Biografický slovník
FISCHEROVÁ Viola 18.10.1935-4.11.2010: Porovnání verzí
(FISCHEROVÁ_Viola_18.10.1935-4.11.2010) |
|||
| Řádka 10: | Řádka 10: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | }} |
| + | |||
| + | '''FISCHEROVÁ, Viola''' ''(provd. Jedličková), * 18. 10. 1935 Brno, † 4. 11. 2010 Praha, básnířka, překladatelka'' | ||
| + | |||
| + | Narodila se v rodině filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera | ||
| + | (1894–1973). Po maturitě na střední škole v Brně-Králově Poli | ||
| + | studovala 1953–56 češtinu a polštinu na Filozofické fakultě | ||
| + | MU v Brně, studium završila 1958 na FF UK v Praze obhajobou | ||
| + | diplomové práce ''Ilusionismus v dramatech Viktora Dyka''. | ||
| + | Poté byla zaměstnána jako kulturní referentka v podniku Lázeňská | ||
| + | zařízení Karlovy Vary, 1960 pracovala v redakci propagace | ||
| + | Sdružení československých nakladatelství, od podzimu 1961 | ||
| + | působila v Československém rozhlasu, nejprve v redakci humoru | ||
| + | a satiry, záhy však přešla do literární redakce. Intenzivně prožívala | ||
| + | změny, které od počátku šedesátých let probíhaly v kulturní | ||
| + | a politické atmosféře tehdejšího Československa. K jejím | ||
| + | přátelům patřili kromě dalších např. V. Havel, J. Kuběna, | ||
| + | V. Linhartová, J. Topol nebo J. Zábrana. Po obsazení Československa | ||
| + | vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 odešla spolu se | ||
| + | svým budoucím manželem Pavlem Buksou (spisovatel Karel | ||
| + | Michal) do emigrace. Usídlila se ve švýcarské Basileji, kde pracovala | ||
| + | nejprve jako pomocná režisérka v Theater Basel, poté vystřídala | ||
| + | několik zaměstnání (učitelka jazyků, podomní prodavačka, | ||
| + | garderobiérka). 1972–77 studovala na tamní univerzitě | ||
| + | germanistiku a historii a obhájila diplomovou práci ''Das neue Hörspiel'' pojednávající o poetice rozhlasových her. 1980–81 vyučovala | ||
| + | němčinu na soukromé zdravotní škole v Basileji, | ||
| + | 1982–85 práva a ekonomii na tamní učňovské škole. V té době | ||
| + | již navazovala kontakty s redakcí exilového časopisu ''Svědectví'' | ||
| + | a s rozhlasem Radio Svobodná Evropa. Spolupráci s touto stanicí | ||
| + | plně rozvinula v následujících letech, kdy se, rok poté co | ||
| + | ovdověla, přestěhovala 1985 do Mnichova. Zajímala se obecně | ||
| + | o kulturní tematiku, psala eseje a recenze. Mimo práci pro rozhlasovou | ||
| + | stanici publikovala krátké stati v několika kulturních | ||
| + | časopisech. 1987 se podruhé provdala za Josefa Jedličku. Po | ||
| + | jeho smrti 1990 přesídlila do Augsburgu. | ||
| + | |||
| + | V době svého mnichovského pobytu se také po dlouhé přestávce | ||
| + | vrátila k psaní poezie. Její první básnické pokusy spadaly již do | ||
| + | doby studií na brněnské či pražské univerzitě. 1957 připravila | ||
| + | k vydání první sbírku s názvem ''Propadání''. Ta však byla tehdy | ||
| + | nakladatelstvím Československý spisovatel odmítnuta. Časopisecky | ||
| + | byly některé její básně publikovány v ''Sešitech pro mladou literaturu'' (1967), byly také uváděny v Československém rozhlase, | ||
| + | stejně jako např. rozhlasová hra ''Nesmrtelná kuřata''. Po 1990 | ||
| + | se začaly její básně i povídky opět objevovat v českých časopisech | ||
| + | (''Literární noviny'', ''Proglas'', ''Revolver Revue''). První básnická | ||
| + | sbírka ''Zádušní mše za Pavla Buksu'' jí vyšla teprve 1993. Zachytila | ||
| + | nejen niterné pocity po ztrátě prvního manžela, ale i hlubší filozofické | ||
| + | úvahy nad smyslem lidské existence. Podobné motivy | ||
| + | se objevily i v další sbírce ''Babí hodina'' (1994). V té době již | ||
| + | F. žila opět v Praze. Intenzivně se věnovala poezii, ale psala | ||
| + | i knížky pro děti, překládala z polštiny a němčiny. Do konce života | ||
| + | napsala ještě deset básnických sbírek a tři knihy pro děti | ||
| + | (z toho dvě vyšly z pozůstalosti: ''Jak zvířátka uzdravila smutný dům'', 2011; ''O kočce Mňauce a pejsce Bibině'', 2011). Její literární | ||
| + | dílo se dočkalo řady uznání: Dresdner Lyrikpreis 2006 za německé | ||
| + | vydání básnické sbírky ''Nyní'', dvakrát cena Magnesia Litera | ||
| + | za nejlepší knihu pro mládež (''Co vyprávěla dlouhá chvíle'', | ||
| + | 2005) a za sbírku ''Domek na vinici'' (2009). Její poezie se vyvíjela | ||
| + | od meditativních úvah o pocitech vyhnance a hledání domova | ||
| + | k oslavě přátelství a radosti z darů života. | ||
| + | |||
| + | '''D:''' Babí hodina, 1994; Jak pápěří, 1995; Odrostlá blízkost, 1996; Divoká | ||
| + | dráha domovů, 1998; Matečná samota, 2002; Nyní, 2004; Předkonec, | ||
| + | 2007; Písečné dítě, 2007. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' SČS 1, s. 173 (se soupisem díla a literatury); www.slovnikceskeliteratury. | ||
| + | cz (se soupisem díla a literatury); P. Kosatík, „Ústně více“: Šestatřicátníci, 2006, | ||
| + | rejstřík; cs.wikipedia.org/wiki/Viola_Fischerov%C3%A1; www.czechlit.cz/ | ||
| + | res/data/066/009385.pdf; www.knihy.literis.cz/autor/viola-fischerova; Zemřela | ||
| + | básnířka V. F., in: Mladá fronta Dnes 4. 11. 2010; www.topzine.cz/ | ||
| + | vzpominka-na-violu-fischer. | ||
| + | |||
| + | Josef Harna | ||
| + | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:63- Spisovatel]] | [[Kategorie:63- Spisovatel]] | ||
Verze z 27. 1. 2018, 10:45
| Viola FISCHEROVÁ | |
 | |
| Narození | 18.10.1935 |
|---|---|
| Místo narození | Brno |
| Úmrtí | 4.11.2010 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání |
63- Spisovatel 68- Redaktor nebo žurnalista |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=80410 |
FISCHEROVÁ, Viola (provd. Jedličková), * 18. 10. 1935 Brno, † 4. 11. 2010 Praha, básnířka, překladatelka
Narodila se v rodině filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera (1894–1973). Po maturitě na střední škole v Brně-Králově Poli studovala 1953–56 češtinu a polštinu na Filozofické fakultě MU v Brně, studium završila 1958 na FF UK v Praze obhajobou diplomové práce Ilusionismus v dramatech Viktora Dyka. Poté byla zaměstnána jako kulturní referentka v podniku Lázeňská zařízení Karlovy Vary, 1960 pracovala v redakci propagace Sdružení československých nakladatelství, od podzimu 1961 působila v Československém rozhlasu, nejprve v redakci humoru a satiry, záhy však přešla do literární redakce. Intenzivně prožívala změny, které od počátku šedesátých let probíhaly v kulturní a politické atmosféře tehdejšího Československa. K jejím přátelům patřili kromě dalších např. V. Havel, J. Kuběna, V. Linhartová, J. Topol nebo J. Zábrana. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 odešla spolu se svým budoucím manželem Pavlem Buksou (spisovatel Karel Michal) do emigrace. Usídlila se ve švýcarské Basileji, kde pracovala nejprve jako pomocná režisérka v Theater Basel, poté vystřídala několik zaměstnání (učitelka jazyků, podomní prodavačka, garderobiérka). 1972–77 studovala na tamní univerzitě germanistiku a historii a obhájila diplomovou práci Das neue Hörspiel pojednávající o poetice rozhlasových her. 1980–81 vyučovala němčinu na soukromé zdravotní škole v Basileji, 1982–85 práva a ekonomii na tamní učňovské škole. V té době již navazovala kontakty s redakcí exilového časopisu Svědectví a s rozhlasem Radio Svobodná Evropa. Spolupráci s touto stanicí plně rozvinula v následujících letech, kdy se, rok poté co ovdověla, přestěhovala 1985 do Mnichova. Zajímala se obecně o kulturní tematiku, psala eseje a recenze. Mimo práci pro rozhlasovou stanici publikovala krátké stati v několika kulturních časopisech. 1987 se podruhé provdala za Josefa Jedličku. Po jeho smrti 1990 přesídlila do Augsburgu.
V době svého mnichovského pobytu se také po dlouhé přestávce vrátila k psaní poezie. Její první básnické pokusy spadaly již do doby studií na brněnské či pražské univerzitě. 1957 připravila k vydání první sbírku s názvem Propadání. Ta však byla tehdy nakladatelstvím Československý spisovatel odmítnuta. Časopisecky byly některé její básně publikovány v Sešitech pro mladou literaturu (1967), byly také uváděny v Československém rozhlase, stejně jako např. rozhlasová hra Nesmrtelná kuřata. Po 1990 se začaly její básně i povídky opět objevovat v českých časopisech (Literární noviny, Proglas, Revolver Revue). První básnická sbírka Zádušní mše za Pavla Buksu jí vyšla teprve 1993. Zachytila nejen niterné pocity po ztrátě prvního manžela, ale i hlubší filozofické úvahy nad smyslem lidské existence. Podobné motivy se objevily i v další sbírce Babí hodina (1994). V té době již F. žila opět v Praze. Intenzivně se věnovala poezii, ale psala i knížky pro děti, překládala z polštiny a němčiny. Do konce života napsala ještě deset básnických sbírek a tři knihy pro děti (z toho dvě vyšly z pozůstalosti: Jak zvířátka uzdravila smutný dům, 2011; O kočce Mňauce a pejsce Bibině, 2011). Její literární dílo se dočkalo řady uznání: Dresdner Lyrikpreis 2006 za německé vydání básnické sbírky Nyní, dvakrát cena Magnesia Litera za nejlepší knihu pro mládež (Co vyprávěla dlouhá chvíle, 2005) a za sbírku Domek na vinici (2009). Její poezie se vyvíjela od meditativních úvah o pocitech vyhnance a hledání domova k oslavě přátelství a radosti z darů života.
D: Babí hodina, 1994; Jak pápěří, 1995; Odrostlá blízkost, 1996; Divoká dráha domovů, 1998; Matečná samota, 2002; Nyní, 2004; Předkonec, 2007; Písečné dítě, 2007.
L: SČS 1, s. 173 (se soupisem díla a literatury); www.slovnikceskeliteratury. cz (se soupisem díla a literatury); P. Kosatík, „Ústně více“: Šestatřicátníci, 2006, rejstřík; cs.wikipedia.org/wiki/Viola_Fischerov%C3%A1; www.czechlit.cz/ res/data/066/009385.pdf; www.knihy.literis.cz/autor/viola-fischerova; Zemřela básnířka V. F., in: Mladá fronta Dnes 4. 11. 2010; www.topzine.cz/ vzpominka-na-violu-fischer.
Josef Harna
