FISCHER z Erlachu Johann Bernhard 20.7.1656-5.4.1723: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 235-236
 
}}
 
}}
  

Verze z 21. 11. 2019, 14:59

Johann Bernhard FISCHER z Erlachu
Narození 20.7.1656 (datum křtu)
Místo narození Štýrský Hradec (Rakousko)
Úmrtí 5.4.1723
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 74- Architekt
Citace Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 235-236
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=58618

FISCHER z Erlachu, Johann Bernhard, * 20. 7. 1656 (datum křtu) Štýrský Hradec (Rakousko), † 5. 4. 1723 Vídeň (Rakousko), architekt, sochař, malíř, dekoratér

Byl synem sochaře Johanna Baptisty F. a Anny Marie, ovdovělé Erlacherové. Pokračoval v otcově řemesle, kterému se u něj předtím vyučil. Záhy opustil domov, snad 1671 odešel do Itálie, kde pobýval v ateliéru Johanna Paula a Philippa Schora v Římě, více ho však inspirovala tvorba Gian Lorenza Berniniho. Začínal jako medailér (nejstarší medaile španělského Karla II. z 1679), poté 1684–85 sloužil u španělského místokrále v Neapoli. Asi 1687 se vrátil do Rakouska, nadále se živil jako medailér a dekoratér a věnoval se příležitostné architektuře, pracoval např. na morovém sloupu ve Vídni (Graben) či 1688 vypracoval ideální projekt zamýšlené novostavby zámku Schönbrunn. V téže době navrhl knížeti Johannu Adamu Liechtensteinovi zahradní palác a belveder (byla však dána přednost D. Rossimu a D. Martinellimu). První větší práci získal 1688/89 na moravském panství Althanů ve Vranově nad Dyjí, kde zřejmě projektoval oválný sál předků, 1698 také zámeckou kapli. Poté ho na Moravě zaměstnali Liechtensteinové v Lednici, kde po 1687 vybudoval konírny. 1689 byl povolán s titulem královský dvorní inženýr a architekt na dvůr do Vídně jako osobní učitel architektury a kreslení následníka trůnu. Dvojice slavobran ve Vídni, které 1690 realizoval při příležitosti korunovace Josefa I., syna císaře Leopolda I., ho proslavily a otevřely mu cestu k architektonickým zakázkám. Rozhodující význam mělo 1693 F. jmenování dvorním architektem salcburského arcibiskupa, pro něhož v Salcburku vytvořil dvě vývojově významné stavby: 1696–1707 kolegiátní kostel a 1694–1702 kostel Nejsvětější Trojice. 1695 se stal i architektem prince Evžena Savojského a následujícího roku byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem (odvozeným od matčina jména) z Erlachu. 1705 byl jmenován hlavním intendantem nad všemi dvorními stavbami. Po 1715 se rodila jeho nejvýznamnější sakrální stavba, kostel sv. Karla Boromejského (Karlskirche) ve Vídni. Kombinoval na ní oválný půdorys kostelní lodi s prodlouženým chórem, tedy centralizující a longitudinální dispozici. Stejný protiklad se objevil v kombinaci dynamického oválu s antikizujícím průčelím, kde římský portikus ještě doplnil dvojicí vinutých sloupů (columna cochlys), připomínajících sloupy Trajána a Marca Aurelia v Římě nebo sloupy Jachin a Boas ze Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. F. vydal ve Vídni (1721) a Lipsku (1725) soubor kreseb Entwurf einer historischen Architektur (5. vyd., faksimile, 1988).

Jako jeden z nejlepších zaalpských architektů vrcholného baroka prolomil nadvládu vlašských umělců ve střední Evropě. Stal se zastánce monumentálního klasicizujícího směru, půdorysné řešení jeho staveb často ovlivnil ovál a na jeho návrzích se uplatnily výrazné dekoratérské schopnosti. Významně poznamenal českou a moravskou vrcholně barokní architekturu, a to jak svými realizacemi, tak prostřednictvím svých projektů. Jeho nerealizovaný návrh na zahradní palác knížete Liechtensteina ve Vídni z doby před 1690 např. bezprostředně ovlivnil projekt G. B. Alliprandiho zámku v Liblicích (1699–1706). Poprvé lze F. bezpečně doložit v Čechách již 1691, kdy požádal křižovnický řád o povolení obkreslit si plány jejich kostela sv. Františka na Starém Městě pražském. Nelze vyloučit, že vzápětí byl přítomen při svěcení děčínského zámeckého kostela sv. Kříže salcburským arcibiskupem Janem Arnoštem Thunem, protože pro jeho příbuzné v Čechách nepochybně pracoval. Na zmíněném kostele, budovaném 1687–91, se F. mohl i sám podílet. Thunům doložitelně projektoval skaliskový podstavec a výzdobu pro velkou vodní nádrž v Děčíně (1690, příp. 1691). S Maxmiliánem Thunem se setkal ještě několikrát, a to 1695 a následujícího roku, kdy se měl zúčastnit stavby jeho pražského paláce (čp. 176/III) na Malé Straně, jehož portály z 1696 byly F. oprávněně připsány. Patrně navrhoval také monstranci pro pražskou Loretu, kterou vytvořili 1696 vídeňští zlatníci. Poté se odmlčel a v Čechách byl opět připomínán až 1702, kdy měl dodat návrh na hlavní oltář kostela ve Vimperku. F. nejvýznamnější stavbou v Čechách je bezesporu palác Clam-Gallasů na Starém Městě pražském (čp. 158/I) v Husově ulici. Plán patrně vypracoval 1712, stavba probíhala 1713–19. Roku 1714 navrhl náhrobek hraběte Jana Václava Vratislava z Mitrovic do kostela sv. Jakuba na Starém Městě pražském (dokončen 1716). Na otcovo řemeslo navázal syn Joseph Emanuel (1693–1742).

D: Brno, návrh kašny Parnas, 1690; Vídeň-Rossau, zahradní palác Althanů, 1690 (zničen 1869); Vídeň, palác a letohrádek Strattmannů, od 1692; Mariazell, návrh hlavního oltáře, 1692/93; Engelhartstetten (Niederweiden), zámeček, kolem 1693; Salcburk, špitální kostel sv. Jana, od 1694; poutní kostel Maria Kirchenthal v Loferu, od 1694; kostel sv. Voršily v Salcburku, od 1699; Vídeň, palác Batthyányů (patrně nejzajímavější práce raného období); zimní palác Evžena Savojského, od 1696; nový návrh na Schönbrunn, 1696; Salcburk-Klesheim, začátek výstavby zámku, 1702; Salcburk, návrh nového hlavního oltáře františkánského kostela, 1709; Vídeň, palác České dvorské kanceláře, návrh 1708, stavba 1712–1714; zahradní palác Trautson, po 1710; Herzogenburg, návrh konventu, po 1714; Vídeň, přestavba Schwarzenberského paláce, kolem 1720; císařská dvorní (zároveň první veřejná) knihovna (Hofbibliothek), před 1722.

L: NDB 5, s. 209–212; Thieme-Becker 12, s. 44–49; Czeike 2, s. 316–317; D. Frey, J. B. F. Eine Studie über seine Stellung in der Entwicklung der Wiener Palastfassade, Wien 1922; H. Sedlmayr, J. B. F. von E.,München 1925 (další vyd. 1956, 1976, 1997); Toman 1, s. 222; H. Aurenhammer, J. B. F. 1656–1723, Wien – München 1957 (2. vyd. 1973); M. Kotrbová, J. B. F. von E., Praha 1960; V. Richter, Fischeriana, in: Umění 10, 1962, s. 507–523; E. Řehová, Činnost F. z E. na Moravě, in: tamtéž 16, 1968, s. 127–162; V. Richter, Fischeriana 2, in: tamtéž, s. 74–77; Umělecké památky Čech 4, 1982, s. 233; V. Naňková, F. z E. v Thunovské korespondenci, in: Umění 31, 1983, s. 334–339; A. Kreul, Die Barockbaumeister F. Bibliographie zu Leben und Werk, 1988; H. Lorenz, J. B. F. von E., Zürich 1992; NEČVU 1, s. 181; F. von E. und die Wiener Barocktradition, F. B. Polleroß (ed.), Wien 1995; H. Ramisch, Die Kirche zum hl. Kreuz in Tetschen/Elbe, ein frühes Werk des J. B. F. von E., in: Das Münster 49, 1996, s. 98–108; Umělecké památky Prahy, Staré Město a Josefov, 1996, s. 82, 185–188; Umělecké památky Prahy, Malá Strana, 1999, s. 87, 278; P. Vlček, Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, 1999, s. 297, 343, 395, 440, 492, 527–528; Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, 2000, s. 261; Architekti, s. 175–176; Saur 40, s. 423–426; P. Prange, Entwurf und Phantasie – Zeichnungen des J. B. F., Stuttgart 2004; M. Krummholz, Pražský palác, in: Clam-Gallasův palác. J. B. F. von E. Katalog výstavy, Archiv hl. města Prahy 2007, s. 81–102, 149–153; R. Kaltenbrunner, J. B. F. von E. – ein österreichischer Architekt in Europa, Salzburg 2008; M. Richard, J. B. F. von E.: Architecture as theater in the baroque era, Ashton 2012.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavel Vlček