Verze z 21. 11. 2019, 15:22, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FISCHL Viktor 30.6.1912-28.5.2006

Z Personal
Viktor FISCHL
Narození 30.6.1912
Místo narození Hradec Králové
Úmrtí 28.5.2006
Místo úmrtí Jeruzalém (Izrael)
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
63- Spisovatel
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 239

FISCHL, Viktor (od roku 1955 též DAGAN, Avigdor), * 30. 6. 1912 Hradec Králové, † 28. 5. 2006 Jeruzalém (Izrael), spisovatel, politik

Narodil se v českožidovské rodině, otec měl zasílatelskou firmu. 1930 maturoval v rodišti na reálném gymnáziu. Ve studiích pokračoval na Filozofické fakultě, kde se věnoval sociologii, a na Právnické fakultě UK v Praze, kterou absolvoval 1938 (JUDr.). Již v době studií začal publikovat a spolupracovat s rozhlasem. 1935–38 působil jako parlamentní sekretář Židovské strany v ČSR a redigoval týdeník Židovské zprávy. Přispíval, a to i překlady poezie z němčiny, angličtiny a polštiny, do řady listů (Lidové noviny, Právo lidu, Listy pro umění a kritiku, Literární noviny ad.). 1938 emigroval do Velké Británie, kde začal záhy pracovat v informačním odboru ministerstva zahraničních věcí československé exilové vlády, prostředkoval spojení se světovými židovskými organizacemi, zajišťoval styk s britským parlamentem i tiskem, byl v úzkém kontaktu s Janem Masarykem (Hovory s Janem Masarykem, Tel Aviv 1951, Brno 1991). 1940–45 vykonával funkci sekretáře Československého centra PEN klubu. Po skončení války zůstal v Londýně jako tiskový atašé československého velvyslanectví, 1947 se vrátil do Prahy na ministerstvo zahraničních věcí. O dva roky později na toto místo rezignoval a odešel do Izraele. V dalších desetiletích pobýval jako velvyslanec v izraelských diplomatických službách v Japonsku, Barmě, Polsku, Jugoslávii, Norsku a Rakousku. Jako diplomat přijal 1955 hebrejské jméno Avigdor Dagan. Od 1977, kdy odešel do důchodu, žil a psal v Jeruzalémě. Pod svým původním i přijatým jménem nadále publikoval, psal česky, hebrejsky i anglicky. Od devadesátých let se vracel do České republiky, ať už jako člen izraelské diplomatické delegace, anebo často i soukromě.

Na sklonku života se v ČR dočkal řady ocenění, literárních i občanských: 1992 získal Cenu Egona Hostovského, 2004 Cenu Jaroslava Seiferta, 2005 cenu Gratias Agit. 1992 mu čestné občanství udělil Hradec Králové, 1997 byl vyznamenán Řádem TGM, 1999 jmenován čestným doktorem Evangelické teologické fakulty UK. Jeho rodný dům je označen pamětní deskou. Publikoval monografie z oblasti mezinárodní politiky a diplomacie (Moscow and Jerusalem, New York 1970), často přispíval do lexikonů a časopisů. Těžiště F. práce však tkví v rozsáhlém původním díle literárním, které poezií i prózou zachytilo židovskou společnost v českých zemích, vztah k české kultuře i hebrejské tradici, reflektovalo sionismus a založení státu Izrael, přineslo svědectví o holocaustu a v neposlední řadě i o životě v nově nalezené vlasti, v židovském státě. F. debutoval 1933 dílem Píseň o lítosti, které, ač 1948 získalo literární cenu Evropského literárního klubu, v Praze vyšlo až 1992. F. raná lyrická tvorba byla ovlivněna F. Halasem a O. Fischerem. Předtucha války i ozvěna válečné zkušenosti zazněly ve sbírkách Hebrejské melodie (1936), Evropské žalmy (1941), Mrtvá ves (1943), Lyrický zápisník (1946) a Anglické sonety (1946).

Převážná část F. próz vznikala od sklonku sedmdesátých let, kdy se po ukončení politické kariéry věnoval už jen literatuře. Autor často v románech či povídkách volil formu autobiografických vzpomínek, které vyprávěl buď sám, nebo je sděloval prostřednictvím fiktivního vypravěče (Dvorní šašci, 1982; Loučení s Jeruzalémem, 1997; Povídky ze starého cylindru, 1998; Ulice zvaná Mamila, 2006). Čapkovy apokryfy připomíná soubor F. povídek Figarova zlatá svatba (1987). Současný život svého druhého domova Izraele zpracoval v několika povídkových knihách (Jeruzalémské povídky, 1982; Z povídek nosiče břemen Ovadji, 1985). Reminiscence na utrpení za holocaustu a otázky po smyslu života, které se prolínají celým jeho dílem, se staly hlavním motivem románů Dvorní šašci a Hodinář z uličky zvěrokruhu (1984), který F. napsal s bratrem. Téměř ve všech F. prózách se objevují motivy jeho českého či jeruzalémského domova, v nichž nalézal zdroj životní jistoty i naděje. F. byl autorem pohádek pro děti (Modrý kolotoč, 1985; Strýček Bosko, 1993; Říkali mu Sefi, 1998). K titulům ze závěru F. života patří povídky Žlutý dům (2003), Prstoklady (2004) a román Vy, soudci athénští (2005). Koncem devadesátých let se obrátil zpět k biblickým textům, které soudobému čtenáři přiblížil v překladech z hebrejštiny Kniha žalmů a Píseň písní zvaná Šalamounova. V češtině F. knihy nejprve vycházely v exilových nakladatelstvích, po 1989 se jich většina dočkala vydání v České republice. Byly rovněž přeloženy do řady dalších jazyků.

Jeho bratrem byl herec, dramaturg, scénárista a psycholog Pavel F. (* 23. 2. 1922 Hradec Králové, † 28. 3. 2008 Tel Aviv /Izrael/). Za války prošel nacistickým vězením, patřil k organizátorům divadla v terezínském ghettu. Po osvobození hrál v Divadle E. F. Buriana, poté pracoval jako scenárista ve Filmových ateliérech na Barrandově. 1949 pod jménem Jan Krása emigroval do Izraele, kde se uplatnil jako herec, režisér a dramaturg Komorního divadla v Tel Avivu. 1960 odešel do USA, v New Yorku vystudoval psychologii, 1967 se vrátil do Tel Avivu a pracoval jako psychoterapeut. Pod hebrejským jménem Gabriel Dagan napsal divadelní hry (Jediná země, 1948; Sambation, 1958; Akvárium, 1965; Setkání, 1990; Vražda jako poznaná nutnost, 1991). S bratrem Viktorem spolupracoval na románu Hodinář z uličky zvěrokruhu a na vzpomínkové knize Trojpovídka o dluzích (2002).

L: LČL 1, s. 713; A. Mikulášek – V. Glosíková – A. B. Schulz, Literatura s hvězdou Davidovou, 1998, s. 82–86 (se soupisem díla a literatury); SČS 1, s. 173–175 (se soupisem díla a literatury); http://www.slovnikceskeliteratury. cz (s detailním soupisem díla a literatury); D. Emingerová, Dva životy, Hovory s V. F., 2002; M. Kaďůrková, Setkání s V. F., 2002.

P: LA PNP, Praha, osobní fond.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Makariusová