Verze z 20. 11. 2019, 18:48, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FISCHER Géza 25.3.1899-4.3.1963

Z Personal
Géza FISCHER
Narození 25.3.1899
Místo narození Temešvár (Rumunsko)
Úmrtí 4.3.1963
Místo úmrtí Brno
Povolání 78- Hudební interpret
Citace Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 218

FISCHER, Géza, * 25. 3. 1899 Temešvár (Rumunsko), † 4. 3. 1963 Brno, zpěvák, pedagog

Pocházel z rodiny vojenského kapelníka, který v době F. narození působil v Uhrách. Rodina se přestěhovala do Vídně, kde se talentovaný syn uplatnil ve sboru Volksoper a začal studovat. 1910 získal otec zaměstnání v Praze jako hráč České filharmonie a Národního divadla. F. uvažoval o studiích na námořní akademii v Rijece, avšak nakonec absolvoval obchodní akademii v Praze. Za první světové války narukoval na italskou frontu. Po návratu krátce pracoval jako úředník pražského šekového úřadu. 1922 ho angažoval do Německého divadla A. Zemlinsky, na jehož radu se věnoval dalšímu hudebnímu školení, a to u M. Kleina v Praze a u M. Ulanowského a S. Salvatiho v Rakousku. První angažmá získal 1922/23 jako barytonista Německého divadla v Praze. 1923–29 byl členem Slovenského národního divadla v Bratislavě, jehož operní soubor v té době vedl O. Nedbal. F. disponoval jasným barytonem, výbornou kantilénou a kultivovaným projevem. Vynikal v českém a slovenském repertoáru (Přemysl, B. Smetana: Libuše; Vok, B. Smetana: Čertova stěna; Šujskij, A. Dvořák: Dimitrij; Bohuš, A. Dvořák: Jakobín). Největší ohlas měly jeho role ve Verdiho operách (Germont, La Traviata; Posa, Don Carlos) a v mozartovském repertoáru (Almaviva, Figarova svatba).

Od 1929 byl angažován ředitelem F. Neumannem do brněnského Národního divadla, kde zprvu náhodně zaskočil za náhle indisponovaného sólistu a jehož členem poté zůstal až do konce života. Stal se interpretem širokého repertoáru, nastudoval okolo sto padesáti velkých rolí. Nejčastěji vystupoval v operách B. Smetany a P. I. Čajkovského, ale uplatnil se i v moderních operách L. Janáčka, R. Karla, J. Křičky, B. Martinů, O. Chlubny, P. Haase či J. Weinbergra. Ve své době patřil k nejvýraznějším osobnostem brněnské operní scény. 1922–32 hostoval v několika rolích i v pražském Národním divadle. Během německé okupace byl vězněn, po konci války úspěšně navázal na předchozí kariéru a od 1953 začal vyučovat na konzervatoři a od 1962 krátce na JAMU. 1959 byl jmenován zasloužilým umělcem.

D: role v Brně, výběr: Tausendmark (B. Smetana, Braniboři v Čechách), 1936, 1948, 1959; Kalina (týž, Tajemství), 1934, 1938, 1941, 1945, 1949, 1952, 1961; Vladislav (týž, Dalibor), 1936, 1939, 1944, 1947, 1953; Bohuš (A. Dvořák, Jakobín), 1934, 1939, 1941, 1945, 1949; Almaviva (W. A. Mozart, Figarova svatba) 1936, 1947, 1954; Oněgin (P. I. Čajkovskij, Evžen Oněgin), 1947, 1949, 1956; Rigoletto (G. Verdi, Rigoletto), 1929, 1933, 1940, 1946, 1950, 1956; Sharples (G. Puccini, Madame Butterfly), 1930, 1937, 1946, 1954; Marcel (týž, Bohéma), 1933, 1940, 1947; Jaroslav Prus (L. Janáček, Věc Makropulos), 1935, 1948, 1957; Šiškov (týž, Z mrtvého domu), 1930, 1937, 1948, 1958; Oblačný (týž, Výlety páně Broučkovy), 1937, 1954.

L: HS 1, s. 326; Postavy brněnského jeviště (1884–1984) 1, 1984, s. 271–274 (se soupisem rolí); http://encyklopedie.brna.cz; www.archiv. narodni-divadlo.cz; Encyklopédia dramatických umení Slovenska 1, Bratislava 1989; KRL 2, s. 1143.

P: Archiv ND v Brně.

Marie Makariusová