Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky FLORIAN Josef 9.2.1873-29.12.1941

{{Infobox - osoba
| jméno = Josef FLORIAN
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 9.2.1873
| místo narození = Stará Říše (u Jihlavy)
| datum úmrtí = 29.12.1941
| místo úmrtí = Stará Říše (u Jihlavy)
| povolání = 67- Nakladatel nebo vydavatel<br />50- Náboženský publicista<br />64- Překladatel<br />
| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 272-274
}}

'''FLORIAN, Josef,''' ''* 9. 2. 1873 Stará Říše (u Jihlavy), † 29. 12. 1941 Stará Říše (u Jihlavy), pedagog, katolický myslitel, vydavatel, překladatel, publicista''

Narodil se v rodině venkovského tesaře. Chodil na reálku v Telči
(1885–91), po maturitě byl 1893 krátce výpomocným učitelem
na obecné škole v Kostelní Myslové (u Telče). 1894–97 studoval
v Praze, nejprve na technice a potom na filozofické fakultě
chemii a přírodopis. 1898–1900 vyučoval přírodopis, zeměpis
a češtinu na reálce v Náchodě. Učitelství opustil znechucen stávajícím
školským systémem po aféře vyvolané inzultací ředitele
školy. Východisko z osobní krize – žil tehdy u bratra v Hladově (u Jihlavy) a u matky ve Staré Říši – hledal 1902 nejprve v Mořkově
poblíž Nového Jičína, kde mu K. Dostál-Lutinov nabídl
funkci redaktora týdeníku ''Kravařsko'' a administrátora měsíčníku
''Nový život''. Po roztržce se však bez rozloučení vrátil opět do
Hladova a 1904 do Staré Říše, kde zahájil dlouholetou vydavatelskou
činnost. Rodnou obec opustil pouze 1911–13, kdy se
s rodinou přestěhoval do Velké nad Veličkou poblíž Strážnice
a potom 1912 do Osvětiman nedaleko Uherského Hradiště.
Odchody souvisely s F. konflikty s církevními činiteli kvůli jeho
náboženským postojům a vyústily ve věznění v Novém Jičíně
(na přelomu 1912–13). Tam utrpěl také úraz, jehož důsledkem
byla trvalá ztráta hybnosti kolene.

Jako student se F. zabýval dílem francouzských symbolistů, překládal
je a pokoušel se o vlastní básnickou tvorbu. V polovině
devadesátých let se sblížil s okruhem české Katolické moderny.
Rozhodující zvrat do jeho života přineslo seznámení s dílem
L. Bloye. Téměř celé je přeložil a vydal, ale především od tohoto
katolického spisovatele převzal osobité vidění světa, jež přetvořil
ve vlastní vizi. Koncept silně ovlivnilo zjevení P. Marie v La Salettě
(1846) a šíření jejího varovného poselství o zkáze světa, které
F. považoval za svůj životní úkol. Byl obdivovatelem papeže
Pia X. a mystičky A. K. Emmerichové. Reprezentoval typ českého
ultramontánně orientovaného intelektuála odmítajícího
smíření s moderním světem. Žil v chudobě a svůj program prosazoval
militantně, autoritativně, s odmítáním jakýchkoli kompromisů
a ústupků. Byl krajně egocentrický a sám se považoval
za výjimečného a neomylného soudce společnosti, lidí, církve,
literatury a umění. Jeho názory však nepřekročily uzavřený okruh
katolického tábora a zůstaly víceméně raritní záležitostí.

Z F. vize světa vyrostlo jeho neobyčejné ediční dílo zahrnující
vydání zhruba 415 svazků, z toho 254 monografií, 118 sborníků,
20 výtvarných edic a 23 tiskovin sešitového charakteru. Zařadil
je do edičních řad Knihy a Exegese (1903–04, pět sešitů),
Studium (1904–11, 54 titulů), Dobré dílo (1912–48, 149 titulů),
Nova et vetera (1912–48, 50 titulů), Kurs (1922–1948,
55 titulů) a Archy (1926–48, 78 sborníků). Některá díla vyšla
mimo edice a také posmrtně. Do publikací chtěl vložit z oblasti
teologie, umění a vědy vše, co je podle jeho názoru dobré a cenné,
a znovu tuto sumu definitivně uspořádat a připravit se na
cestu do země zaslíbené (Etiopie). Bez ohledu na zmíněnou osobitost
způsobily F. vydavatelské aktivity v katolicky orientované
literatuře zásadní převrat a určily její základní směřování až
dodnes.

Těžiště F. vlastní tvorby spočívalo v překladatelské práci
(57 svazků), přičemž články, kritiky, glosy, aktuální poznámky,
reflexe a další žánry zůstaly ukryty na stránkách staroříšských
sborníků. F. byl zvláštní, nesporně však charismatickou osobností,
která už za života vyvolávala obdiv a úctu, ale také odmítavé
reakce.

Z jeho dvanácti potomků jich polovina navazovala na otcovu
kulturní a uměleckou práci: '''Metoděj F.''' (* 6. 12. 1904 Stará Říše,
† 3. 12. 1987 Stará Říše), hudebník a výtvarník. U B. A. Wiedermanna
se zdokonalil ve hře na varhany a 1935–50 působil
jako varhaník a ředitel kůru v chrámu sv. Markéty v Praze-Břevnově.
Proslul jako znalec gregoriánského chorálu. S uměleckým
vedoucím Pražských madrigalistů M. Venhodou se podílel na
založení chlapeckého sboru Schola cantorum. Po zrušení kláštera
a zatčení břevnovského opata A. Opaska se vrátil do Staré
Říše. 1967–75 byl varhaníkem v kostele sv. Jakuba v Jihlavě. Ve
sbornících ''Nova et vetera'' publikoval jako patnáctiletý své první
dřevoryty. Zhotovil stovku bibliofilií v nákladu jediného exempláře,
pro něž kaligraficky přepisoval text a ilustroval jej. Byly
mezi nimi např. Erbenovy balady, různé pohádky, zbojnické písně.
Kresby k nim inspirovaly B. Martinů ke zkomponování
dvou cyklů ''Zbojnických písní'' pro mužský sbor. Ilustracemi doprovodil
cyklus básnických skladeb M. Bureše ''Utkáno z pramenů'' (1959). Vyřezal rovněž desítky originálních betlémů zdobících
četné kostely (např. břevnovský chrám sv. Markéty a kostel
sv. Norberta v Praze-Střešovicích) i soukromé domácnosti.

'''Michael F.''' (* 3. 6. 1911 Stará Říše, † 25. 2. 1984 Jihlava), grafik
a ilustrátor. V šestnácti letech doprovodil dvaašedesáti dřevoryty
dětskou povídkovou knihu R. J. Schmieda ''Dětská dobrodružství v Argentině – Carlos a Nikolas''. Ilustroval téměř padesát
knih pro různá nakladatelství (Melantrich, Velehrad ad.). Věnoval
se dřevorytu. Zanechal velké množství dodnes ceněných novoročenek
a exlibris. Náměty čerpal z přírody a okolí, kde žil,
především z Telčska a Dačicka.

Dcera, výtvarnice '''Marie Stritzková-Florianová''' (* 11. 8. 1909
Stará Říše, † 14. 4. 1998 Stará Říše), se jako většina ostatních
sourozenců zabývala grafikou a malováním od dětského věku.
Pro formování jejího vlastního výtvarného stylu měl však největší
význam soudobý německý expresionismus, zejména tvorba
Williho Wessela, který, podobně jako později Albert Schamoni
a Otto Coester, Starou Říši osobně navštívil. Ač uplatňovala akvarel
i temperu, její oblíbenou výtvarnou technikou byl kvaš, k němuž
se přiklonila pod vlivem francouzského malíře G. Rouaulta.
Věnovala se krajinomalbě, motivům z venkovského života, portrétům,
a zvláště náboženské tematice. Expresionistická inspirace
v jejím malířském díle prostupovala se zvláštní osudovou
symbolikou, v níž bylo vždy, a to i v námětech zdánlivě zcela civilních,
přítomno křesťanské memento mori. S emocionální
hloubkou vyjadřovala motivy loučení, smutku a smrti. V grafice
tíhla k linorytu, vyzdobila některé publikace staroříšské edice
Dobré dílo. Jejím manželem byl malíř a restaurátor Otto
Stritzko (1908–1986). Jejich dcera Juliana (* 1943), rovněž malířka,
se provdala za básníka Ivana M. Jirouse (1944–2011).

Další syn, výtvarník '''Jan F.''' (* 25. 12. 1921 Stará Říše, † 12. 12.
2007 Stará Říše), spolupracoval s O. Stritzkem jako restaurátor
na zámku v Mikulově, v brněnském kostele u minoritů, na obnově
fresek na hradě Bítově aj. Jeho výtvarná díla se stala součástí
mnoha církevních i světských staveb a soukromých sbírek.
Namaloval např. obrazy sv. Zdislavy a sv. Klementa M. Hofbauera
pro kostel v Žarošicích, vytvořil reliéfní křížovou cestu
pro kostel v Moravských Budějovicích, unikátní reliéfní tabla pro Zemědělskou školu v Telči, jichž během několika desítek let
zhotovil přes třicet. Z lipového dřeva vyřezal betlémy pro pražské
kostely sv. Vojtěcha a Nanebevzetí Panny Marie na Strahově.
'''Václav F.''' (* 14. 6. 1927 Stará Říše, † 12. 5. 2007 Olomouc) se
stal operním zpěvákem. Studoval zpěv u ukrajinského tenoristy
a pedagoga Dmytra Levytského v Praze a u Josefa Války na brněnské
konzervatoři. Jako sborista působil v brněnské operetě, poté
v Opavě (1951–1955 a 1957–1959), Olomouci (1955–1957),
Hudebním divadle v Karlíně (1961–1963), nejdéle byl sólistou
opery Divadla J. K. Tyla v Plzni (1963–1987). Vynikl v četných
basových úlohách, mezi jeho hlavní patřily: Vodník v Dvořákově
''Rusalce'', Kecal ve Smetanově ''Prodané nevěstě'', Gremin v Čajkovského
''Evženu Oněginovi'', Sparafucile ve Verdiho ''Rigolettovi'',
Sarastro v Mozartově ''Kouzelné flétně'', Poustevník ve Weberově
''Čarostřelci'' či titulní úloha v Pauerově ''Žvanivém Slimejši''. 1991
se vrátil do rodného kraje, na sklonku života vydal pod názvem
''Vladař a služka'' vzpomínky na dětství ve Staré Říši.

Z rodiny pocházeli také překladatelé z francouzštiny '''Eva F.'''
(1907–1996) a '''Gabriel F.''' (* 21. 3. 1924, † 2011).

'''D:''' E. F., Bibliografie českých překladů z L. Bloye, in: Vyšehrad 1945/46, č. 4,
s. 16–18; soupis bibliofilií, in: M. Hejnová, Bibliofilie J. F. v Národní
knihovně, 1991; soupis tisků vydaných v edicích: H. Orlíčková, Osobnost
J. F. a bibliografie vydavatelství Stará Říše, in: SPFFBU 1972, D 19,
s. 82–86; A. Stankovič, J. F. a Stará Říše, 2008, s. 229n.; Okolo našich, výběr
ze vzpomínek J. F., 1945.

'''L:''' LČL 1, s. 722–723 (se soupisem díla a literatury do r. 1973); MSN 2,
s. 783; BOS 4, s. 158; OSND 2/1, s. 596; Tomeš 1, s. 325; J. Hanuš, Malý
slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů, 2005,
s. 39; Vzájemná korespondence Josefa Čapka a J. F. z let 1918–1938, J. Glivický
– J. Opelík (eds.), in: Literární archiv 23, 1989, s. 203–248; Correspondance
1900–1914. Léon Bloy et J. F., 1990; J. Hradec, Křesťanská universita
J. F., in: Střední Evropa 6, 1990, č. 17, s. 154–169; 7, 1991, č. 18,
s. 104–124; J. F.: Dobré dílo 1, 2, 1992 (katalog výstavy v Roudnici nad Labem);
A. Stankovič, Okradli chudého. Příběh J. F. a jeho díla, 1998;
M. C. Putna, Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918,
1998, s. 355–433; J. Med, Spisovatelé ve stínu, 2004, s. 69–74; J. Bednářová,
J. F. a jeho francouzští autoři, 2006; Dobré dílo, špatná doba, Z. Borovská
– J. Mlejnek (eds.), 2006; J. Florian – G. Florian – A. Palán, Být dlužen
za duši, 2007; A. Stankovič, J. F. a Stará Říše, 2008; P. Marek, O J. F., 2014.
K Václavu F.: Sto let českého divadla v Plzni. 1865–1965, 1965, s. 283, 288.

'''P:''' Pamětní deska na rodném domku ve Staré Říši. K Václavu F.: Divadelní
ústav, Praha, knihovna.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/33049 Bibliografie dějin Českých zemí]

Pavel Marek, Jiří Vacek

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:67- Nakladatel nebo vydavatel]]
[[Kategorie:50- Náboženský publicista]]
[[Kategorie:64- Překladatel]]

[[Kategorie:1873]]
[[Kategorie:Stará_Říše]]
[[Kategorie:1941]]
[[Kategorie:Stará_Říše]]