FISCHER Jan Otakar 30.11.1923-4.1.1992: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 222-223
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 20. 11. 2019, 18:57

Jan Otakar FISCHER
Narození 30.11.1923
Místo narození České Budějovice
Úmrtí 4.1.1992
Místo úmrtí Praha
Povolání 55- Jazykovědec
Citace Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 222-223

FISCHER, Jan Otokar, * 30. 11. 1923 České Budějovice, † 4. 1. 1992 Praha, filolog, literární vědec, překladatel, pedagog

Syn germanisty, básníka a překladatele Otokara F. (1883–1938) a jeho druhé ženy, malířky Vlasty Vostřebalové-F. (1898–1963). Otec rodinu opustil, když F. byly dva roky, od té doby vyrůstal sám s matkou, proto se mu podařilo za protektorátu utajit židovský původ po otci. 1941 maturoval v Praze na smíchovském reálném gymnáziu, 1942 absolvoval abiturientský kurs na obchodní akademii a složil státní zkoušky z francouzštiny, angličtiny, španělštiny, italštiny, portugalštiny a rumunštiny na učitelském ústavu, kde do konce války výpomocně učil. V květnu 1945 vstoupil do KSČ. Studoval literární a filologickou komparatistiku se zaměřením na romanistiku na Filozofické fakultě UK. Navštěvoval seminář V. Černého, studia ukončil 1948 doktorátem ze španělské filologie. Již od 1947 byl lektorem portugalštiny, od 1949 odborným asistentem v oboru románských literatur, od 1951 docentem, od 1963 profesorem FF UK, 1958–90 vedl katedru romanistiky. Hodnost kandidáta věd získal 1956 na základě průkopnické disertace o básníku P.-J. Bérangerovi, doktorát věd 1963 studií Problémy francouzského kritického realismu, 1984 byl zvolen členem korespondentem, 1988 řádným členem ČSAV. Publikoval v češtině, francouzštině, ruštině, němčině, italštině a maďarštině. 1974–89 řídil redakci periodik Philologica Pragensia a Časopis pro moderní filologii.

Svůj nesporný vědecký talent se F. už v mládí rozhodl podřídit potřebám komunistické kulturní politiky, a proto zpracovával témata, která nevybočovala z dobového ideologického rámce a v nichž se současně nemohl politicky příliš zprofanovat. Přednostně se soustředil na dějiny francouzského kritického realismu. Patřil k mezinárodně uznávaným znalcům Balzakova a Stendhalova díla, přednášel o nich na řadě francouzských a evropských univerzit, i když je jednostranně spojoval s kritikou rodícího se kapitalismu. Literární produkci zahájil 1948 přehlednou mluvnicí Spisovné románské jazyky v současné době a dále pokračoval literárněhistorickými tituly, zprvu popularizujícího charakteru: Žáci francouzské revoluce (1950), Dějiny španělské literatury (1951) a Stendhal, první soudce kapitalismu (1951). Rozsáhlou monografii vydal o P.-J. Bérangerovi, kterého znovuobjevil (1960 v německé verzi, 1967 česky pod názvem Béranger, nejslavnější francouzský písničkář). Sumarizaci F. výzkumů realismu ve francouzské literatuře 19. století přinesla monografie Problémy francouzského kritického realismu. Některá metodologická poučení z díla Balzakova a Stendhalova (1961). Později ji přepracoval a rozšířil o systematické úvahy týkající se realistické tvůrčí metody, již porovnal s francouzským a evropským romantismem a naturalismem (Kritický realismus: Balzac, Stendhal a základní otázky realismu, 1978). Tato monografie snese mezinárodní měřítka. F. teoretické úvahy o francouzské literatuře 19. století obsáhla francouzsky psaná kniha „Époque romantique“ et réalisme (1977), která dosáhla evropského ohlasu, byť F. redukoval problematiku umění 19. století na konfrontaci romantismu a realismu, kde naturalismus byl vnímán jen jako pokračování realismu. F. patřil k vůdčím osobnostem syntéz dějin francouzské literatury, ať jako hlavní autor, nebo jako vědecký redaktor a vedoucí autorského kolektivu. První z nich – Francouzská literatura (definitivní vyd. 1964) – přehledně mapovala celou šíři francouzského literárního vývoje od středověku po současnost. Druhá, svého času nejrozměrnější syntéza dějin francouzského písemnictví po Velké revoluci vzniklá mimo hranice Francie, vysoko ceněná francouzskou kritikou, jakkoli byla v hodnotících soudech poplatná oficiální doktríně marxismu-leninismu, vyšla ve třech téměř vyčerpávajících svazcích pod titulem Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století (1966–1979). Rozsáhlá trilogie podala plastický a živý obraz literárního procesu francouzsky psaného písemnictví v kontextu společenském, politickém, kulturním včetně reflexe francouzské literatury v českém a slovenském kontextu. Určující přínos F. je v ní nepopiratelný. Z publicistických statí o soudobých francouzských autorech, psaných za častých zájezdů do Francie, vznikly svazky Pohledy pod pokličku (1974) a Francouzská setkání (1988).

Aktuální úroveň romanistiky F. určoval i jako vlivná osobnost FF UK, po únoru 1948 a znovu po srpnu 1968 i negativně. Pro pedagogické účely vydal řadu skript a učebnici pro střední školy – Francouzskou čítanku. Edičně připravil Manifesty francouzských realistů 19. a 20. století (1950), vybrané spisy Balzaka a Stendhala se zasvěcenými komentáři, Aragonovy úvahy Básník a skutečnost (1964), výbor z pařížské šantánové tvorby Smích a písně Montmartru (1982), výbory z básnického díla P.-J. Bérangera (1977) a J. Laforgua (1985). Mnoho dalších témat a problémů řešil v několika desítkách časopiseckých a sborníkových statí. Zabýval se též uměleckým překladem z francouzštiny, španělštiny a portugalštiny, ojediněle z angličtiny. Ve volných chvílích se závodně věnoval sportovnímu chodectví a propagaci díla své matky. Byl zetěm spisovatele a pedagoga Jana Hostáně (1898–1982).

L: Čeští spisovatelé 20. století, 1985, s. 122–124; www.databaze-prekladu.cz.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera