Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky FITZ Johann 3.7.1834-1.3.1906

{{Infobox - osoba
| jméno = Johann FITZ
| obrázek = Fitz Johann portret.jpg
| datum narození = 3.7.1834
| místo narození = Moravský Beroun
| datum úmrtí = 1.3.1906
| místo úmrtí = Vídeň (Rakousko)
| povolání = 26- Bánský odborník nebo energetik

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 248-249
}}

'''FITZ, Johann,''' ''* 3. 7. 1834 Moravský Beroun, † 1. 3. 1906 Vídeň (Rakousko), podnikatel v uhelném a keramickém průmyslu''

Narodil se jako nejstarší z pěti dětí hormistra Kaspara F. (* 1808
Gräfenberg, dnes Jeseník) a Marie Kláry, roz. Stabelové (* 1807
Moravský Beroun). Vystudoval Báňskou akademii v Banské
Štiavnici a v Příbrami. První zkušenosti získával v Rotschildových
dolech v Moravské Ostravě, poté pracoval v Rosickém
báňském těžířstvu jako hormistr v dolech v Padochově. 1867
prováděl průzkum v malé černouhelné pánvi v okolí Mirošova (u Rokycan). Jeho posudek na perspektivu těžby byl pozitivní,
proto tamní doly koupil a 1868 založil Mirošovské těžířstvo se
sídlem v Rokycanech, stal se jeho ředitelem a významně ovlivňoval
jeho další aktivity. Těžířstvo patřilo k největším vlastníkům
dolů na Plzeňsku, těžilo až 250 000 tun uhlí ročně. Vlastnilo
také několik koksárenských provozů a od 1869 provozovalo
uhelnou dráhu z Rokycan do Mirošova. Na počátku osmdesátých
let zakoupilo důlní míry v kladenském revíru, kde v okolí
Libušína byl 1885–87 vyhlouben důl Jan, pojmenovaný podle
svého horního ředitele. 1896 se těžířstvo dohodlo s princem Vilémem
ze Schaumburg-Lippe na koupi uhelných dolů ve Velkých
Svatoňovicích (Schwadowitz) na Náchodsku. 1897 zvolili
F. ústředním horním ředitelem pro Rokycany v nově vzniklé akciové
společnosti Miröschau-Libuschin-Schwadowitzer Steinkohlenbergbau
Actiengesellschaft. Sám F. 1871 založil a spoluvlastnil
těžířstvo Lititzer Steinkohlengewerkschaft na Plzeňsku.
1885 ho zvolili ředitelem těžířstva v Oboře u Kaznějova (Woberauer
Steinkohlen-Gewerkschaft in Pilsen), založeného 1873.
Vídeňská rodina Schoellerů ho 1894 pověřila technickým vedením
v těžířstvu Charlotte-Steinbruch-Gewerkschaft, působícího
v kamenouhelném slezsko-pruském dole Charlotta v Czernicích
(nyní č. o. Rydułtówy u Rybniku, Polsko); později se stal
jeho majoritním vlastníkem.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let koupil od bratří
Schweighoferových kaolinku v Dnešicích na Plzeňsku. 1880 poskytl
8 000 zl. podnikateli F. Hýrovi a stal se jeho společníkem
v kaolince v Oboře. Po objevení bohatých ložisek kvalitního kaolinu
u nedaleké vsi Trnová se dohodl s majitelem plaského velkostatku
na pronájmu sousedních pozemků v katastru obce Horní
Bříza, kam ložisko pokračovalo. 1882 zahájil těžbu a zároveň
stavbu plavírny kaolinu, 1883 byl podnik zapsán jako Caolinwerke
J. Fitz, zpočátku s hlavním závodem v Oboře a pobočkami
v Horní Bříze a Dnešicích. Při zpracování kaolinu vznikalo velké
množství písku, kterého se rozhodl po přidání vhodných jílů využít
k výrobě ohnivzdorných kamenů. Poptávka po tomto zboží
vedla k výstavbě samostatné šamotky. 1896 založil za pomoci zahraničních
odborníků keramické oddělení specializující se na výrobu
dlaždic; nákladnost dovozu surového kaolinu ho přivedla na
myšlenku zřídit novou kaolinku přímo u ložiska, fungovat začala
1893 a ke konci století měla přes pět set zaměstnanců. Pro závodní
úředníky dal vystavět kanceláře a byty, pro dělníky a mistry
obytné domy, kantýnu, založil i závodní nemocenskou pokladu.
Hornobřízské kaolinové doly patřily k největším v Evropě, šamotové
závody se řadily mezi nejvýznamnější podniky tohoto odvětví
v rakousko-uherské monarchii. Koncem devadesátých let se
F. dostal do finančních potíží, proto 1899 přistoupil k přeměně
závodu na akciovou společnost pod patronací Živnostenské banky.
Vznikla akciová společnost Západočeské továrny kaolinové
a šamotové s hlavním závodem v Praze a odštěpným v Horní Bříze.
F. se stal největším vlastníkem akcií (s rodinou jich měl skoro
polovinu) a až do své smrti zasedal ve správní radě.

F. patřil k dlouholetým aktivním členům OŽK v Plzni. 1896
byl dekorován rytířským křížem Řádu Františka Josefa I., již
1871 ho obecní rada v Mirošově (kde se podílel na založení chudobince
a nemocnice) jmenovala čestným občanem a na jeho
počest pojmenovala městskou čtvrť Janov. Čestné občanství za
péči a zlepšení poměrů chudých získal 1894 také od představitelů
svého rodiště.

S manželkou (od 1861) Mathyldou (* 2. 3. 1843 Zastávka
/u Brna/, † 21. 10. 1902 Rokycany), dcerou horního ředitele
a spolumajitele Rosického těžířstva J. Rittlera, měl dcery Emmu
(1863–1914), provdanou Müller-Hörnsteinovou, Johannu, provdanou
Kallabovou, a Annu, provdanou Pergerovou; jediný syn
'''Hugo F.''' (* 16. 6. 1862, Zastávka /u Brna/, † 26. 1. 1900 Mirošov)
se 1889 oženil s dcerou hoteliéra a starosty Mariánských Lázní
Helenou Krohovou. Absolvoval gymnázium v Praze a Plzni
a Báňskou akademii ve štýrském Leobenu. Nastoupil k Mirošovskému
těžířstvu, kde se vypracoval až na zástupce ředitele. Od
těžířstva zakoupil velkostatek a zámek v Mirošově, který nechal
nákladně zrekonstruovat. Zasedal ve správní radě Západočeských
kaolinových a šamotových závodů v Horní Bříze. Krátce před
náhlou smrtí se stal centrálním ředitelem akciové společnosti
Miröschau-Libuschin-Schwadowitzer Steinkohlenbergbau Actiengesellschaft.

Johannův bratr '''František F.''' (též Franz I.; * 30. 10. 1835 Moravský
Beroun, † 19. 9. 1888 Rosice nebo 21. 9. 1888 Moravský
Beroun) navštěvoval městskou školu v rodišti, 1852–54 studoval
na Báňské a lesnické akademii v Banské Štiavnici. Od
1854 pracoval v černouhelných dolech barona Rotschilda v ostravsko-
karvinském revíru. 1863 přešel do černouhelných dolů
v Zastávce v rosicko-oslavanském revíru, kde získal funkci šichtmistra
a později závodního na dole Boží požehnání. 1881 byl
jmenován báňským správcem a náměstkem ústředního ředitele
Rosického báňského těžířstva. Jako schopný technik a organizátor
se zasloužil o rozvoj rosicko-oslavanského revíru.

Jeho nejstarší syn '''František F.''' (též Franz II.; * 10. 10. 1859
Hladnov, dnes Ostrava) se stal báňským správcem v Mirošovickém
těžířstvu, zastupoval ho v obecním a okresním zastupitelstvu
v Rokycanech. 1907 povýšil na ředitele Svatoňovické báňské
společnosti. Jeho syn Walter F. (* 1893 Dobřív /u Rokycan/)
pokračoval v báňských pracích na několika dolech ještě po zániku
Mirošovského těžířstva.

'''L:''' Myška, s. 77–79; D. Hradilová, Důlní odborník a podnikatel J. F., in: Minulostí
Západočeského kraje 41, 2006, č. 1, s.141–163; GIÖ 1, s. 214–217;
Die Grossindustrie Österreichs II, Wien 1898, s. 44–45; Zentraldirektor
J. F., in: Öesterreichische Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen (Beilage)
1906, s. 32; R. Míšek – B. Royová, Jak šla léta Horní Břízou 1882–1972,
1972, passim; M. Lang, Sága černého zlata pod Brdy, 2004, passim. K Franzi
F.: Der Bergverwalter Franz F. †, in: ÖZBH 36, 1888, s. 92.

'''P:''' SOA, Klatovy, fond Rodinný archiv Pergerů; SOA, Plzeň, fond Keramika,
a. s., Horní Bříza.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/51280 Bibliografie dějin Českých zemí]

Dana Hradilová
 
[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:26- Bánský odborník nebo energetik]]

[[Kategorie:1834]]
[[Kategorie:Moravský_Beroun]]
[[Kategorie:1906]]
[[Kategorie:Vídeň]]