Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky FISCHER Otokar 20.5.1883-12.3.1938

{{Infobox - osoba
| jméno = Otokar FISCHER
| obrázek = Fischer Otokar portret.png
| datum narození = 20.5.1883
| místo narození = Kolín
| datum úmrtí = 12.3.1938
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 65- Literární historik, kritik nebo teoretik<br />63- Spisovatel<br />64- Překladatel<br />82- Dramaturg, režisér nebo choreograf<br />
| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 229-231
}}

'''FISCHER, Otokar,''' ''* 20. 5. 1883 Kolín, † 12. 3. 1938 Praha, germanista, literární a divadelní vědec, básník, překladatel, pedagog''

Narodil se v českožidovské rodině majitele menšího chemického
závodu. Jeho bratrem byl filozof a sociolog Josef V. F. (1891–1945),
švagrovou herečka Milena Balcarová (1905–1945). Po brzké
smrti otce se rodina 1895 přestěhovala do Prahy. Na klasickém
gymnáziu F. maturoval 1901. Na filozofické fakultě české univerzity
studoval germanistiku a romanistiku u A. V. Krause,
V. E. Mourka a J. U. Jarníka, největší vliv z učitelů na něho měli
J. Vrchlický a T. G. Masaryk. Paralelně studoval na německé
univerzitě v semináři A. Sauera. 1904–05 se dále vzdělával na
univerzitě v Berlíně, kde se vyrovnával s filologickým přístupem
k literatuře při přednáškách G. Roetha a přijímal podněty k psychologickému
a estetickému výkladu literárních textů od
M. Dessoira. V Praze u A. V. Krause obhájil 1905 doktorskou
disertaci ''Gerstenbergs Rezensionen in der Hamburgischen Neuen Zeitung 1767–1771'', publikovanou předtím v Berlíně. Za vysokoškolských
studií navázal celoživotní přátelství s básníkem
O. Theerem a literárním historikem A. Novákem, společně
v mládí podléhali vlivu F. X. Šaldy. 1906–19 byl F. zaměstnán jako bibliotekář v pražské Univerzitní knihovně, 1909 se habilitoval
pro obor dějin německé literatury prací ''Die Träume des Grünen Heinrich''. V témže roce zahájil divadelní kritickou činnost
v týdeníku ''Přehled'', na jejímž základě vykonával 1911–12
funkci dramaturga činohry Národního divadla (vzdal se jí pro
vážné neshody s vedením). 1917 se stal titulárním, 1919 skutečným
mimořádným profesorem a 1927 řádným profesorem germanistiky
na pražské univerzitě. 1926 přednášel na univerzitě
v belgickém Gentu, s velkým ohlasem vystoupil rovněž v Paříži
a Štrasburku. 1930 cestoval po Francii, 1935 po Itálii a Jugoslávii.
Od listopadu 1935 se po smrti K. H. Hilara stal šéfem činohry
Národního divadla, současně do května 1937 předsedal jím
zřízené poradní činoherní komisi. Z členství v řadě korporací
bylo nejdůležitější mimořádné členství v ČAVU a KČSN. Politicky
byl F. zprvu orientován na mladočeskou stranu. Za první
světové války zaujal s přáteli Novákem a Theerem protirakouské
stanovisko. Na podzim 1916 patřil k iniciátorům manifestačního
vystoupení české spisovatelské obce, byl jedním z prvních
signatářů ''Manifestu českých spisovatelů'' z května 1917. Koncem
války se účastnil odboje. V meziválečném období se sblížil se
sociálně demokratickou stranou, od počátku třicátých let se
stranou národně socialistickou. Po 1933 se aktivně podílel na
protifašistickém hnutí. Byl členem Šaldova výboru na pomoc
německým emigrantům a členem organizace na podporu bojujícího
Španělska, podporoval protiválečnou a sovětskou dramatickou
tvorbu, své posluchače nabádal ke studiu marxismu.
Spoluzaložil mezinárodní Fond T. Lessinga, moderoval přednášky
německých antifašistických spisovatelů v ČSR. Zemřel na
srdeční mrtvici po rozhlasové zprávě o nacistickém záboru Rakouska.
Pohřben byl na Vinohradském hřbitově.

F. jako všestranná kulturní osobnost v sobě spojoval vědce, publicistu
a umělce evropského formátu. Základem jeho životní
aktivity byla práce literárního historika a překladatele. Jako literární
vědec vyšel ze školy textové kritiky W. Scherera, kterou
však překonával zaměřením na tvůrčí subjekt, jeho psychické
vybavení a uměleckou jedinečnost, zejména v oblasti jazykového
stylu. Tím byl blízký pražské strukturalistické škole, protože
podobně jako ona chápal slovesného tvůrce v podstatě jako
autora neopakovatelného a autonomního fikčního světa. Vědecky
zpracovával složité, rozporné a mnohostranné osobnosti německé
literární kultury. Dlouhodobě se soustředil na odkaz
J. W. Goetha, zajímal se i o F. Schillera, monografickou pozornost
věnoval K. L. Immermannovi (1909), H. Kleistovi (1912),
F. Nietzschemu (1913), a zejména H. Heinemu (1923–1924),
k jehož výkladu sbíral objevný materiál za letních studijních pobytů
v Německu. Zásadním přínosem české literární vědě se stala
studie ''Otázky literární psychologie'' (1917), která vnesla do
uměnovědné metodologie prvky psychoanalýzy, individuální
psychologie, psychopatologie apod. Vztahovými problémy se
zabýval faktograficky původní přednáškový cyklus ''Belgie a Německo'' (1927). Stále častěji se obracela F. pozornost i k bohemistické
problematice, jíž věnoval příspěvky o rýmu u J. Kollára
a O. Březiny, o Máchových juveniliích, o Erbenových předlohách,
o vztahu F. L. Čelakovského ke Goethově lyrice. Vydal
básnické dílo J. Golla (1930) a J. Haussmanna (1934), Erbenovu
''Kytici'' (1931) a Čelakovského ''Ohlas písní ruských'' (1933).
Knižně publikoval analytickou monografii ''K Ohlasu písní ruských''
(1932), pronikavý esej ''Šaldovo češství'' (1936) a nekrolog
V. Tilleho (1938). Stovky článků zasvětil široce vnímané problematice
literární germanistiky. Obsahově cenné stati shrnuly tři
soubory, které měly význam jak pro literární vědu a historii, tak
pro filozofické myšlení o literatuře a básnickém překladu. První
z nich ''Duše a slovo'' (1929) přinesl mj. závažné příspěvky teoretické
povahy, z větší části přeložené ze starších německých verzí.
Více historicky byl zaměřen druhý soubor ''Slovo a svět'' (1937),
kde se F. zabýval např. J. W. Goethem, F. Villonem, A. Mickiewiczem,
H. Heinem, F. Nietzschem, otázkou belgické dvojjazyčné
literatury, divadelní literaturou, Bretaní a vztahem Židů
a literatury. Posmrtné ''Slovo o kritice'' (vydal J. Brambora, 1947)
shrnulo F. přínosné myšlení o literární, divadelní, jazykové
a společenské kritice. Jako editor i překladatel se F. zasloužil
o české vydání Goethových ''Spisů'' a s V. Mathesiem připravil
''Výbor z dramat W. Shakespeara''. V oblasti básnického překladu
F. zaujal v meziválečné době podobně klíčové postavení jako
před ním J. Jungmann a J. Vrchlický. Teoreticky hájil stanovisko
adekvátní interpretace, nikoli doslovnosti nebo volného přebásnění
(stať ''O překládání básnických děl'' z ''Duše a slova''). Zdůrazňoval
především jazykovou náročnost. Nejpočetnější zůstala řada
F. překladů z němčiny, v čele s osmi svazky ''Spisů'', několika výbory
a dvěma antologiemi z Goethova díla (hlavně ''Faust''), stále čtené
překlady z Nietzscheho (''Tak pravil Zarathustra'') a Heineho (''Pasionál''),
hry F. Schillera, H. Kleista, F. Brucknera, F. Wedekinda,
F. Werfela, H. Hofmannsthala. Z francouzštiny převedl např.
hry P. Corneille, Molièra, E. Verhaerena, ''Hebrejské melodie'' A. Spira
a vrcholným způsobem básnický odkaz F. Villona. Z angličtiny
tlumočil Marlowova ''Edvarda Druhého'', Shakespearova ''Macbetha'',
Shelleyho ''Cenci'', Kiplingovy ''Písně mužů'', z vlámštiny (kterou
se naučil za pobytu v Belgii) především Timmermansovy
''Vánoce ve Flandřích'', z ruštiny všechna Puškinova dramata, ze
španělštiny adaptoval dvě dramata Calderónova a hru ''Fuente Ovejuna'' Lope de Vegy.

Nepominutelný byl rovněž F. přínos básnický. Jako literární teoretik
zdůraznil potřebu prolínání vědecky racionálního, analyticko-
kritického a umělecko-básnického přístupu založeného
na vcítění do psychiky umělce. Sám byl přátelsky spřízněn s bratry
Čapky, ale odvozoval svůj básnický genotyp od německých
romantiků, J. Vrchlického a V. Dyka. Senzualismus, motivy
židovského ahasverství, kontemplace a veršová brilance charakterizovaly
prvních šest F. básnických sbírek (''Království světa'',
1911; ''Ozářená okna'', 1915; ''Hořící keř'', 1918, kde se ozvala i nota
národního vzdoru z války; ''Léto'', 1919; ''Kruhy'', 1921; ''Hlasy'',
1923). Vědomí sounáležitosti – rodinné, národní, sociální –
obohatilo pozdější linii jeho básnické tvorby (''Peřeje'', 1931;
''Rýmy'', 1932; ''Poledne'', 1934; ''Z mého Polabí'', 1935; ''Rok'', 1935; ''Host'', 1937). Soudobá společenská situace ovlivnila sbírky ''Podobizny básníků'' (1933), ''Hrst epigramů'' (1935), ''Poslední básně''
(1938). Odkazy na židovství vyvrcholily v cyklu ''Z evropských žalmů'' v knize ''Poledne'', v mnoha básních se ozvala zkušenost překladatele
i divadelního praktika.

V divadle se F. zprvu etabloval jako dramatik. Zobrazoval osudy
titánských, vnitřně rozeklaných hrdinů a v konfliktu sociálního
varu a humanity pro ně hledal východisko (''Přemyslovci'', 1918;
''Hérakles'', 1919; ''Orloj světa'', 1921; ''Otroci'', 1925). Mimoto napsal
jednu komedii ze současnosti (''Kdo s koho'', 1928) a libreto
k opeře V. Nováka ''Karlštejn'' (1916). Jako teatrolog se uvedl výborem
''K dramatu'' (1919), v němž probral řadu dramaturgických
podnětů, odvozených ze soudobé české dramatiky, z inscenační
praxe a z tradice historických her. Historický charakter
měla jeho syntéza ''Činohra Národního divadla do r. 1900'' (1933,
1983). F. několikaleté působení v čele činohry Národního divadla
za mezinárodního napětí se vyznačovalo živým vztahem
k národní a evropské klasice, schopností pozitivně ovlivňovat
režijní i hereckou práci, bulvární repertoár nahradit aktuálně rezonující
dramatikou českou i sovětskou. F. učinil z činohry Národního
divadla instituci celonárodní závažnosti, vyslovující se
k politickým a morálním problémům na vysoké umělecké úrovni.
Přitom musel čelit politickým i antisemitským útokům na
svou osobu. Významná byla také F. činnost pedagogická (vychoval
generaci českých germanistů v čele s V. Jirátem), redakční (''Almanach na rok 1914'', sborník ''Na paměť O. Theera'', ''Goethův sborník'', jednotlivé ročníky časopisů ''Jeviště'', ''Kritika'' a ''Tvorba'')
a publicistická (dlouhodobě spolupracoval např. s periodiky
''Přehled'', ''Lumír'', ''Česká revue'', ''Scéna'', ''Národ'', ''Národní listy'',
1924–30 ''Právo lidu'', od 1930 ''Lidové noviny'', ''Prager Presse'', ze
zahraničních ''Euphorion'', ''Deutsche Literatur'', ''Das literarische Echo'' aj.).
F. byl třikrát ženatý. První manželství (1911–22) s překladatelkou
Beatou F.-Basovou, roz. Baušovou, zůstalo bezdětné. Z druhého
manželství (1923–25) s malířkou Vlastou Vostřebalovou-F.
se narodil syn Jan Otokar F. (1923–1992), romanista; ze třetího
svazku s germanistkou Blaženou F., roz. Plecháčovou, měl dcery
Jitku, Evu a Rúth.

'''D:''' J. Brambora, Dílo O. F. Studie bibliografická, in: O. F. Kniha o jeho díle,
1933, s. 95–131; týž, Bibliografie díla O. F. od r. 1933, in: Památce O. F.,
1948, s. 96–98.

'''L:''' OSND 2/1, s. 583–584; ČsB 1, serie 1, 9. 5. 1936, serie 16, 28. 4. 1938;
LČL 1, s. 710–713; HS 1, s. 327; ND a jeho předchůdci, s. 101–102; O. F.
Kniha o jeho díle, 1933; In memoriam O. F., 1938; Památce O. F., 1948;
O. F. a Národní divadlo, 1983; A. M. Píša, Nad poezií O. F., in: O. F., Básně,
1956, s. 5–26; A. M. Píša (ed.), Duše, slovo, svět, 1965; A. Mikulášek –
V. Glosíková – A. B. Schulz, Literatura s hvězdou Davidovou, 1998,
s. 68–82 (se soupisem díla a literatury); Korespondence R. Pannwitz –
O. F. – P. Eisner, 2002.

'''P:''' Regionální muzeum, Kolín (rodinná dokumentace); LA PNP, Praha,
písemná pozůstalost (inventář J. Knap, 1959).

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/42020 Bibliografie dějin Českých zemí]

Martin Kučera

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
[[Kategorie:64- Překladatel]]
[[Kategorie:82- Dramaturg, režisér nebo choreograf]]

[[Kategorie:1883]]
[[Kategorie:Kolín]]
[[Kategorie:1938]]
[[Kategorie:Praha]]

<gallery>
Fischer_Otokar_pametni deska.jpg|Pamětní deska Otokara Fischera na jeho rodném domě v Kolíně
</gallery>