FOCHT Emil 31.10.1864-22.3.1954

Z Personal
Emil FOCHT
Narození 31.10.1864
Místo narození Praha
Úmrtí 22.3.1954
Místo úmrtí Tuchoměřice (u Prahy)
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55451

FOCHT, Emil, * 31. 10. 1864 Praha, † 22. 3. 1954 Tuchoměřice (u Prahy), herec

Původně chtěl být důstojníkem, v dospívání se však rozhodl pro divadlo a začínal jako statista pražských divadel. 1884 se stal členem divadelní společnosti Josefa Faltyse na Kladně, pak prošel divadelními společnostmi Pavla Švandy staršího ze Semčic a Josefa Viléma Suka, 1890 byl angažován v činohře Národního divadla (ND). Zprvu byl obsazován díky svým fyzickým předpokladům do rolí milovníků. Jeho herecký projev ovlivněný Eduardem Vojanem však výrazově setrvával v pozdním romantismu a nevyvíjel se k modernímu pojetí. F. se zařadil mezi často obsazované epizodisty. V činoherním sboru pracoval 1919–23. Během působení v ND nastudoval více než čtyři stovky menších rolí, řadu z nich opakovaně v různých inscenacích. Byl prvním jednatelem Klubu sólistů ND a od 1923 vedl kino Na Slovanech, které klubu patřilo. 1920–29 se čtyřikrát objevil v němém filmu, do větších rolí ho obsadil režisér J. S. Kolár (Kříž u potoka, 1921; Svatý Václav, 1929), výjimečně účinkoval i v rozhlase. Byl členem vedení Svazu českého herectva. 1953 obdržel jako nejstarší žijící herec Řád práce. Jeho ženou se stala Marie F., roz. Faltysová (* 25. 11. 1864, Smiřice, † 20. 1. 1930, Praha), dcera divadelního ředitele J. Faltyse a herečka Švandova divadla v Praze.

L: OSND 2/1, s. 605; Nejstarší herec vzpomíná, in: Lidová demokracie 7. 3. 1954, s. 6; ND a jeho předchůdci, s. 104–105; K. Engelmüller, Z letopisů českého divadelnictví, 1947, s. 101, 106, 124, 128; F. Pala, Opera ND v období Otakara Ostrčila, 1989, rejstřík (ve sv. 6); http://archiv.narodni-divadlo.cz (soupis rolí, stav k 11. 11. 2014); Český hraný film 1, 1898 až 1930, 1995, rejstřík; http://www.csfd.cz (stav k 11. 11. 2014).

P: Divadelní ústav, Praha, dokumentace.

Martin Kučera