Verze z 21. 11. 2019, 15:13, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FISCHEROVÁ Viola 18.10.1935-4.11.2010

Z Personal
Viola FISCHEROVÁ
Narození 18.10.1935
Místo narození Brno
Úmrtí 4.11.2010
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 237

FISCHEROVÁ, Viola (provd. Jedličková), * 18. 10. 1935 Brno, † 4. 11. 2010 Praha, básnířka, překladatelka

Narodila se v rodině filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera (1894–1973). Po maturitě na střední škole v Brně-Králově Poli studovala 1953–56 češtinu a polštinu na Filozofické fakultě MU v Brně, studium završila 1958 na FF UK v Praze obhajobou diplomové práce Ilusionismus v dramatech Viktora Dyka. Poté byla zaměstnána jako kulturní referentka v podniku Lázeňská zařízení Karlovy Vary, 1960 pracovala v redakci propagace Sdružení československých nakladatelství, od podzimu 1961 působila v Československém rozhlasu, nejprve v redakci humoru a satiry, záhy však přešla do literární redakce. Intenzivně prožívala změny, které od počátku šedesátých let probíhaly v kulturní a politické atmosféře tehdejšího Československa. K jejím přátelům patřili kromě dalších např. V. Havel, J. Kuběna, V. Linhartová, J. Topol nebo J. Zábrana. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 odešla spolu se svým budoucím manželem Pavlem Buksou (spisovatel Karel Michal) do emigrace. Usídlila se ve švýcarské Basileji, kde pracovala nejprve jako pomocná režisérka v Theater Basel, poté vystřídala několik zaměstnání (učitelka jazyků, podomní prodavačka, garderobiérka). 1972–77 studovala na tamní univerzitě germanistiku a historii a obhájila diplomovou práci Das neue Hörspiel pojednávající o poetice rozhlasových her. 1980–81 vyučovala němčinu na soukromé zdravotní škole v Basileji, 1982–85 práva a ekonomii na tamní učňovské škole. V té době již navazovala kontakty s redakcí exilového časopisu Svědectví a s rozhlasem Radio Svobodná Evropa. Spolupráci s touto stanicí plně rozvinula v následujících letech, kdy se, rok poté co ovdověla, přestěhovala 1985 do Mnichova. Zajímala se obecně o kulturní tematiku, psala eseje a recenze. Mimo práci pro rozhlasovou stanici publikovala krátké stati v několika kulturních časopisech. 1987 se podruhé provdala za Josefa Jedličku. Po jeho smrti 1990 přesídlila do Augsburgu.

V době svého mnichovského pobytu se také po dlouhé přestávce vrátila k psaní poezie. Její první básnické pokusy spadaly již do doby studií na brněnské či pražské univerzitě. 1957 připravila k vydání první sbírku s názvem Propadání. Ta však byla tehdy nakladatelstvím Československý spisovatel odmítnuta. Časopisecky byly některé její básně publikovány v Sešitech pro mladou literaturu (1967), byly také uváděny v Československém rozhlase, stejně jako např. rozhlasová hra Nesmrtelná kuřata. Po 1990 se začaly její básně i povídky opět objevovat v českých časopisech (Literární noviny, Proglas, Revolver Revue). První básnická sbírka Zádušní mše za Pavla Buksu jí vyšla teprve 1993. Zachytila nejen niterné pocity po ztrátě prvního manžela, ale i hlubší filozofické úvahy nad smyslem lidské existence. Podobné motivy se objevily i v další sbírce Babí hodina (1994). V té době již F. žila opět v Praze. Intenzivně se věnovala poezii, ale psala i knížky pro děti, překládala z polštiny a němčiny. Do konce života napsala ještě deset básnických sbírek a tři knihy pro děti (z toho dvě vyšly z pozůstalosti: Jak zvířátka uzdravila smutný dům, 2011; O kočce Mňauce a pejsce Bibině, 2011). Její literární dílo se dočkalo řady uznání: Dresdner Lyrikpreis 2006 za německé vydání básnické sbírky Nyní, dvakrát cena Magnesia Litera za nejlepší knihu pro mládež (Co vyprávěla dlouhá chvíle, 2005) a za sbírku Domek na vinici (2009). Její poezie se vyvíjela od meditativních úvah o pocitech vyhnance a hledání domova k oslavě přátelství a radosti z darů života.

D: Babí hodina, 1994; Jak pápěří, 1995; Odrostlá blízkost, 1996; Divoká dráha domovů, 1998; Matečná samota, 2002; Nyní, 2004; Předkonec, 2007; Písečné dítě, 2007.

L: SČS 1, s. 173 (se soupisem díla a literatury); www.slovnikceskeliteratury. cz (se soupisem díla a literatury); P. Kosatík, „Ústně více“: Šestatřicátníci, 2006, rejstřík; cs.wikipedia.org/wiki/Viola_Fischerov%C3%A1; www.czechlit.cz/ res/data/066/009385.pdf; www.knihy.literis.cz/autor/viola-fischerova; Zemřela básnířka V. F., in: Mladá fronta Dnes 4. 11. 2010; www.topzine.cz/ vzpominka-na-violu-fischer.

Josef Harna