FLOSMAN Oldřich 5.4.1925-12.10.1998: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 277-278
 
}}
 
}}
  

Verze z 21. 11. 2019, 16:39

Oldřich FLOSMAN
Narození 5.4.1925
Místo narození Plzeň
Úmrtí 12.10.1998
Místo úmrtí Praha
Povolání 77- Hudební skladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 277-278
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55436

FLOSMAN, Oldřich, * 5. 4. 1925 Plzeň, † 12. 10. 1998 Praha, hudební skladatel

Společně s hrou na klarinet a na harfu studoval 1941–46 na pražské konzervatoři také skladbu u K. Janečka, v jejímž studiu pokračoval na AMU u P. Bořkovce (1946–50). Již v té době projevil organizační schopnosti jako jeden z vedoucích uměleckých pracovníků Lidového souboru konzervatoře. Poté společně s L. Železným a R. Drejslem působil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého jako skladatel, upravovatel a 1960–62 umělecký vedoucí. Ze skladeb raného období měly trvalý úspěch zejména Zbojnická sonatina pro klarinet a klavír (1952), Jesenická suita pro violu a klavír (1956), kantáta Tři zastavení (1960), Romance a Větrné scherzo pro flétnu a harfu (1955–62), Sen o houslích (1962) a Čtyři fugy pro klavír (1967). F. vycházel jednak z folklorní inspirace, jednak z hudby tonálně orientovaných skladatelů 20. století, jako byli oba jeho pražští učitelé, ze zahraničních S. Prokofjev, D. Šostakovič aj. F. hudbu charakterizuje důsledná motivická práce s výraznými tématy a rezignace na uplatnění nových kompozičních postupů přicházejících od šedesátých let ze zahraničí. F. často ztvárňoval různé mimohudební náměty. 1970–72 byl členem přípravného výboru a 1972–90 ústředního výboru nově zformovaného Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, kde patřil k hlavním normalizátorům hudebních organizací a podílel se tak na umělecké likvidaci řady osobností. Pracoval pro festival Pražské jaro a agenturu Pragokoncert, byl ředitelem Ochranného svazu autorského (1977–89). Jako skladatel pokračoval v orchestrálních dílech: 2. houslový koncert (1972) a Symfonie-koncert pro klavír a orchestr (1979) uvedené zahraničními sólisty na Pražském jaru, (tři) Fugy pro smyčce (1970) a nejslavnější F. skladba Michelangelův kámen pro violu a orchestr (1975). F. hudba získala oblibu u interpretů i publika a dostalo se jí uznání kritiky doma i v zahraničí. Podobný charakter měla i pokračující řada jeho komorních skladeb: Sonatina pro flétnu a klavír (1979), Vodní hry pro varhany (1981), Sonatina pro hoboj a klavír (1987), čtyři smyčcové kvartety (1956, 1963, 1966, 1988), Rozverné serenády pro hoboj, fagot a kytaru (1991), kterou uzavřely Tři preludia a fugy pro flétnový soubor (1996) a Suita pro altový saxofon a dechy (1996). F. příležitostně komponoval i hudbu jiných žánrů. 1985 získal titul národní umělec.

L: J. Jiránek – B. Karásek, Tradice a současnost v české hudbě, 1964, s. 155; HS 1, s. 330–331; ČBS, s. 149; Tomeš 1, s. 326; Český taneční slovník, J. Holeňová (ed.), 2001, s. 76; P. Zapletal, 50 let O. F., in: Hudební rozhledy 28, 1975, č. 4, s. 176–178; týž, K tvorbě O. F., in: tamtéž 37, 1984, č. 10, s. 463–466; týž, K šedesátinám O. F., in: tamtéž 38, 1985, č. 4, s. 175–178; A. Martínková a kol., Čeští skladatelé současnosti, 1985, s. 76–78.; P. Zapletal, Skutečné umění nezevšední, in: Hudební rozhledy 39, 1986, č. 7, s. 295–297; http://www.musica.cz; www.ceskyhudebnislovnik.cz (se soupisem díla a další literaturou).

P: Soukromý archiv syna Jiřího F., Praha, rukopisy skladeb a jiné dokumenty; Archiv Českého rozhlasu, Praha, provozovací materiály části F. skladeb, kopie rkp. partitur.

Mojmír Sobotka