ve fotografickém oddělení ČTK.

Prvními profesionálními herci, u nichž se F. učil, byli členové kočovné divadelní společnosti Hanuše Kleina (tzv. Jihočeská činohra), kde v R. U. R. od Karla Čapka hrál robota Prima. 1928–31 vystupoval ve Velké operetě, ve Voicebandu E. F. Buriana, v Moderním studiu Jiřího Frejky, Intimním divadle a ve smíchovské Aréně. 1931 přešel do Osvobozeného divadla, po jeho zavření (1938) účinkoval (příležitostně i jako režisér) nejdříve v souboru Divadla Járy Kohouta (1939), během okupace v Moderním divadle na Žižkově, ve Švandově divadle na Smíchově, v Nezávislém divadle (na scéně pražské Alhambry) a v holešovické Uranii. Od srpna 1945 až do 1992 byl členem činohry Národního divadla, na jehož jevišti hrál v téměř sto padesáti titulech, koncem padesátých let a po 1960 hostoval také na malých pražských scénách Semafor (spisovatel Sommer ve hře Člověk z půdy) a Viola.

Největší úspěchy měl v komických a tragikomických rolích, které podtrhovala i jeho výrazná fyziognomie, nervní či rtuťovitý pohyb, charakteristická barva hlasu. Uměl dokonale vypointovat epizody. Vytvořil nezapomenutelný prototyp drobného ctižádostivce, často pronásledovaného nepřízní osudu, a to jak v Osvobozeném divadle J. Voskovce a J. Wericha (Velekněz Ratata, Caesar; Sluha Felix, Slaměný klobouk; Filip Sermoise, Balada z hadrů, ad.), tak po druhé světové válce na scéně Národního divadla, kde ztvárnil i řadu hlavních rolí světového repertoáru (např. Poštmistr, N. V. Gogol: Revizor; lichvář Harpagon, Molière: Lakomec). Hudební nadání i pohybový talent mu zajistily i úlohu ve Smetanově opeře Prodaná nevěsta, v níž byl obsazen jako Principál.

Jeho impulzivní herectví nalezlo snad ještě širší uplatnění na filmovém plátně. Seznam filmů, televizních inscenací a seriálů, v nichž během své dlouhé kariéry hrál studenty, číšníky, novináře a tajemníky, později detektivy, pohádkové postavy, dobrosrdečné staříky, čítá na dvě stě titulů. Poprvé se na filmovém plátně objevil 1932 jako gymnazista v Innemannově a Vančurově dramatu Před maturitou, naposled 1987 ve filmu Zuřivý reportér (starý žebrák) a v televizním seriálu Panoptikum města pražského (penzionovaný detektiv Mrázek). Většina filmů i televizních inscenací s F. spolehlivě odolala zkoušce času. K trvale oblíbeným se zařadily např. Fričovy komedie Škola základ života (student Krhounek, 1938), Cesta do hlubin študákovy duše (student Mazánek, 1939), Počestné paní pardubické (perníkář Flaška, 1944), Čapkovy povídky (policejní agent Pištora, 1947) a Císařův pekař a pekařův císař (astrolog, 1951), Binovcův snímek podle předlohy J. Drdy Městečko na dlani (Stýblo, 1942), Řeka čaruje V. Kršky (holič, 1945), dva filmy režiséra K. Steklého na námět Haškova románu Dobrý voják Švejk (agent Bretschneider, 1956) a Poslušně hlásím (poručík Dub, 1957), Procesí k Panence (švec Prskavec, 1961, režie V. Jasný), Fantom Morrisvillu (dr. Solly, 1966, režie B. Zeman), série televizních filmů J. Sequense Hříšní lidé města pražského (detektiv Mrázek, 1968), Marečku, podejte mi pero! (chemikář, 1976, režie O. Lipský), Jak se budí princezny (baron, 1977, režie V. Vorlíček), televizní film F. Filipa Nezralé maliny (Adolf, 1980), filmy režiséra D. Kleina Jak svět přichází o básníky, Jak básníci přicházejí o iluze a Jak básníkům chutná život (důchodce Valerián, 1982, 1984, 1987). Vedle větších rolí F. Filipovský ztvárnil ještě na pět desítek vedlejších postav; byl mistrem herecké miniatury.

Kromě divadla a televize uplatnil svůj výjimečný herecký talent také v rozhlase a dabingu. Legendární se stala jeho četba Poláčkova románu Bylo nás pět, povídek Jaroslava Haška, namluvení Baby Jagy v ruské pohádce Mrazík, nepřekonatelně daboval francouzského herce Louise de Funèse aj.

Jako herec, jehož umělecké působení svou vynikající úrovní a významem obohatilo českou kulturu, byl 1958 oceněn titulem zasloužilý umělec, o deset let později (1968) se stal zasloužilým členem Národního divadla a 1984 národním umělcem. Od září 1995 jsou každoročně na jeho počest v Přelouči udíleny Ceny Františka Filipovského za herecký výkon v dabingu.

L: Český hraný film 2–5, 1998, 2001, 2004, 2007, rejstřík (soupis filmových rolí); ND a jeho předchůdci, s. 100–101; Tomeš 1, s. 315; M. Zdražilová, F. F., 1982; J. Tvrzník, Komik se vrací, 2007; http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Filipovsk%C3%BD (se soupisem rolí a další literaturou); http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (soupis divadelních rolí); FPB 1, s. 107-109; Fikejz 1, s. 271–274; http://www.csfd.cz (soupis filmových rolí); J. Tvrzník, Kamarád dobré nálady: Ze vzpomínek F. F., 1994; J. Divišová, F. F.: velký herec malých rolí, 2010; J. Tvrzník, Šest dýmek F. F., 1981.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Ivo Kraus