FLOSMAN Oldřich 5.4.1925-12.10.1998: Porovnání verzí
(FLOSMAN_Oldřich_5.4.1925-12.10.1998) |
|||
Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | |||
+ | '''FLOSMAN, Oldřich,''' ''* 5. 4. 1925 Plzeň, † 12. 10. 1998 Praha, hudební skladatel'' | ||
+ | |||
+ | Společně s hrou na klarinet a na harfu studoval 1941–46 na | ||
+ | pražské konzervatoři také skladbu u K. Janečka, v jejímž studiu | ||
+ | pokračoval na AMU u P. Bořkovce (1946–50). Již v té době projevil | ||
+ | organizační schopnosti jako jeden z vedoucích uměleckých | ||
+ | pracovníků Lidového souboru konzervatoře. Poté společně | ||
+ | s L. Železným a R. Drejslem působil v Armádním uměleckém | ||
+ | souboru Víta Nejedlého jako skladatel, upravovatel a 1960–62 | ||
+ | umělecký vedoucí. Ze skladeb raného období měly trvalý | ||
+ | úspěch zejména ''Zbojnická sonatina'' pro klarinet a klavír (1952), | ||
+ | ''Jesenická suita'' pro violu a klavír (1956), kantáta ''Tři zastavení'' | ||
+ | (1960), ''Romance'' a ''Větrné scherzo'' pro flétnu a harfu (1955–62), | ||
+ | ''Sen o houslích'' (1962) a ''Čtyři fugy pro klavír'' (1967). F. vycházel | ||
+ | jednak z folklorní inspirace, jednak z hudby tonálně orientovaných | ||
+ | skladatelů 20. století, jako byli oba jeho pražští učitelé, ze | ||
+ | zahraničních S. Prokofjev, D. Šostakovič aj. F. hudbu charakterizuje | ||
+ | důsledná motivická práce s výraznými tématy a rezignace | ||
+ | na uplatnění nových kompozičních postupů přicházejících od | ||
+ | šedesátých let ze zahraničí. F. často ztvárňoval různé mimohudební | ||
+ | náměty. 1970–72 byl členem přípravného výboru | ||
+ | a 1972–90 ústředního výboru nově zformovaného Svazu českých | ||
+ | skladatelů a koncertních umělců, kde patřil k hlavním normalizátorům | ||
+ | hudebních organizací a podílel se tak na umělecké | ||
+ | likvidaci řady osobností. Pracoval pro festival Pražské jaro | ||
+ | a agenturu Pragokoncert, byl ředitelem Ochranného svazu autorského | ||
+ | (1977–89). Jako skladatel pokračoval v orchestrálních | ||
+ | dílech: ''2. houslový koncert'' (1972) a ''Symfonie-koncert'' pro klavír | ||
+ | a orchestr (1979) uvedené zahraničními sólisty na Pražském | ||
+ | jaru, (tři) ''Fugy'' pro smyčce (1970) a nejslavnější F. skladba ''Michelangelův kámen'' pro violu a orchestr (1975). F. hudba získala | ||
+ | oblibu u interpretů i publika a dostalo se jí uznání kritiky doma | ||
+ | i v zahraničí. Podobný charakter měla i pokračující řada jeho | ||
+ | komorních skladeb: ''Sonatina pro flétnu a klavír'' (1979), ''Vodní hry pro varhany'' (1981), | ||
+ | ''Sonatina pro hoboj a klavír'' (1987), čtyři | ||
+ | smyčcové kvartety (1956, 1963, 1966, 1988), ''Rozverné serenády'' | ||
+ | pro hoboj, fagot a kytaru (1991), kterou uzavřely ''Tři preludia'' | ||
+ | ''a fugy pro flétnový soubor'' (1996) a ''Suita pro altový saxofon a dechy'' (1996). F. příležitostně komponoval i hudbu jiných žánrů. 1985 | ||
+ | získal titul národní umělec. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' J. Jiránek – B. Karásek, Tradice a současnost v české hudbě, 1964, s. 155; | ||
+ | HS 1, s. 330–331; ČBS, s. 149; Tomeš 1, s. 326; Český taneční slovník, | ||
+ | J. Holeňová (ed.), 2001, s. 76; P. Zapletal, 50 let O. F., in: Hudební rozhledy | ||
+ | 28, 1975, č. 4, s. 176–178; týž, K tvorbě O. F., in: tamtéž 37, 1984, č. 10, | ||
+ | s. 463–466; týž, K šedesátinám O. F., in: tamtéž 38, 1985, č. 4, s. 175–178; | ||
+ | A. Martínková a kol., Čeští skladatelé současnosti, 1985, s. 76–78.; P. Zapletal, | ||
+ | Skutečné umění nezevšední, in: Hudební rozhledy 39, 1986, č. 7, | ||
+ | s. 295–297; http://www.musica.cz; www.ceskyhudebnislovnik.cz (se soupisem | ||
+ | díla a další literaturou). | ||
+ | |||
+ | '''P:''' Soukromý archiv syna Jiřího F., Praha, rukopisy skladeb a jiné dokumenty; | ||
+ | Archiv Českého rozhlasu, Praha, provozovací materiály části F. skladeb, | ||
+ | kopie rkp. partitur. | ||
+ | |||
+ | Mojmír Sobotka | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:77- Hudební skladatel]] | [[Kategorie:77- Hudební skladatel]] |
Verze z 19. 2. 2018, 17:37
Oldřich FLOSMAN | |
Narození | 5.4.1925 |
---|---|
Místo narození | Plzeň |
Úmrtí | 12.10.1998 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 77- Hudební skladatel |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55436 |
FLOSMAN, Oldřich, * 5. 4. 1925 Plzeň, † 12. 10. 1998 Praha, hudební skladatel
Společně s hrou na klarinet a na harfu studoval 1941–46 na pražské konzervatoři také skladbu u K. Janečka, v jejímž studiu pokračoval na AMU u P. Bořkovce (1946–50). Již v té době projevil organizační schopnosti jako jeden z vedoucích uměleckých pracovníků Lidového souboru konzervatoře. Poté společně s L. Železným a R. Drejslem působil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého jako skladatel, upravovatel a 1960–62 umělecký vedoucí. Ze skladeb raného období měly trvalý úspěch zejména Zbojnická sonatina pro klarinet a klavír (1952), Jesenická suita pro violu a klavír (1956), kantáta Tři zastavení (1960), Romance a Větrné scherzo pro flétnu a harfu (1955–62), Sen o houslích (1962) a Čtyři fugy pro klavír (1967). F. vycházel jednak z folklorní inspirace, jednak z hudby tonálně orientovaných skladatelů 20. století, jako byli oba jeho pražští učitelé, ze zahraničních S. Prokofjev, D. Šostakovič aj. F. hudbu charakterizuje důsledná motivická práce s výraznými tématy a rezignace na uplatnění nových kompozičních postupů přicházejících od šedesátých let ze zahraničí. F. často ztvárňoval různé mimohudební náměty. 1970–72 byl členem přípravného výboru a 1972–90 ústředního výboru nově zformovaného Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, kde patřil k hlavním normalizátorům hudebních organizací a podílel se tak na umělecké likvidaci řady osobností. Pracoval pro festival Pražské jaro a agenturu Pragokoncert, byl ředitelem Ochranného svazu autorského (1977–89). Jako skladatel pokračoval v orchestrálních dílech: 2. houslový koncert (1972) a Symfonie-koncert pro klavír a orchestr (1979) uvedené zahraničními sólisty na Pražském jaru, (tři) Fugy pro smyčce (1970) a nejslavnější F. skladba Michelangelův kámen pro violu a orchestr (1975). F. hudba získala oblibu u interpretů i publika a dostalo se jí uznání kritiky doma i v zahraničí. Podobný charakter měla i pokračující řada jeho komorních skladeb: Sonatina pro flétnu a klavír (1979), Vodní hry pro varhany (1981), Sonatina pro hoboj a klavír (1987), čtyři smyčcové kvartety (1956, 1963, 1966, 1988), Rozverné serenády pro hoboj, fagot a kytaru (1991), kterou uzavřely Tři preludia a fugy pro flétnový soubor (1996) a Suita pro altový saxofon a dechy (1996). F. příležitostně komponoval i hudbu jiných žánrů. 1985 získal titul národní umělec.
L: J. Jiránek – B. Karásek, Tradice a současnost v české hudbě, 1964, s. 155; HS 1, s. 330–331; ČBS, s. 149; Tomeš 1, s. 326; Český taneční slovník, J. Holeňová (ed.), 2001, s. 76; P. Zapletal, 50 let O. F., in: Hudební rozhledy 28, 1975, č. 4, s. 176–178; týž, K tvorbě O. F., in: tamtéž 37, 1984, č. 10, s. 463–466; týž, K šedesátinám O. F., in: tamtéž 38, 1985, č. 4, s. 175–178; A. Martínková a kol., Čeští skladatelé současnosti, 1985, s. 76–78.; P. Zapletal, Skutečné umění nezevšední, in: Hudební rozhledy 39, 1986, č. 7, s. 295–297; http://www.musica.cz; www.ceskyhudebnislovnik.cz (se soupisem díla a další literaturou).
P: Soukromý archiv syna Jiřího F., Praha, rukopisy skladeb a jiné dokumenty; Archiv Českého rozhlasu, Praha, provozovací materiály části F. skladeb, kopie rkp. partitur.
Mojmír Sobotka