Verze z 25. 10. 2018, 15:54, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

FLEISCHMANN Karel 22.2.1897-24.10.1944

Z Personal
Karel FLEISCHMANN
Narození 22.2.1897
Místo narození Klatovy
Úmrtí 24.10.1944
Místo úmrtí Osvětim (Polsko)
Povolání

63- Spisovatel 15- Lékaři

76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik

FLEISCHMANN, Karel, * 22. 2. 1897 Klatovy, † 24. 10. 1944 Osvětim (Polsko), lékař, spisovatel, grafik a malíř

Rodiče se krátce po F. narození odstěhovali do Žamberka. F. v deseti letech onemocněl rachitidou, po níž mu zůstala zkřivená páteř. Rodina 1908 přesídlila do Českých Budějovic, kde F. maturoval na gymnáziu, současně kreslil, zajímal se o hudbu a literaturu. 1916 odešel studovat medicínu na pražskou univerzitu, absolvoval 1922, poté tři roky praktikoval na kožním oddělení kliniky na Karlově náměstí a zároveň navštěvoval kreslířské a malířské kursy na AVU v ateliéru F. Thieleho. 1925 se vrátil do Českých Budějovic a otevřel si praxi (dermatologie, venerologie). Povolání lékaře mu umožňovalo chápat lidský život v celistvosti a inspirovalo F. tvorbu. Hlavním výrazovým prostředkem se mu stala grafika, především grafický cyklus. V prvotině Prázdninová cesta (1929) – sbírce vzpomínek a expresivních linorytů z cesty do Francie a Německa v létě 1928 – vystupoval již jako vyzrálý umělec. Jeho obrazy z cesty do jižní Francie a na Korsiku (1929) byly stejně expresivní a představovaly spíše vize než skutečné krajiny. 1929 vydal grafický cyklus Nemocnice, jehož bezútěšné motivy vycházely z praxe na venerologii pražské kliniky. Tato expresivní tendence pokračovala v albu deseti litografií Berlín (1931), které poskytly neúprosný pohled na obyvatele velkoměsta postiženého krizí. Na podzim 1930 se stal spoluzakladatelem českobudějovického sdružení Linie (1930–38) a členem redakční rady stejnojmenného časopisu, kde komentoval současné umělecké dění a zamýšlel se nad posláním moderního umění. Vydal autobiografický román Návrat (1933), který na příběhu tří přátel ilustroval osudy jeho generace. 1935–36 psal pod pseudonymem Al Terego pro týdenník Jihočeské listy kurzívky a fejetony, které pak vydal souborně ve třech svazcích S dlaní nad očima (1936), Prstem po mapě (1936) a Lidé v ordinaci (1937). Věnoval je svému domovskému městu a kraji i úvahám o lékařském povolání. Projevil se v nich jako pronikavý pozorovatel a chápavý komentátor příběhů „malých lidí“ v duchu čapkovského humanismu.

Pokračoval také v grafické tvorbě – v edici Linie vydal album Grafika (1932), výběr třiceti grafických listů s úvodem básníka Františka Gottlieba. F. kresba se uklidnila, nabyla pružnosti a uvolnila se k samostatnému životu v kompozici, připomínající kubizující nebo surrealistické obrazy. Následoval nejznámější soubor dvanácti linorytů Rybolov (1932), uvedený básní Miroslava Hallera. Měkká linie obklopila tváře a zemité postavy rybářů a spojila je v jednotu s přírodním prostředím. V posledním grafickém cyklu Podoby mého otce (1935) odhalil F. své rodinné vztahy a kořeny. V tomto období se věnoval také malbě krajin a zátiší, v nichž měla rozhodující úlohu rovněž linie.

Poslední sbírka expresivních básní Pěstí do oblak (1938) reflektovala obavy z války. F. aktivně čelil hrozícímu nebezpečí, pomáhal německým a rakouským utečencům, při mobilizaci v září 1938 se přihlásil k dobrovolné lékařské službě. Po nacistické okupaci ho postihla protižidovská opatření, především zákaz výkonu lékařské praxe. Možnost emigrace do Palestiny odmítl, útěchu z nejisté budoucnosti hledal v tvorbě. S Josefem Bartuškou ještě dokončil pohádkovou knížku O mrzutém králi a šaškovi Sášovi (1939), kreslil pastely a kvaše z oblíbených míst v okolí Českých Budějovic, experimentoval s technikou suché jehly.

V dubnu 1942 byl s matkou a sestrou deportován do terezínského ghetta, kde se stal zástupcem vedoucího terezínského zdravotnictví a měl na starost domovy pro přestárlé. Náročná práce spotřebovala většinu jeho času i sil, přesto ve volných chvílích hodně psal a kreslil. Zachovaly se tři sbírky (Terezínské panoptikum, Osm básní, Držet!) a desítky samostatných básní, záznamů, úvah, črt i obsáhlejších textů. Z nich vynikly Terezínský den – reportážní popis F. pracovního dne v ghettu, nebo reflexe Smrt je obměnou života. Text Jak vznikalo zdravotnictví v terezínském ghettu zachytil úsilí terezínských lékařů při organizaci zdravotní péče. Psal ve zkratce a v neustálém napětí. To platí zejména o jeho deníku, jehož stručné a věcné záznamy nejpůsobivěji komentovaly vlastní kresby.

Jako lékař měl přístup do všech ubikací, provozů a zákoutí ghetta. Horečně zachycoval absurdní scenerii, která překonala vše, co dosud zažil a viděl. Kreslil tužkou, uhlem a černou křídou, nejvýraznější však byly lavírované kresby tuší a perem, rákosem nebo štětcem. Bezprostředně zaznamenal dojmy – úděs z první noci v ghettu, kterou deportovaní trávili namačkáni v kasematech, hlad a nekonečné fronty na jídlo, půdy přecpané lidmi ležícími na podlaze mezi zavazadly a mrtvými. Kresby podané chvějivou expresivní linií zdokumentovaly přeplněné ulice a dvory kasáren, přicházející a odcházející transporty. Za necelé dva roky vytvořil více než šest set kreseb a napsal desítky básní a textů. Toto dílo se stalo nejen vrcholem F. celoživotní literární i umělecké práce, ale také nejobsáhlejším svědectvím o životě a smrti v terezínském ghettu. S ženou a sestrou odjel jedním z posledních transportů do Osvětimi, kde byli všichni den po příjezdu zavražděni v plynové komoře.

L: výběr: G. Green, The Artists of Terezín, New York 1969; K. Valter, Linie – Vzpomínky na českobudějovickou avantgardní uměleckou skupinu a lidi kolem ní, 1980, passim; K. F. – osobnost a dílo. Výstavní katalog, Státní židovské muzeum v Praze, Klausova synagoga, březen – listopad 1987; T. Pěkný, LINIE – K. F. (1897–1944), in: Roš chodeš 59, únor 1997, s. 14; H. Housková, Česlicí času – Život a dílo K. F., 1998; A. Pařík, Výtvarné umění v terezínském ghettu. Kultura proti smrti. Katalog expozice Památníku Terezín, 2002, s. 51–175; NEČVUD, s. 207–208.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Arno Pařík